Článek
Celý týden jsem jela na autopilota. Práce, školka, úkoly, večeře, praní, pořád dokola to samé. Večer jsem padala a ráno vstávala s pocitem, že jsem se ani pořádně nevyspala. Představa pátečního večera s Lenkou pro mě byla jediná příjemná věc, na kterou jsem se těšila. Těšila jsem se, že konečně vypadnu z domu, nebudu řešit, kdo má podepsaný úkolníček a komu chybí bačkory ve školce. Manžel jen mávl rukou, ať si to užiju, že děti uloží, a bylo z něj cítit, že mu to přijde samozřejmé. Udělalo mi to dobře. Cestou tramvají jsem seděla a představovala si, jak s Lenkou sedíme u vína, povídáme si o hloupostech a já na chvíli přepnu hlavu z režimu „logistika domácnosti“.
Ve vinárně přišla věta, kterou jsem nečekala
Do vinárny jsem přišla o pár minut dřív. Bylo příjemné si sama sednout, objednat si skleničku bílého a jen tak být. Koukala jsem kolem, všímala si lidí, ale spíš tak nenápadně, jen proto, že jsem po dlouhé době nemusela s nikým mluvit ani nic řešit. Lenka vtrhla dovnitř trochu zadýchaná, omlouvala se, že se jí protáhla porada. Připomněla mi, že poslední měsíce dělá externě pro firmu, kde pracuje Petr, a že teď pár dní v týdnu sedí přímo u nich v kanceláři. V duchu mi došlo, že se asi vídají docela často, ale brala jsem to spíš jako bonus – mám pocit, že je fajn, když se mí blízcí znají. První půlhodinu jsme se držely klasických témat: děti, práce, dovolené. Cítila jsem, jak se pomalu uvolňuju, ramena mi povolila a víno začalo trochu působit.
Po druhé skleničce se rozhovor stočil ke vztahům. Lenka začala vyprávět, jak se u nich v kanceláři všichni rozvádějí nebo mají milenky a milence, že tam pořád někdo něco řeší. Poslouchala jsem to spíš ze zvědavosti a jen tak mezi řečí jsem řekla, že my s Petrem jsme teď trochu unavení, ale že to nějak zvládneme, že to k malým dětem asi patří. A v tu chvíli z ní úplně mimochodem vypadlo: „No, on mi nedávno říkal, že jsi poslední dobou hrozně protivná a pořád po něm něco chceš, tak se ani nedivím, že je z tebe hotovej.“ Na vteřinu jsem ztuhla. Snažila jsem se tvářit normálně, ale v hlavě mi to začalo blikat jako výstraha.
Když vám kamarádka shodí klapky z očí
Zeptala jsem se jí tak napůl v legraci, napůl vážně, kdy to jako říkal a proč se o tom vůbec bavili. Lenka se na chvilku zarazila, bylo vidět, že si uvědomila, že řekla víc, než chtěla. Pak to shodila na to, že si Petr jen postěžoval po poradě, když stáli s pár lidmi v kuchyňce a řešili, jak je těžké skloubit děti a práci. Tvrdila, že to nemyslel zle, že to řekl „chlapsky“ a že mě má rád, jen ho prý poslední dobou hodně „dusím“. Měla jsem pocit, že se ode mě čeká, že se tomu zasměju nebo to nějak odlehčím. Jenže místo pochopení mě zasáhlo, že to vůbec řeší se svou kolegyní, mojí kamarádkou. Mně doma přitom opakuje, že je všechno v pohodě, maximálně prohodí, že je unavený z práce.
Najednou jsem zjistila, že už skoro nevnímám, co Lenka dál povídá. Automaticky jsem přikyvovala, občas něco doplnila, ale hlava jela úplně jinam. Všímala jsem si, jak po mně pokukuje, jestli jsem se neurazila, a snaží se mě občas rozesmát nějakým vtípkem, asi aby to napravila. Měla jsem stažené hrdlo a těžký pocit v žaludku. V hlavě se mi točily otázky, co o mně ještě říkal, co ona ví a já ne, jestli si ze mě dělají téma u kafe. Měla jsem chuť se jí vyptat na všechno, ale zároveň jsem se bála odpovědí. Tak jsem radši večer stočila zpátky k bezpečným tématům – práce, děti, dovolená. Měla jsem pocit, že když se dotkneme Petra, zase z ní něco vypadne a já už nechci slyšet nic dalšího.
Cestou domů jsem zjistila, že se bojím pravdy
Po dvou hodinách jsem řekla, že musím domů. Najednou na mě padla nejen únava z celého týdne, ale i tíha toho, co jsem se dozvěděla. Už jsem tam nedokázala sedět uvolněně a dělat, že je všechno v pohodě. Lenka se tvářila trochu provinile, objala mě a řekla něco ve smyslu: „Hele, neber to tak vážně, chlapi prostě remcají.“ Asi to myslela dobře, ale ve mně to spíš ještě víc zůstalo. Cestou tramvají jsem koukala ven, ale vlastně jsem nic nevnímala. Přistihla jsem se při myšlence, že se mi vůbec nechce domů. Že tam čeká člověk, který mi do očí říká, že je vše v pořádku, a za rohem si stěžuje na to, jaká jsem. Vystoupila jsem o zastávku dřív a šla domů pomaleji, jako bych si tím prodlužovala chvíli, než k němu dojdu.
Domů jsem nakonec došla pomalejší chůzí, ale klid to nepřineslo. Když jsem vešla do bytu, Petr seděl u televize a v ruce měl ovladač. Podíval se na mě a úplně normálně, takovým tím lehkým tónem, se zeptal, jak bylo. V tu chvíli se mi sevřel žaludek. Místo toho, abych mu odpověděla normálně, jsem jen zamumlala, že dobrý, a šla si do koupelny odlíčit. Dívala jsem se na sebe do zrcadla a říkala si, že kdybych teď vytáhla to, co vím, skončí to zase stejně. Začne se vymlouvat, že to nemyslel zle, že to Lenka přehnala, nebo mě obviní, že to moc řeším. Přesně tak to několikrát dopadlo, když jsem otevřela nějaké nepříjemné téma. V tu chvíli se mi do toho upřímně nechtělo.
Lehla jsem si do postele dřív, než přišel. Dělala jsem, že už skoro spím, jen aby nemusel být večerní rozhovor. Ležela jsem ve tmě a přehrávala si celý večer, pak poslední měsíce, různé drobnosti, které mi tehdy nepřišly důležité. Najednou mi došlo, že jedna jediná věta od kamarádky mi úplně změnila pohled na náš vztah. Ne proto, že by byla nějak šokující, ale proto, že ukázala, jak se Petr o mně baví s někým jiným. A že věci, o kterých by měl mluvit se mnou, probírá jinde. Uvědomila jsem si, že mě to bolí víc než všechny hádky, které jsme kdy měli. A že nevím, co s tím dál, jen vím, že se ve mně něco změnilo a že už se na něj nedokážu dívat úplně stejně jako předtím, než jsem šla na ten páteční večer.
