Článek
Už několik týdnů jsem bez úspěchu hledala byt. Sdílené bydlení se spolubydlícími už mi lezlo krkem, chtěla jsem mít svoje místo, kde si zavřu dveře a nikdo mi nebude chodit do kuchyně v jednu ráno. Večer co večer jsem projížděla inzeráty, ceny byly šílené a začínala jsem mít pocit, že na něco aspoň trochu dostupného prostě nemám šanci narazit. A pak se objevil ten inzerát. Byt v oblíbené čtvrti, kde jsou nájmy normálně hodně vysoké, a cena skoro o třetinu nižší než ostatní. První myšlenka byla, že v tom musí být nějaký háček. Druhá, mnohem silnější, že třeba mám konečně štěstí. Chvilku jsem koukala na ty fotky, které vypadaly docela slušně, a než jsem si to stihla rozmluvit, zvedla jsem telefon. Makléř byl milý a ochotný a na druhý den odpoledne jsme měli domluvenou prohlídku.
První varovné signály hned před domem
Když jsem tam dorazila, první, čeho jsem si všimla, byla rušná silnice přímo před barákem. Auta jela jedno za druhým, v dálce cinkala tramvaj. Na první dojem to bylo nepříjemné, ale hned jsem si v hlavě našla výmluvu, že aspoň bude dobré spojení do centra. Dům zvenku nevypadal zrovna udržovaně, omítka opadaná, barva vybledlá. Říkala jsem si, že na fasádu se přece nekouká tolik, hlavní je, jak vypadá byt. U vchodu už na mě čekal makléř s širokým úsměvem, svižně mi podal ruku. Hned mezi řečí zdůraznil, že o byt je velký zájem a že už má několik dalších lidí, kteří se chtějí přijít podívat. To mě automaticky dostalo do situace, kdy jsem měla pocit, že se musím rozhodnout rychle, jestli nechci „o tuhle šanci přijít“.
Vstoupili jsme do chodby a tam mě zarazila tma a zatuchlý zápach, který byl cítit od přízemí až nahoru. Žádný výtah, takže jsme šlapali do třetího patra po úzkých schodech, kde byla oprýskaná zeď a staré dveře od bytů. Z jednoho bytu se ozývala dost hlasitá hádka, někdo tam na někoho křičel tak, že to rezonovalo celým schodištěm. Makléř to úplně ignoroval, jako by nic neslyšel, a já se snažila dělat, že to neřeším, ale v hlavě mi proběhlo: „Tohle není úplně dobré znamení.“ Když otevřel dveře od bytu, trochu se mi ulevilo. Uvnitř bylo čerstvě vymalováno, bílé stěny, podlaha vypadala mnohem líp než na chodbě. Jenže zároveň jsem vnímala zvláštní chlad a vlhko ve vzduchu, který k těm „hezkým“ stěnám nějak neseděl.
Co se skrývalo za hezkou omítkou
Šla jsem rovnou k oknu v obýváku, abych viděla, jak moc je slyšet ulice. Makléř mi ho s takovým nuceným úsměvem otevřel, rám skřípl, kus barvy se odloupl a spadl na parapet. V tu chvíli se dovnitř nahrnul obrovský hluk – auta, tramvaj, a k tomu naproti přes ulici z nějaké hospody na zahrádce hrálo nahlas rádio. S otevřeným oknem se do bytu táhl i cigaretový kouř. Představa, že tohle poslouchám každý den, mi úplně radost neudělala. Přesunuli jsme se do ložnice. Na první pohled to šlo, ale ta velká skříň nalepená v rohu mi byla podezřelá. Makléř se v tu chvíli začal nějak vrtět, mluvil rychleji a bylo na něm vidět, že doufá, že ji nechám být. Nenechala. Odsunula jsem ji jen o kousek a uviděla černé mapy plísně po celé stěně. Okamžitě jsem ucítila silnou zatuchlinu, úplně jinou než na chodbě. V tu chvíli mi došlo, proč ta skříň stojí tak nalepená a proč je ten byt možná tak levný.
Zeptala jsem se na to přímo. Makléř to okamžitě shodil na „špatně větranou ložnici“, prý tam předchozí nájemníci skoro neotvírali okno a jen sušili prádlo. Ujistil mě, že majitel to nechá přetřít, až se najde někdo, kdo tam bude chtít bydlet dlouhodobě. Znělo to, jako by se žádná pořádná sanace ani neplánovala. Přešla jsem k otázce ceny, protože mě začalo zajímat, kde je ten háček. Ukázalo se, že částka z inzerátu je bez energií. Ty jsou tady podle posledního vyúčtování skoro stejně vysoké jako nájem. Makléř mi to s úsměvem vysvětloval tím, že jsou tu stará netěsnící okna a topení, které se nedá pořádně regulovat, takže se prostě musí víc topit. Pak vytáhl návrh smlouvy. V jedné z posledních vět stálo, že majitel může dát nájemci výpověď bez udání důvodu s měsíční výpovědní lhůtou. Já bych přitom měla klasické tři měsíce a povinnost doplatit nájem i v případě, že bych odešla dřív. Mezi řečí ještě zmínil, že se tu nájemníci docela střídají a že si „člověk musí zvyknout na živější sousedy“. Hned jsem si to spojila s tou hádkou, kterou jsem slyšela na schodech.
Kolik opravdu stojí „výhodná“ nabídka
Když jsme se loučili a já vyšla z bytu, začala jsem si v hlavě rychle přepočítávat, kolik by mě ten „rozumný nájem“ ve skutečnosti stál. K částce z inzerátu se přičetly energie skoro ve stejné výši a do toho mi došlo, že kvůli plísni bych musela hodně větrat, takže bych ještě víc topila. Najednou jsem byla skoro na částce, kterou jsem viděla u jiných bytů v lepším stavu a v klidnějších ulicích. Jen tady bych za to dostala hluk, plíseň, velké riziko, že mě může majitel kdykoli vyhodit, a sousedy, kteří se hádají na celý barák. Na schodech jsem znovu ucítila ten zatuchlý pach, z přízemí se ozvalo další křičení. V ten moment jsem měla jasno, že tady bydlet nechci, ať je cena na papíře sebevíc „výhodná“.
Když jsem vyšla ven na ulici, hluk mi najednou nevadil tolik jako předtím. Spíš se mi ulevilo, že jsem se nenechala donutit k rychlému rozhodnutí jen proto, že mi někdo tvrdil, že o byt je velký zájem. Došlo mi, jak snadno se člověk nechá nachytat na nižší cenu, když je už zoufalý z hledání. Od té doby beru každou podezřele výhodnou nabídku s velkou rezervou. Neznamená to, že se nedá narazit na slušný byt za dobrou cenu, ale většinou za tím bývá nějaký velmi konkrétní důvod. A je lepší ho odhalit na jedné nepříjemné prohlídce, než až po nastěhování.
