Článek
Je čtvrtek po desáté a z horního bytu zní basy tak silně, že se sklenice na stole lehce třese. Ráno mám poradu, potřebuju vstát dřív a mám za sebou dlouhý den. Hlava mě bolí a jsem unavená. Chvíli se snažím hluk ignorovat, ale je mi jasné, že takhle neusnu. Nechci se rozčilovat ani psát naštvané zprávy, chci jen klid a spát. Rozhodnu se zazvonit a domluvit se normálně, bez vyčítání. V duchu si opakuju, že nejdu dělat scény, jen požádat o ztlumení.
Kdo otevřel? Nepříjemné překvapení, klidná domluva
Na chodbě je slyšet smích a z horního bytu je cítit cigaretový kouř a pivo. Zazvoním. V hlavě si připravím jednu větu, abych nepůsobila útočně. Dveře se otevřou a zarazím se – stojí v nich můj bývalý. Zneklidní mě to, ale nedám to najevo. Nechci se s ním dohadovat ani nic vysvětlovat, tak se držím plánu: „Dobrý večer, jsem ze spodního bytu, přišla jsem kvůli hluku.“ Držíme si odstup. On kývne, nic neříká, jen se ohlédne do bytu a zavolá hostitelku.
Přichází mladá žena, kterou od vidění znám z domu. Vysvětlím, že je po desáté a je noční klid, že potřebuju, aby ztlumili basy a zavřeli balkon, protože se hluk nese do dvora a nemůžu usnout. Snažím se mluvit věcně a co nejstručněji. Ona se omluví a slíbí, že hudbu stáhnou a okna zavřou. „Děkuju, to stačí,“ řeknu. Bývalý se ke mně nakloní a tiše se zeptá, jestli mám chvilku. „Teď to řešit nechci,“ utnu to klidně. Vyměníme si s hostitelkou krátké „dobrou noc“ a já jdu dolů po schodech, ráda, že jsem nepřekročila vlastní hranice.
Balkon znovu řve. Pomůže zpráva a dohoda?
Doma si uvařím čaj a sednu si na kraj postele. Ruce se mi ještě trochu třesou. Setkání mě rozhodilo víc než samotná hudba. V hlavě se mi honí věty, které jsem mohla říct, a zároveň jsem ráda, že jsem to dál neřešila. Držela jsem se plánu. Za chvíli hudba utichne, zůstanou jen tlumené hlasy. Položím telefon na stolek, zhasnu lampičku a zkusím usnout. Dýchám pomalu a čekám, až se tělo zklidní.
Asi po půlhodině se znovu otevře balkon. Poznám to podle chladného proudu vzduchu, který se nese šachtou, a podle toho, jak venku zesílí smích a někdo začne zpívat. Někdo si jde zakouřit a baví se, jako by bylo odpoledne. Nechci znovu zvonit a riskovat další setkání s ním. Vezmu telefon a napíšu krátkou prosbu do společné domovní skupiny na WhatsAppu: že je otevřený balkon a hluk se hodně nese do dvora, jestli by mohli přesunout lidi dovnitř. Snažím se, aby to znělo slušně. Hostitelka odpoví skoro hned, omluví se a napíše, že to zařídí. Za pár minut se balkon opravdu zavře a je ticho. Uleví se mi. Otočím se na bok a usnu skoro hned.
Ráno se potkáme u popelnic. Má v rukou pytel s lahvemi a vypadá unaveně, ale usměje se a ještě jednou se omluví. Řeknu, že děkuju, že to v noci vyřešila a že si vážím, jak rychle reagovala. Nabídne, že si vyměníme telefonní čísla, abychom se mohly příště domluvit rovnou. Souhlasím. Domluvíme se, že když bude plánovat oslavu, dá mi vědět dopředu, a já se ozvu hned, jakmile bude problém. Jednoduché pravidlo, kterému rozumíme obě. Jak od ní odcházím, cítím úlevu. Do práce už jdu v klidu, vypiju kávu a zvládnu poradu bez toho, abych si vzpomněla na noční setkání ve dveřích. Stačilo mluvit věcně a držet se toho, co potřebuju.
