Článek
Když jsme tu sobotu seděli v tramvaji, měla jsem v sobě zvláštní směs nervozity a radosti. Podle inzerátu to byl první byt, který jsme si opravdu mohli dovolit, takže jsem si představovala, jak bychom to tam zařídili, i když to nebylo v centru ani v „lepší“ čtvrti. Říkala jsem si, že na začátek stačí, když to bude slušné a naše. Partner vypadal střízlivěji, spíš pozoroval, než by se nechal unést, ale občas prohodil něco jako „hlavně ať tam není plíseň“ a já cítila, že i on doufá, že se v bydlení konečně posuneme.
Makléř, který působil až příliš sebejistě
Před vchodem do paneláku už na nás čekal makléř. Měl lesklé boty, složku v ruce a velmi sebejistý úsměv. Podal nám ruku takovým tím naučeným pohybem a prohodil, jak je „super, že už takhle mladí řeší vlastní bydlení“. V tu chvíli mi to nepřišlo nijak zvláštní, spíš jako věta, kterou říká každému. Snažila jsem se působit mile, protože jsem věděla, že když se nám byt zalíbí, budeme na něm do určité míry závislí. Když jsme vstupovali do baráku, měla jsem v hlavě jedinou otázku: jestli tohle může být místo, kde budeme pár let opravdu žít.
Samotný byt na první pohled nevypadal zle. Starší kuchyňská linka, lino, zdi, které by si zasloužily malbu, ale nic, co by mě vyloženě odradilo. Spíš jsem si říkala, že by se tam dalo postupně něco dělat svépomocí. Makléř nás ale bytem provázel strašně rychle, přecházel z místnosti do místnosti a zahlcoval nás informacemi, aniž by nám nechal čas si prostor v klidu prohlédnout. Všechno popisoval jako výhodu, i úplně obyčejné věci. Když jsem se začala ptát na konkrétní věci – kolik se platí do fondu oprav, kdy se naposledy dělaly rozvody, jací jsou sousedi – odpovědi byly hodně obecné. U fondu oprav z něj vypadlo něco jako „kolem tří tisíc, to je dneska standard“ a hned to stočil zpátky k tomu, že takovou nabídku už jen tak neseženeme.
Finanční detaily, které v inzerátu nebyly
Když přišla řeč na finance, vytáhl detaily, které v inzerátu byly buď jen naznačené, nebo tam vůbec nebyly. Zmínil konkrétní výši provize, rezervační jistinu a podmínku rychlého podpisu smlouvy do týdne. Věděli jsme z banky, že jen na hypotéku a kupní smlouvu potřebujeme minimálně tři týdny, takže jsem mu to zkusila vysvětlit. On jen mávl rukou, že „když se chce, všechno jde“ a že v opačném případě má další zájemce. V tu chvíli jsem se cítila velmi nepříjemně. Místo abych měla pocit, že s námi hledá řešení, cítila jsem se pod tlakem. Jako by mu bylo jedno, že jde o rozhodnutí na roky, hlavně aby měl rychle hotový obchod.
Zkusila jsem se vrátit k těm poplatkům a podmínkám a požádala ho, jestli by nám to všechno mohl přehledně sepsat do mailu, abychom si to doma prošli. Trochu se ušklíbl a prohodil něco ve stylu, že „dnešní mladí všechno komplikují“ a že dřív se to řešilo podáním ruky. Ten tón mě úplně rozhodil. Najednou jsem se necítila jako někdo, kdo zodpovědně zvažuje velký krok, ale spíš jako problémový zákazník. Partner na mě hodil pohled typu „klid, nech to být“, ale byla jsem z toho čím dál víc rozladěná. Od té chvíle jsem ten byt přestala vidět jako náš budoucí domov, pořád jsem si v hlavě přehrávala jeho poznámku.
Rozhodnutí odejít a vnitřní úleva
Když pak navrhl, že „když dneska podepíšeme rezervační smlouvu, zkusí u majitele ještě domluvit nějakou drobnou slevu“, došlo mi, že takhle to mít nechci. Bylo to pro mě jasné znamení, že mu nejde o to, aby nám pomohl najít bydlení, ale o to, abychom co nejrychleji podepsali. Řekla jsem nahlas, že si všechno potřebujeme v klidu promyslet a probrat s bankou. Jakmile jsem to vyslovila, trochu se mi ulevilo. Už jsem počítala s tím, že do toho nepůjdeme, a říkala si, že do něčeho takového nechci vstupovat, i kdyby papírově všechno dávalo smysl.
Prohlídku jsme ukončili s tím, že se ozveme. Jeho rozloučení už bylo o poznání chladnější, bylo vidět, že s námi už nepočítá. Jakmile se za námi zavřely vchodové dveře, zhluboka jsem se nadechla studeného vzduchu a první, co ze mě vypadlo, bylo, že tam bydlet nechci, ani kdyby to byla poslední možnost. Partner bez váhání přikývl a přiznal, že na něj po celou dobu působil podobně, jen nechtěl nic říkat před ním. Cestou domů jsme byli zklamaní, protože jsme tajně doufali, že to vyjde. Zároveň jsme ale oba cítili, že je pro nás důležitější ten pocit z lidí a z jednání než odškrtnutý cíl „koupili jsme byt“. Radši hledat dál, než začít žít v místě a za podmínek, u kterých se člověk necítí dobře hned od začátku.
