Článek
Po rozchodu jsem se poprvé v životě ocitla sama v bytě v paneláku. Ještě jsem se pořád tak nějak rozkoukávala, všechno bylo nové a trochu cizí. Jedno odpoledne mi najednou v půlce bytu zhaslo světlo a přestaly fungovat zásuvky. Chvíli jsem jen stála uprostřed obýváku a nevěděla, co dělat. Na elektriku jsem nikdy nesahala, maximálně jsem zmáčkla jistič, když vypadl. Tentokrát to nepomáhalo. Došlo mi, že elektrikář by stál dost peněz a navíc bych na něj musela čekat bůhví jak dlouho. Byla jsem z toho nervózní i proto, že už za mnou není nikdo, komu bych mohla jen napsat, ať se na to přijde podívat. Když jsem šla dolů s odpadky, potkala jsem na chodbě souseda z patra, se kterým jsme se zatím jen zdravili. Přišlo mi to jako šance, tak jsem se mu o tom problému zmínila.
Sousedova ochota, která mě uklidnila
Soused se představil jako Petr a hned začal říkat, že „na tohle je šikovnej“ a že se na to klidně podívá. V tu chvíli se mi hodně ulevilo, protože jsem měla pocit, že poslední týdny musím všechno řešit sama a nemám se na koho obrátit. Souhlasila jsem, ať jde dovnitř, a trochu jsem se styděla za nevybalené krabice, ale nic nekomentoval. Chvíli zkoumal bytovou rozvodnici, občas něco zamumlal, přepnul pár věcí a během pár minut bylo zase všechno pod proudem. Nabídla jsem mu, že mu to zaplatím, protože jsem nechtěla vypadat, že zneužívám jeho ochotu. On jen mávl rukou, že „to je mezi sousedy blbost“ a že se to neřeší. Byla jsem mu opravdu vděčná a říkala si, že mám asi štěstí, že v domě nebydlí jen uzavření lidé.
Z vděčnosti jsem mu uvařila kávu a nabídla sušenky, co jsem měla doma. Sedli jsme si na chvíli ke stolu a začali si povídat. Vyprávěl mi, jak dlouho v domě bydlí, co se tu za ty roky stalo, a pak došlo i na práci. On dělal něco kolem techniky, takže se u toho ještě trochu pochválil, jak je zručný. Působil mile, i když trochu moc sebejistě, ale nepřišlo mi to jako problém. Mezi řečí mi řekl, že kdyby se s elektrikou cokoliv stalo, mám se ozvat, že je v baráku k dispozici. Vyměnili jsme si čísla „pro jistotu“, mně to v tu chvíli připadalo praktické. Pakt ale začal trochu narážet na to, že jsem teď sama, a ptal se, jestli mi není večer smutno. Bylo mi to už docela nepříjemné, ale snažila jsem se to stočit jinam, mluvila jsem o práci a rodině, jen abych nemusela rozebírat samotu s člověkem, kterého skoro neznám.
Když se pomoc změní v tlak a dluh
Večer mi od něj přišla zpráva. Nejdřív něco jako že doufá, že už proud drží. Hned po tom ale psal, že „taková pomoc se většinou nenechává bez nějaké slušné odměny“ a že bychom to mohli „probrat u něj u vína“. Chvíli jsem na ten text jen koukala. Došlo mi, že když předtím odmítl peníze, možná od začátku čekal něco jiného. Najednou jsem se cítila zaskočená a pod tlakem. Jako kdybych mu něco dlužila za to, že mi spravil elektriku, i když jsem mu peníze nabízela. Zároveň jsem byla čím dál víc naštvaná, že to celé najednou otočil tímhle směrem, když viděl, že jsem sama a zranitelnější.
Po chvíli váhání jsem mu odpověděla stručně a jasně. Napsala jsem, že jsem mu nabízela normální platbu a jestli chtěl něco víc, měl to říct rovnou, ale že na žádnou jinou „odměnu“ nepřistoupím, protože o nic víc nestojím. Snažila jsem se držet faktů a nepsat nic útočného, ale ruku jsem měla trochu roztřesenou. Další den jsme se potkali na chodbě. Zastavil se u mě a s takovým poloúsměvem řekl, že to myslel jen jako legraci, a že se nemusím hned urážet. Jenže tón měl spíš dotčený než vtipný. Zůstala jsem věcná, poděkovala mu ještě jednou za opravu a zopakovala, že příště si radši zavolám řemeslníka. Viděla jsem, že se mu to nelíbí, ztuhl mu obličej, ale nic dalšího už neřekl a odešel.
Učím se hranicím a vlastní hodnotě
Pár dní jsem z toho měla divný pocit. Přemítala jsem, jestli jsem to nepřehnala, jestli jsem neměla být „něžnější“, aby mezi námi nebylo napětí. Zároveň jsem se bála, jaké to bude v baráku dál, jestli se to nějak nerozkecá, nebo se na mě nezačne dívat skrz prsty. Jednou odpoledne jsem na chodbě potkala sousedku Janu z nižšího patra, se kterou se občas bavíme o běžných věcech. Mezi řečí jsem se jí svěřila, co se stalo, spíš opatrně, bez detailů. Jana jen protočila oči a řekla, že od něj podobné řeči slyšela už dřív a že nejsem první, kdo má z jeho „pomoci“ rozporuplný pocit. Ujistila mě, že moje reakce byla normální a že mám plné právo nastavit si hranice tak, jak potřebuju.
To mě uklidnilo víc, než jsem čekala. Uvědomila jsem si, že nejsem hysterická ani nevděčná, jen jsem odmítla přistoupit na to, že mu něco dlužím, když jsem to tak necítila. Od té doby s Petrem udržuju jen zdvořilé „dobrý den“ na chodbě. Už ho o nic neprosím a když se něco v bytě pokazí, radši si zavolám profíka, i když to stojí víc. Není to o těch pár stovkách, spíš o tom, že se pak doma necítím nepříjemně. Zároveň jsem pochopila, že být sama neznamená, že musím přijmout každou nabídku za každou cenu. I když se pořád učím fungovat v tomhle novém životě, aspoň vím, že na sebe můžu dát pozor a stát si za svým.
