Článek
Když si vzpomenu na tu sobotu, vidím hlavně sebe, jak stojím u zdi s vrtačkou, která si s betonem skoro neví rady. Byl jsem v bytě sotva pár týdnů, krabice napůl vybalené, všude trochu nepořádek a rozhodnutí, že tenhle víkend konečně přidělám poličky. Po půlhodině nadávání, přehřívání vrtačky a díry, která byla spíš škrábanec než cokoliv užitečného, někdo zazvonil. Otevřel jsem a na chodbě stál soused, kterého jsem zatím znal jen jako chlapa, co se míjíme u schránek. Usmál se a řekl něco jako: „Slyším, jak se tu snažíš vrtat do zdi, nechceš půjčit pořádnou vrtačku?“ Cítil jsem se trochu trapně, že dělám takový hluk, ale zároveň se mi ulevilo. Najednou tam byl někdo, kdo očividně ví, co dělá, a nevypadalo to, že by ho můj amatérismus pobuřoval.
Když se z hluku stane pozvání
Pustil jsem ho dovnitř a on se rozhlédl po bytě, kde pořád stály otevřené krabice a nábytek nebyl úplně na svém místě. Prohodil, že „to má svůj potenciál“, a šel se podívat na zeď, kde byla moje křivě přimontovaná polička. Stačil jeden pohled a hned věděl, že mám špatné hmoždinky a vrták, který je na beton k ničemu. Řekl, že si skočí pro svoje nářadí, když už s tím začal, a že stejně jen čekal, až mu dopere pračka. Za chvíli byl zpátky s kufříkem plným nářadí. Snažil jsem se nepůsobit jako někdo, kdo jen stojí a kouká, tak jsem mu podával šroubovák, hmoždinky, vysavač na prach a doufal, že aspoň trochu vypadám, že se učím.
Když jsme měli poličku hotovou a konečně držela rovně a pevně, všiml si vyviklané zásuvky u kuchyňské linky. Zeptal se, jestli mě to nervuje tak, jako jeho u něj doma, když někde visí zásuvka napůl venku. Přiznal jsem, že mě to štve už od prvního dne, ale nikdy jsem se k tomu nedostal, protože se v tom prostě nevyznám a trochu mě děsí hrabat se v elektřině. On jen mávl rukou, že když už má nářadí venku, tak to přitáhne, že je to na dvě minuty, jen ať pro jistotu shodíme jistič. Nakonec to na dvě minuty nebylo. Šrouby byly stržené, zásuvka šla špatně vytáhnout a on začal vymýšlet jiné řešení. Stál jsem u toho, svítil mu a došlo mi, že sám bych se do tohohle nepustil.
Opravená zásuvka a nečekaná káva
Když bylo konečně všechno dotažené a zásuvka držela, cítil jsem se vůči němu dost zavázaný. Nabídl jsem mu aspoň kafe nebo čaj. Pousmál se a řekl, že kafe by si dal, i když mu ho doktor kvůli tlaku zakázal, ale že jedno si občas dopřeje „na návštěvě“. Přesunuli jsme se do kuchyně, já rychle shrnul papíry a obaly ze stolu, abych mu měl kam postavit hrnek, a zapnul překapávač. Původně jsem si myslel, že si jen rychle lokne, poděkuje a půjde domů, ale když jsme si sedli, začal se ptát. Odkud jsem, jak dlouho tu bydlím, jestli se mi tu líbí a jestli už jsem potkal někoho dalšího z domu.
Postupně jsem se rozpovídal. Řekl jsem mu, že jsem se sem přestěhoval po rozchodu, že jsem si poprvé pronajal byt sám a spoustu věcí tady dělám poprvé v životě. Přikývl, jako by tomu dobře rozuměl, a po chvíli se sám svěřil, že je už pár let rozvedený a že mu občas taky chybí mít s kým prohodit pár slov, než zavře dveře a zůstane sám. Mezitím mi dával praktické rady k domu: kde nejvíc táhne, na jaké zásuvky je lepší nepřipojovat nic důležitého, které jističe shazují půl bytu najednou a kdo se tu stará o společné prostory. Zmínil i to, že by bylo fajn, kdybychom se jako nájemníci domluvili a konečně vyměnili staré zvonky, protože polovina jich pořádně nezvoní. Uvědomil jsem si, že o domě, ve kterém žiju, nevím skoro nic a že tyhle jeho rady mi možná jednou ušetří dost nervů.
Z cizince se stává první soused
Když jsem se podíval na hodiny, zjistil jsem, že od chvíle, kdy zazvonil „jen na minutku“, uplynuly skoro tři hodiny. On se začal omlouvat, že se zakecal a že mě určitě zdržel od práce. Já mu naopak děkoval, protože bez něj bych tu poličku nejspíš nedodělal a zásuvky se dál bál dotknout. Domluvili jsme se, že mi příště půjčí schůdky, až budu věšet závěsy, a já mu na oplátku pomůžu s nastavením mobilu a internetu, se kterým si prý moc nerozumí. Když za ním zaklaply dveře, byt byl pořád ještě v nepořádku, ale cítil jsem klid. Měl jsem poprvé pocit, že v tomhle domě nebydlím mezi úplně cizími lidmi, ale že si tu pomalu nacházím prvního opravdového souseda, na kterého se dá obrátit a se kterým se dá normálně sedět u kávy.
