Článek
Seděl jsem doma u televize, po práci, obyčejný všední den. Už jsem byl v takovém režimu, kdy člověk jen přepíná kanály a nic moc nevnímá, když zazvonil zvonek. Otevřel jsem a na chodbě stála sousedka z vedlejšího bytu. Znal jsem ji spíš od vidění – „dobrý den“ na chodbě, sem tam nějaká krátká věta u schránek, věděl jsem, že bydlí sama. Teď tam ale stála s malou zapálenou svíčkou v ruce a vypadala nervózně. Řekla, že jí vypadly pojistky, že se bojí sahat na rozvaděč, a jestli bych se na to nemohl podívat. Nepřišlo mi na tom nic zvláštního, tak jsem jen kývl, vzal si z předsíně baterku a šel s ní.
Z obyčejného večera zvláštní sousedské setkání
U ní v bytě byla tma. V předsíni nebylo vidět skoro nic, jen z kuchyně v dálce svítila malá svíčka na stole. Najednou to celé působilo intimněji, než bych čekal u sousedské výpomoci. Ona mezitím odložila tu svíčku, co nesla, na botník a omlouvala se za nepořádek. Všiml jsem si, že má trochu rozmazanou řasenku a že je z ní cítit víno. Vypadalo to, jako by před chvílí brečela nebo se s někým pohádala. Zkusil jsem to trochu odlehčit poznámkou o tom, jak jsou v baráku staré pojistky a že tu vypadává proud každou chvíli. Unaveně se usmála a zavedla mě do chodby ke skříni s jističi. Když jsem před ni stoupl, postavila se skoro těsně vedle mě, až se o mě ramenem opírala. V tu chvíli mi došlo, že jsem s ní vlastně nikdy takhle sám v bytě nebyl.
Otevřel jsem skříň, rozsvítil baterku a začal si svítit dovnitř, abych zjistil, co vlastně spadlo. Nahlas jsem jí popisoval, co dělám – spíš proto, aby měla pocit, že to mám pod kontrolou a že jí něco neodpálím. Cítil jsem z ní směs vína a lehkého parfému. Přisunula se ke mně ještě blíž, ptala se, jestli s tím mám zkušenosti, a najednou jsem cítil její ruku na rameni. Jako by se bála, že to bouchne, ale působilo to trochu přehnaně. V hlavě mi problesklo, že ten dotek asi není jen tak. Neřekl jsem ale nic, jen jsem se snažil soustředit na jističe. Začal jsem být nervózní, protože to přestávalo být jen o tom proudu.
Doteky u pojistek a zavřené dveře
Když jsem se v tom zorientoval, otočil jsem se na ni a řekl, že to bude jednoduché, že stačí znovu nahodit jeden jistič. Ona se tak zvláštně usmála a napůl v legraci, napůl vážně řekla, jestli to ještě nemůžeme nechat chvíli vypnuté, že jí ta tma a klid po dnešním chaosu vlastně dělají dobře a že je ráda, že tu není sama. Nechal jsem ten jistič být a nevracel se k němu. Sousedka mezitím došla ke dveřím od bytu na chodbu, které nechala pootevřené, a zavřela je se slovy, že „aspoň nepůjde z chodby chlad“ a že nás nebude tolik slyšet. Najednou jsme byli v úzké chodbě jen v kuželu světla z mojí baterky a s odleskem svíčky z kuchyně. Začala se mě vyptávat, jak dlouho tu bydlím, čím se živím a proč mě prý skoro nikdy nevidí. Cítil jsem, jak se to celé posouvá někam dál, ale pořád jsem si říkal, že je možná jen rozhozená a potřebuje se vypovídat.
Pak se najednou postavila přímo přede mě, opřela se zády o zeď hned vedle té pojistkové skříně a podívala se mi přímo do očí. Bylo to tak intenzivní, že jsem nevěděl, kam s očima. Řekla něco jako: „Je fajn mít takového šikovného souseda,“ a než jsem stihl nějak zareagovat, vzala mi jemně baterku z ruky a položila ji na poličku nad botník. V bytě zůstalo jen šero ze svíčky v kuchyni a trochu světla z ulice přes žaluzie, viděli jsme na sebe spíš siluety. A pak se ke mně naklonila a políbila mě. Nebylo to žádné nejisté oťukávání, spíš rozhodný krok od někoho, kdo se k tomu dlouho odhodlával.
Polibek ve tmě a vnitřní dilema
V hlavě mi v tu chvíli běželo, že bych ji měl zastavit, že jsem sem přišel jen kvůli těm pojistkám. Tělo ale reagovalo jinak a já ten polibek chvíli opětoval. Vnímal jsem, jak se o mě víc opírá, jak se jí trochu třese dech, a zároveň jsem cítil, že jí pomáhá právě to přítmí, že na sebe pořádně nevidíme. Nepřipadal jsem si jako v běžné situaci mezi sousedy na chodbě paneláku, spíš jako v něčem úplně mimo každodennost. Po pár vteřinách mi ale došlo, že tohle už je za hranou toho, proč jsem k ní šel. Jemně jsem se odtáhl a řekl něco ve smyslu, že bych asi měl opravdu nahodit ty pojistky. Trochu znejistěla, pousmála se rozpačitě a rychle pronesla, že se omlouvá, že jí dneska asi „ujely nervy“. Bylo vidět, že v tu chvíli dál nic zkoušet nebude.
Otočil jsem se zpátky ke skříni, zvedl baterku, nahodil ten jistič a během vteřiny se v bytě rozsvítila světla. S rozsvíceným světlem napětí polevilo. Najednou to byla zase úplně obyčejná chodba a kuchyň, nic výjimečného. Sousedka mi znovu poděkovala, tentokrát už klidnějším a věcnějším tónem, a pak se trochu nesměle zeptala, jestli nechci zůstat aspoň na skleničku vína nebo na kafe. Vymluvil jsem se na to, že musím ještě něco dodělat doma do práce. Neprotestovala, jen přikývla, doprovodila mě ke dveřím a popřála mi hezký večer.
Světla se rozsvítí, ale pocit zůstává
Cestou po chodbě zpátky do svého bytu jsem cítil zvláštní směs vzrušení a trapnosti. V hlavě jsem si přehrával, co se stalo, jestli jsem něco pokazil, nebo naopak zachránil. Nebyl jsem si jistý, jestli jsem měl být rozhodnější dřív, nebo jestli jsem ji neměl nechat, když se takhle snažila utéct před svým smutkem. Došlo mi ale jedno: odteď už naše sousedské vztahy nebudou stejné jako dřív. A přemýšlel jsem, co se asi dělo v její hlavě, když stála s tou svíčkou u mých dveří a zvonila.
