Článek
Když si to dnes vybavím, začalo to úplně normálně. Bylo dopoledne, děti si hrály v obýváku a já se chystala vařit oběd. Vyšla jsem na chodbu vynést koš a tam jsem potkala sousedku z vedlejšího bytu. Máme spolu dlouhodobě napjaté vztahy kvůli hluku, parkování a různým drobnostem, roky se to nabaluje. Poslední týdny byl relativní klid, jen jsme si při setkání nuceně říkaly „dobrý den“. Tentokrát se ale usmála, v ruce měla plato vajec a natáhla ho ke mně. Řekla něco ve smyslu, že mají od známého z vesnice hodně vajec, že to nestíhají jíst, a ať dětem udělám něco dobrého. Vzala jsem je a poděkovala, ale spíš ze slušnosti. Byla jsem napjatá, protože od ní jsem žádnou zvláštní laskavost nečekala. Připadala jsem si přehnaně podezřívavá, ale ten pocit jsem zahnat nedokázala.
Od daru k děsivému zápachu v kuchyni
Doma jsem to plato položila na linku a chvíli na něj jen koukala. Hlavou mi běželo, jestli jsem paranoidní, nebo jestli je lepší to nechat být. Přemýšlela jsem, jestli vajíčka vůbec použiju, nebo je radši nechám v lednici, ať se na ně večer podívá manžel. Pak jsem si sama sobě řekla, že nejsem dítě, že lidi občas něco přinesou ze zahrady nebo z vesnice a že zrovna ona by snad nebyla taková, aby mi chtěla vědomě ublížit. Rozhodla jsem se, že dětem udělám míchaná vajíčka, jak jsem původně plánovala. První vejce, které jsem rozbila, bylo z naší lednice, všechno v pořádku, žádný zvláštní zápach. Uklidnilo mě to, tak jsem sáhla i po jednom z toho plata od sousedky. Jakmile jsem ho rozklepla o hranu pánve, vyvalil se z něj černo-zelený obsah, úplně odporný, a do celé kuchyně se během chvilky rozlil tak silný zápach, že se mi udělalo fyzicky špatně.
Na chvíli jsem zůstala stát bez hnutí. Automaticky jsem vypnula sporák, odsunula pánev a otevřela okno dokořán. Dětem jsem řekla, ať jdou z kuchyně pryč, že něco smrdí, a poslala je do pokojíčku. Snažila jsem se dýchat pusou, protože to byl opravdu zápach, který se nedal přehlédnout. V tu chvíli jsem si okamžitě vzpomněla na všechny naše hádky se sousedkou, hlavně na jednu, kdy mi v afektu řekla: „Na ty tvoje spratky jednou dojde.“ Do té doby jsem to brala jako hloupý výrok, který člověk řekne, když je naštvaný, ale teď se mi to v hlavě začalo spojovat. Vzala jsem plato a začala jedno vejce po druhém prohlížet. Všimla jsem si, že dvě mají jemné praskliny ve skořápce a na několika byly tmavé skvrny, které mi nepřišly normální. Strach se ve mně míchal s naštváním, že jsem si něco od ní vůbec brala. Přemýšlela jsem, jestli to jen vyhodit a dělat, že se nic nestalo, nebo to s někým probrat.
Rozhodování mezi paranoiou a ochranou dětí
Nakonec jsem vzala telefon a zavolala manželovi do práce. Jakmile jsem začala popisovat, co se stalo, cítila jsem, jak se mi třese hlas. Byla jsem vystresovaná a měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela úplně. Manžel mě nejdřív uklidňoval, říkal, že vejce se prostě můžou zkazit, že to nemusí hned znamenat něco zlého. Pak jsem mu ale připomněla, od koho ta vejce jsou, jaké věty u nás padly při posledních konfliktech a jak dlouho už se to mezi námi táhne. V tu chvíli znejistěl i on. Chvíli mlčel a pak mi řekl, ať to neřeším sama, že když mám tak silný pocit, že je něco špatně, mám aspoň zavolat na policii na běžnou linku a zeptat se, co s tím. Že to nemusí být hned trestní oznámení, ale aspoň budu vědět, jak mám postupovat, zvlášť když jde o jídlo pro děti. Ten nápad mi najednou přišel jako jediné rozumné řešení, jak to nenechat být a zároveň to nepřehnat.
Na služební linku našeho místního oddělení jsem volala s dost rozpačitým pocitem. Připadalo mi trapné říkat policistovi, že volám kvůli vejcím od sousedky, ale zároveň jsem cítila, že to nechci úplně ignorovat. Policista na druhém konci byl věcný, nejdřív se ptal, jestli je někdo zraněný nebo jestli je někomu špatně. Když jsem řekla, že ne, že jsem vajíčko hned vyhodila z pánve a nikdo ho nejedl, začal se vyptávat na to, kdo mi vajíčka dal, jaké jsme měli vztahy a proč mám podezření, že to nemusí být náhoda. Otevřeně jsem mu řekla, co mi sousedka v minulosti řekla o dětech a jaké jsme měly hádky. Nakonec řekl, že pokud chci, může poslat hlídku, aby situaci na místě prověřila, a že bude lepší, když vajíčka zatím nebudu vyhazovat. Souhlasila jsem. Položila jsem telefon, nechala plato na stole a pořád jsem chodila po kuchyni a přemýšlela, jestli jsem to celé nepřehnala.
Policejní vyšetřování a nejasný závěr případu
Když policisté přijeli, byli dva. Představili se, vešli do kuchyně a já jim ukázala jak plato, tak tu pánev, kterou jsem do té doby nechala stranou. Jeden z nich si dělal poznámky, druhý si na mobil fotil vajíčka i rozbitý obsah v pánvi. Ptali se mě, odkdy ta vajíčka mám, jak přesně probíhal náš poslední konflikt se sousedkou, jestli mi někdy vyhrožovala víc konkrétně a jestli jsem od ní už někdy něco dostala. Jeden policista si opatrně přičichl k pánvi a řekl, že tohle budou hodně stará vejce, že je dobře, že jsem to hned vypla a nikomu nic nedala. Vysvětlili mi, že si pár vajec vezmou s sebou, aby to případně konzultovali s hygienou, a že k tomu sepíšou záznam, protože tam nějaký potenciál úmyslu je, ale klidně to může být „jen“ nezodpovědnost, že mi někdo předal něco, co ani nespotřebuje sám. Stála jsem u linky, trochu se třásla a cítila jsem zvláštní kombinaci úlevy a trapnosti. Úlevu z toho, že mě nikdo nezesměšnil, že se na mě nikdo nedíval s posměchem, a trapnost z toho, že mám najednou v bytě policii kvůli vejcím od sousedky.
O pár dní později mi volal policista, který u nás byl. Řekl mi, že po konzultaci s hygienou došli k závěru, že šlo „jen“ o hodně stará vejce, která by s velkou pravděpodobností mohla způsobit otravu, kdybychom je snědli, ale nenašlo se nic jako chemikálie nebo jed. To znamenalo, že z toho nebude trestní věc v tom smyslu, že by sousedku obvinili. Doporučili mi, ať si od ní už nic neberu, a že kdyby se něco podobného opakovalo, mám všechno schovat a hned znovu volat. Poděkovala jsem mu a zavěsila. Měla jsem pocit, že musím nějak zpracovat ten strach a naštvání, protože odpověď nebyla ani úplně uklidňující, ani úplně dramatická.
Krátce nato jsem ji potkala na chodbě. Jen se na mě podívala, nic neřekla, ani nepozdravila, a prošla kolem. Bylo mi jasné, že se k ní informace o policii nějakým způsobem dostala, tyhle věci se v domě neutají. Taky jsem ji nepozdravila, spíš jsem ztuhla a dělala, že zrovna hledám klíče v kabelce. Doma jsem pak přemýšlela, jestli jsem to celé nepřehnala, jestli jsem neměla prostě plato vzít a rovnou ho vyhodit, bez policie a bez všeho kolem. Jenže kdykoliv jsem si představila, že bych ta vejce připravila dětem a něco by jim bylo, hned jsem měla jasno. Došlo mi, že v situaci, kdy jsou ve hře děti a dlouhodobě napjaté vztahy, je pro mě lepší jednou zavolat policii „zbytečně“ než jednou pozdě. A i když mě to celkově dost vyčerpalo, aspoň teď vím, kde mám svoji hranici důvěry.
