Článek
U sporáku jsem míchala omáčku, když doma tiše cvakly dveře. Syn si nechal aktovku u rohožky, ani se nepřezul a beze slova prošel do kuchyně. „Co je?“ zeptala jsem se, protože takhle se obvykle nevrací. Vyhrkl, že se chtěl přihlásit na recitační soutěž a učitelka před celou třídou řekla, ať to nechá těm, kteří to umějí. Podíval se bokem, jako by se styděl už jen za to, že to říká nahlas. Bylo vidět, jak se ho to dotklo. Okamžitě jsem chtěla přesně vědět, co zaznělo, kdy a proč.
Co přesně padlo a jak jsem reagovala
Nechala jsem ho mluvit bez přerušování. Vyprávěl, že učitelka oznamovala soutěž, on zvedl ruku a řekl, že by chtěl jít. Připomněla mu, že loni na školním kole zapomněl text, tréma ho přemohla, a dodala: „Tohle není pro každého.“ Někdo se zasmál, on raději sklopil hlavu a od té chvíle už nic neříkal. Řekl mi, že se cítil trapně a že asi nemá cenu to zkoušet. Odpověděla jsem, že to spolu probereme. Nabídla jsem, že učitelce napíšu, protože způsob, jakým to před třídou podala, mi přišel zbytečně tvrdý.
Večer jsem sedla k počítači a napsala stručný e-mail. Popsala jsem, jak situaci syn vnímal a požádala o krátké setkání po vyučování. Napsala jsem, že bych ráda porozuměla jejím důvodům a zároveň ji prosím o citlivější komunikaci před třídou. Partner text přečetl nahlas a upozornil, kde to vyznívá ostřeji, než jsem chtěla. Přeformulovala jsem dvě věty, aby v tom nebyl útok, ale pozvání k rozhovoru. Odpověď přišla ještě ten večer. Učitelka napsala, že se ráda sejde a že chápe, že se nás to dotklo.
Setkání ve třídě a tichá domácí příprava
Druhý den jsme si sedli do prázdné třídy. Lavice vrzly, venku dozníval hluk z chodby a já si přisedla k synovi. Učitelka věcně vysvětlila, že v jejich kategorii může škola poslat jen dva žáky a že loni měl syn velkou trému. Řekla, že chtěla předejít zklamání, ale uznala, že to řekla nešťastně. Nechala jsem ji domluvit a pak jsem řekla, že rozumím výběru podle výkonu, jen prosím o možnost, aby si to syn mohl zkusit bez publika. Chtěla jsem, aby měl šanci ukázat, co umí, bez posměšků. Domluvily jsme se na krátké zkoušce druhý den odpoledne. Jen ona, syn a já.
Doma jsme otevřeli báseň, kterou si vybral sám. Chtěla jsem, aby měl pocit, že je to na něm. Jednou se zasekl, podruhé mluvil moc rychle. Natočila jsem ho na telefon a pustila mu to. Hned sám řekl, kde mluvil příliš rychle a kde se spletl. Neopravovala jsem ho za každým slovem, spíš jsem se ptala, jak se mu to říkalo a co by změnil. Šlo mi hlavně o to, vrátit mu odvahu. Když šel spát, říkal, že to zkusí znovu a že už se tak nebojí. I mně se ulevilo, protože jsem měla pocit, že jsme pro to něco udělali.
Na zkoušce ve třídě recitoval klidněji. Dával si pozor na tempo a dýchání, mezi slokami si dopřál krátkou pauzu. Učitelka ho poslouchala a pak řekla, že ho zapíše jako náhradníka do školního kola. Dodala, že její věta před třídou byla zbytečně tvrdá a že ji mrzí, jak to vyznělo. Syn se usmál a kývl, že je to pro něj v pořádku. Venku jsme šli pomalu domů a došlo mi, že tohle je přesně ta situace, kdy má smysl ozvat se hned a klidně. Nic se nevyhrotilo, ale mělo to efekt. A jemu se vrátila chuť zkusit to zase příště.
