Článek
Seděli jsme u večeře jako obvykle, všichni tři u stolu v kuchyni. Na talíři těstoviny a v hlavě samá čísla. Kolik zbývá do výplaty, co se dá ještě přesunout, kde se dá ušetřit. U toho jsem se snažila působit normálně, ptala jsem se syna, jak bylo ve škole, a automaticky jsem cestou ke dřezu zhasla světlo v chodbě, kde nikdo nebyl. V tu chvíli se na mě náš desetiletý syn zadíval a zeptal se: „Mami, proč pořád šetříme? Jsme chudí?“ Zůstala jsem stát s talířem v ruce, v hlavě prázdno a srdce mi začalo nepříjemně rychle bít. Na takhle přímočarou otázku jsem nebyla připravená.
Dětská otázka, která odhalila celou pravdu
Abych získala čas, zeptala jsem se ho, proč se na to ptá. Doufala jsem, že se o tom trochu pobavíme a pak to přejde. On ale začal úplně klidně vyjmenovávat věci, kterých si všiml. Že nepojede s ostatními na hory, protože jsme říkali, že je to moc drahé. Že má jako jeden z mála ve třídě starší mobil a že se spolužáci smějí, že nemá „normální“ značku. A že doma pořád řešíme, kolik co stojí, i když je to jen zmrzlina nebo kino. S každou další větou mi bylo hůř. Ne proto, že by říkal něco nového, ale protože jsem viděla, jak to na něj působí. Že to nevnímá jen jako pár omezení, ale jako něco, co ho odděluje od ostatních. S partnerem jsme si vyměnili pohled, on jen tiše položil příbor na stůl, ale bylo jasné, že nechává mluvení na mně.
V hlavě mi běželo, jestli mu říct pravdu naplno, nebo to nějak zlehčit. Nechtěla jsem ho strašit našimi starostmi s hypotékou, s tím, že partnerovi zkrátili úvazek a já po rodičáku nenašla plný úvazek. Zároveň mi přišlo nefér mu tvrdit, že se nic neděje, když to očividně cítí. Nakonec jsem zvolila něco mezi. Řekla jsem mu, že teď máme prostě méně peněz než dřív a musíme si hlídat výdaje, aby nám na všechno důležité stačilo. Že to není jeho vina a že to neznamená, že je něco špatně s námi nebo s ním. Mluvila jsem pomalu, hledala slova a zároveň sledovala jeho obličej, jestli se nezhroutí nebo nezačne plakat.
Když se dítě začne bát o domov
Místo toho se mě zeptal, jestli kvůli tomu můžeme přijít o byt. A jestli jsme „něco nezkazili my“, když to dopadlo takhle. Došlo mi, že v jeho představách je ta situace mnohem horší, než ve skutečnosti je. To mě vyděsilo víc než ty účty. Vysvětlila jsem mu, že nic nezkazil a že my jsme nic nezkazili schválně, že je to hlavně souhra okolností. Že spousta rodin teď musí šetřit, protože všechno zdražilo. Partner se zapojil a řekl mu, že o byt se bát nemusí, že účty platíme, jen si prostě nemůžeme dovolit všechno, co bychom chtěli. A že situaci řešíme a máme ji pod kontrolou, i když to znamená určité omezení.
Když jsem viděla, že se mu trochu ulevilo, snažila jsem se mu to přiblížit na konkrétních věcech. Řekla jsem mu, že třeba letos nepojedeme k moři, ale uděláme si víc výletů po Česku. Že možná bude mít o jeden kroužek míň, ale aspoň budeme mít víc času odpoledne doma spolu. Že to neznamená, že nedostane nic, co by chtěl, ale že si budeme muset víc vybírat, co je pro nás opravdu důležité. Chvíli mlčel, přemýšlel a pak sám navrhl, že nepotřebuje tolik sladkostí a že mu nevadí jezdit na svém starém kole ještě další rok. Bylo vidět, že se nesnaží jen vyjednat jiné výhody, ale že hledá způsob, jak nám pomoct. Ten moment mě dojal víc, než jsem čekala.
Nehrát si na pohodu, ale mluvit
Po večeři odešel do pokoje dělat úkoly a v kuchyni jsme zůstali jen my dva s partnerem. Opřela jsem se o linku a přestala jsem se nutit do hraného optimismu. Řekla jsem nahlas, že se cítím jako neschopná máma, když nedokážu dítěti zajistit to, co mají jeho spolužáci. Že mě to ponižuje a zároveň mě to strašně unavuje. Partner mě objal kolem ramen a řekl, že děláme maximum, co můžeme. Že teď prostě pro nás maximum neznamená lyžák a nejnovější mobil, ale bezpečný domov, jídlo, kroužky aspoň v nějaké míře a to, že jsme spolu. A že je podle něj dobře, že jsme mu to řekli na rovinu, místo abychom si před ním hráli na pohodu a on si stejně skládal vlastní, možná ještě horší obrázek. Dohodli jsme se, že ho nebudeme zatahovat do detailů účtů a dluhů, ale že před ním nebudeme předstírat, že se nic neděje.
Když jsem mu šla večer popřát dobrou noc, vrátil se k tomu ještě jednou. Ležel v posteli, svítila mu lampička a na nočním stolku měl sešit. Zeptal se, jestli může nějak pomoct. Třeba že si opravdu vybere jen jeden kroužek, aby to tolik nestálo. Nebo že si může začít šetřit z kapesného, kdybychom něco potřebovali. Obejmula jsem ho a řekla, že to po něm nechceme, že je dítě a má být hlavně v klidu. Ale že si strašně vážím toho, že na nás myslí. Když jsem za sebou zavřela dveře, uvědomila jsem si, že se mi od té večeře trochu ulevilo. Ne proto, že by se něco změnilo v našich financích, ale proto, že už před vlastním dítětem nemusíme předstírat a tvářit se, že je všechno v pořádku, když není. A taky proto, že v tom najednou nejsem tak úplně sama.
