Článek
Po práci jdu rovnou na autobus, venku je už tma a je pořádná zima. V jedné ruce držím tašku s cukrovím na společný stůl, v druhé kostým, který jsem ještě včera večer na poslední chvíli přešívala. Trochu se zadýchám, když autobus jen tak tak stihnu, a uvědomím si, že jsem vlastně od oběda nic nejedla. Představuju si, jak to bude příjemný „vánoční večer“ – besídka, krátké třídní schůzky, chvíle povídání s ostatními rodiči a pak domů. Snažím se tím uklidnit vlastní nervozitu i únavu z celého dne.
Když se z besídky stane tlačenice
Ve třídě je plno, sotva projdu mezi kabáty a batohy. Rodiče sedí namačkaní na malých dětských židličkách, některým se ani nepodařilo sednout a stojí opřeni o zeď. Sundám si kabát a hned je mi horko, vzduch je vydýchaný a všichni se neustále někam posouvají. Dítě na mě mává zpoza papírových kulis, vidím, jak se rozhlíží, jestli tam opravdu jsem, a já mu vracím úsměv, i když mě už po pár minutách bolí záda z toho sezení. Učitelka pobíhá po třídě, něco domlouvá s dětmi, řeší hudbu, někdo se jí ptá na světla. Začínáme se zpožděním a všichni jsou nervózní a zároveň se těší.
Když besídka konečně začne, snažím se vytáhnout mobil a nenápadně si stoupnout tak, abych měla dítě v záběru. Hned se mi ale před objektivem objeví ruka jednoho tatínka, pak hlava babičky, která si stoupla přímo přede mě. Přehazuju si kabelku z jednoho ramene na druhé a snažím se najít místo, odkud aspoň něco uvidím. Dítě zpívá potichu, ale soustředěně, sem tam se podívá mým směrem. Chvíli jsem dojatá, chvíli přemýšlím, jestli mě vůbec vnímá, když jen koukám přes mobil. V jednu chvíli zakopne o šňůru od světýlek, mně se na vteřinu zastaví dech, ale ono se zasměje a pokračuje, jako by se nic nestalo. Uleví se mi, že to neprožívá tak napjatě, jak bych to prožívala já.
Od roztomilého chaosu k tvrdé realitě
Po vystoupení nastane úplný chaos. Děti se převlékají z kostýmů zpátky do triček, všude se válejí papíry, kousky stuh, drobky od cukroví. Rodiče se tlačí ke svým dětem s pitím, sušenkami a kapesníky, někdo už se snaží organizovat společnou fotku pro třídní skupinu. Učitelka zvýšeným hlasem oznamuje, že za dvacet minut začínají třídní schůzky, a prosí, ať děti odejdou domů s druhým rodičem nebo s babičkou, pokud to jde. Já nikoho dalšího domluveného nemám, takže se s dítětem domlouvám, že zůstane ve vedlejší třídě, kde na ně prý dohlédne paní vychovatelka a pustí jim pohádku. Vysvětluju mu, že potřebuju jít na schůzku sama, a v duchu cítím trochu lítost, že ho v tenhle „slavnostní“ večer vlastně nechávám někde jinde. Zároveň ale vím, že s ním na klíně bych z té schůzky skoro nic neměla.
Na třídních schůzkách už sedíme jen my rodiče, zase namačkaní na židličkách, ale atmosféra je najednou úplně jiná. Učitelka začne přehledem prospěchu, mluví o tom, jak si třída vede, zmiňuje společné problémy se soustředěním, domácími úkoly, vzájemným chováním. V hlavě střídám dvě role – chvíli poslouchám jako rodič, chvíli si v duchu dělám poznámky jako účetní, protože přechází k plánovaným akcím a platbám do třídního fondu. Naproti mně se hned hlásí jedna maminka a stěžuje si, že je domácích úkolů moc. Jiný tatínek zase řeší, proč se vybírá tolik peněz a jestli je to nutné. Pozoruju je, poslouchám ty dotazy a všímám si, jak vánoční nálada z besídky mizí a zůstává jen běžná školní realita.
Tichý test rodičovství po setmění
Po společné části nás učitelka volá jednoho po druhém k sobě, abychom probrali konkrétně naše děti. Jak se blíží, že budu na řadě, cítím, jak se mi stahuje žaludek, i když vlastně nemám konkrétní důvod se bát. Sednu si naproti ní a ona klidným hlasem říká, že je dítě šikovné, zvládá učivo, zapojuje se, ale občas je nepozorné, hodně povídá a někdy ruší ostatní. V ničem mě to nepřekvapí, doma je stejné. Přesto v sobě při každé poznámce cítím napětí, jako bych automaticky hledala, co dělám špatně já. Hned mě napadá, jestli s ním mám víc trénovat úkoly, jestli jsem dost důsledná, jestli mu dávám málo hranic. V jednu chvíli si uvědomím, jak složité je brát to jen jako informaci o dítěti, a ne jako hodnocení mě jako rodiče.
Když je po všem, vracím se do vedlejší třídy pro dítě. Sedí na koberci v ponožkách mezi ostatními, koukají na pohádku, někteří už skoro usínají. Oblékáme se a pomalu jdeme ke dveřím školy. Venku je úplná tma, před vchodem postávají malé hloučky rodičů, kteří ještě probírají známky, kroužky a dárky pro učitelky. Někdo se mě ptá na názor na třídní fond, někdo má potřebu se ujistit, že jeho dítě na tom není nejhůř. Já jen pevně chytnu svoje dítě za ruku, slyším, jak si tiše přeje být co nejdřív doma a dát si kakao. V duchu si projdu celý večer a dochází mi, jak rychle se z jedné roztomilé besídky stane psychicky náročný večer plný organizace, očekávání a porovnávání. Cestou domů si pro sebe slíbím, že příště si vezmu na tohle odpoledne volno, najím se v klidu a trochu se na to připravím. Protože tohle není jen hezká vánoční chvilka, ale spíš součást rodičovské reality, kterou je potřeba brát v úvahu.
