Článek
Bylo pozdní odpoledne po práci a já jsem se procházela levným supermarketem, úplně vyčerpaná a s hlavou plnou pracovních věcí. V košíku jsem měla jen pár drobností na večeři – rohlíky, nějaký jogurt, sýr, rajčata. Nic velkého, prostě rychlý nákup, ať mám co jíst a nemusím už nikam chodit. Rozhodla jsem se zaplatit hotově, protože jsem měla peněženku plnou drobných a chtěla jsem se jich zbavit. Mince jsem si v ruce přepočítala jen tak zhruba, vyšlo mi, že to vychází „tak akorát“, možná o korunu dvě, ale dál jsem to moc neřešila. Fronta byla dlouhá, lidi za mnou popojížděli s košíky, nikdo nemluvil a já jsem cítila, jak se ve mně mísí únava se zvláštní nervozitou, i když jsem vlastně neměla důvod.
Když desetikoruna zastaví celou frontu
Když jsem se konečně dostala na řadu, pokladní začala rychle markovat nákup a já jsem jen napůl sledovala čísla na displeji. Řekla částku, která byla o něco vyšší, než jsem si v hlavě spočítala. Vysypala jsem na tácek všechny mince z peněženky a v tu chvíli mi došlo, že mi přesně deset korun chybí. Zrudla jsem skoro okamžitě, jak jsem si to uvědomila. Začala jsem si prohrabovat kapsy bundy, jestli tam náhodou nemám nějakou zatoulanou minci, a u toho jsem se omlouvala, že to bude chvilku trvat. Zezadu jsem slyšela tiché povzdechy, šoupání bot a košíků, jak se lidi začali ošívat. Připadala jsem si, jako bych tam stála strašně dlouho, i když to byly asi jen vteřiny.
Pokladní se na mě podívala otráveně a navrhla, že může něco stornovat, třeba jogurt nebo rohlíky. Stála jsem u pásu, koukala na těch pár věcí a v hlavě rychle přemýšlela, čeho se vzdát. Bylo mi trapně, že kvůli deseti korunám vůbec něco vybírám, ale zároveň jsem věděla, že prostě víc peněz u sebe nemám. Do toho se jeden pán za mnou nahlas odfrkl, podíval se demonstrativně na hodinky a já jsem cítila, jak se mi sevřel žaludek. Měla jsem chuť se otočit a omluvit se celé frontě, že ji zdržuju kvůli takové hlouposti. Už jsem otvírala pusu, že řeknu pokladní, ať klidně jeden jogurt z nákupu vyndá, ať to nějak ukončíme.
Nečekaný zachránce, kterého sledovala celá fronta
V tu chvíli se ozval kluk těsně za mnou. Typuju ho tak na dvacet, měl na zádech batoh a vypadal, že jde asi ze školy nebo z práce. Bez nějakých velkých řečí vytáhl z peněženky desetikorunu, natáhl ruku přes stojánek s bonbony a řekl klidně: „Tady to máte, ať se to nezdržuje.“ Já jsem automaticky začala protestovat, že to nejde, že mu to hned vrátím, jen co si nějak poradím, a že se strašně omlouvám. On se jen usmál a úplně v pohodě zopakoval, že je to fakt v klidu, že je to jenom desetikoruna a že o nic nejde. Jeho klid mě trochu uklidnil, ale zároveň jsem se cítila ještě trapněji, že mě musí zachraňovat někdo cizí.
Najednou jako by se atmosféra ve frontě trochu uvolnila. Starší paní, která stála za ním, se na mě i na něj usmála a poznamenala něco ve smyslu, že je to od něj hezké a že se to dneska moc nevidí. Ten pán, co si předtím tak hlasitě odfrkl, sklopil oči a přestal dělat jakékoli zvuky. Pokladní pokrčila rameny, vzala minci, namarkovala zbytek nákupu a její tón byl najednou taky o něco mírnější. Já jsem rychle zaplatila, poděkovala tomu klukovi asi potřetí za sebou a snažila se co nejrychleji přesunout s taškou kousek za pokladnu, abych nepřekážela dalším zákazníkům. Připadala jsem si u toho trochu neohrabaně, ale zároveň se mi ulevilo, že je to uzavřené.
Jak maličkost změní náladu na celý den
Stála jsem pak opodál u takového pultíku, kde si lidi skládají nákupy do tašek, a čekala, až on zaplatí ten svůj. V hlavě jsem řešila, jak mu těch deset korun vrátím, když u sebe žádné další peníze nemám. Přemýšlela jsem, jestli se to „hodí“ řešit přes mobil, nebo jestli to bude vypadat, že z toho dělám zbytečně velkou vědu. Když ke mně došel, trochu rozpačitě jsem se ho zeptala, jestli mu to nemůžu poslat přes nějakou platební aplikaci, že bych mu aspoň napsala číslo a poslala to později. Začal se smát, ale ne posměšně, spíš pobaveně, a řekl, že kvůli deseti korunám to určitě nemá cenu řešit. Jen mávl rukou, že je to fakt v pohodě. Ještě jednou jsem mu poděkovala, krátce jsme se na sebe podívali a on mi popřál hezký den, jako by o nic nešlo.
Venku jsem si sedla na lavičku před obchodem, položila tašku vedle sebe a chvíli tam jen tak seděla. Došlo mi, jak automaticky počítám s tím, že ve frontách jsou lidi hlavně protivní, netrpěliví a sobečtí. Že když něco zdržuje, tak se ozvou spíš ty povzdechy a odfrknutí než pomoc. Přitom tady šlo o úplnou maličkost, o desetikorunu, kterou ten kluk mohl v klidu ignorovat. Nemusel na mě ani promluvit, mohl se tvářit, že se ho to netýká. Místo toho to prostě vyřešil jednou větou a jednou mincí, bez velkých gest a bez toho, aby ze mě dělal chudinku. Pocit studu z toho, že jsem blokovala pokladnu kvůli takové prkotině, ve mně postupně ustoupil a nahradila ho vděčnost a klid. Cestou na autobus jsem si ještě jednou automaticky zkontrolovala peněženku, u toho se sama pro sebe usmála a říkala si, že i takové malé gesto od úplně cizího člověka může změnit, jak se celý den cítím – a možná i to, jak se budu příště chovat já k někomu jinému.
