Článek
Seděla jsem v tramvaji, v hlavě přepínala mezi pracovními úkoly a seznamem toho, co mě čeká doma, a jediné, na co jsem se těšila, bylo, až si sednu na gauč. Místo toho jsem vystoupila u supermarketu, protože v lednici jako obvykle zůstaly jen zbytky a já neměla nic k večeři. Říkala jsem si, že to vezmu „na rychlovku“. Pár základních věcí, maximálně deset minut, a zase domů. Už u vchodu mě ale hned praštilo do očí plné parkoviště a uvnitř mezi regály jsem se musela proplétat mezi vozíky. Hlavou mi běželo, že ještě musím uklidit, vyprat a nějak sama sebe přemluvit, že zítřek nebude jen další stejný kolotoč. Tenhle nákup jsem si chtěla jen odškrtnout jako další položku v seznamu, nic víc.
Z rychlého nákupu fronta trpělivosti
Když jsem dorazila k pokladnám, u běžných pokladen byly dlouhé fronty. Lidi se opírali nákupními košíky o nohy, někdo už nervózně koukal na hodinky. Bez přemýšlení jsem zamířila k samoobslužným, protože ty mám spojené s rychlostí. Jenže tam byl pěkný zmatek. Do toho pořád pípaly chybové hlášky, někdo potřeboval potvrdit alkohol, někde byla zablokovaná váha a slečna z obsluhy běhala od jedné pokladny ke druhé. Přede mnou stála starší paní, tak kolem sedmdesáti. V ruce držela ten ruční skener, koukala na obrazovku, na které svítilo nějaké menu, a pořád dokola mačkala „Start“. Jedním prstem se dotýkala displeje, jako by se bála, že se tím něco rozbije. Za námi se začala tvořit fronta a já koutkem oka viděla, jak někdo protočil oči. V sobě jsem najednou měla zvláštní směs pocitů. Na jednu stranu jsem byla nervózní, protože jsem chtěla být co nejdřív doma, na druhou mi jí bylo upřímně líto.
Chvíli jsem jen stála a sledovala, jak se snaží. Napadlo mě, že do toho asi nemám co mluvit, že ji nechci shodit nebo v ní vyvolat pocit, že je neschopná. Taky jsem si vybavila, jak jsem u těchto pokladen poprvé mačkala všechno možné a měla chuť to vzdát. Slečna z obsluhy byla zrovna zaseklá o tři pokladny dál a bylo jasné, že se k nám hned tak nedostane. Paní mezitím něco zmáčkla, na displeji vyskočilo nové okno a ona úplně ztuhla. V tu chvíli jsem si řekla, že je asi horší dělat, že nic nevidím, než to zkusit. Nadechla jsem se a klidným hlasem se jí zeptala: „Nezlobte se, nechcete s tím pomoct? Já jsem s těmahle pokladnama taky ze začátku trochu bojovala.“ Snažila jsem se mluvit co nejvíc normálně, aby to neznělo povýšeně, ale spíš jako nabídka, kterou může v klidu odmítnout.
Paní čeká výtku, ne nabídku pomoci
Paní se na mě otočila trochu vyděšeně, jako by čekala, že ji jdu seřvat, že zdržuje. Pak se jí výraz změnil a skoro omluvně řekla: „Já se v těchhle kravinách fakt nevyznám.“ Ten výraz „kraviny“ pronesla spíš bezradně než naštvaně. Vzala jsem jí z ruky skener, ukázala jí, kam mířit čárovým kódem, a znovu jí vysvětlila, co se kdy na obrazovce objeví. Řekla jsem jí, ať si klidně načte sama další věci, že ji jen navedu. Snažila jsem se nemluvit rychle, aby neměla pocit, že spěchám, i když jsem vlastně spěchala. U každého kroku jsem radši zopakovala, proč se to dělá, a ona si to začala spojovat. Po pár položkách se mi zdálo, že se už trochu uklidnila. U poslední věci už skoro pyšně řekla: „Tohle už zkusím sama,“ načetla ji a podívala se na mě, jestli je to správně.
Když bylo všechno načtené, zůstala stát u obrazovky a bylo vidět, že neví, jak dál. „Teď už jen zaplatit,“ řekla jsem a ukázala jí, kde má zmáčknout volbu hotovosti. Chvilku jsme společně hledaly otvor na bankovky, pak tam opatrně zasunula jednu a čekala, co se stane. Když strojek začal šustit a vyjela účtenka, vydechla: „No sláva.“ Myslela jsem si, že si rychle všechno nahází do tašky, řekne nějaké stručné „děkuju“ a půjde. Jenže ona se zastavila, otočila se ke mně a podívala se mi přímo do očí. „Já se kvůli těmhle strojům poslední dobou cítím úplně blbá,“ řekla. „Všichni jsou rychlí, všechno mačkají automaticky, a já mám pocit, že akorát překážím. Upřímně jsem čekala, že na mě někdo začne řvát, že to neumím, a ne že se zeptá, jestli nepotřebuju pomoct. Jste byla tak klidná, to mi fakt pomohlo.“
Krátké setkání, dlouhá ozvěna v hlavě
Tyhle věty mě úplně zarazily. Došlo mi, jak moc musí být zvyklá na to, že ji lidi berou spíš jako brzdu než jako někoho, kdo má jen trochu jiné tempo. Vybavil se mi ten můj vnitřní monolog pár minut předtím – jak jsem byla naštvaná, že ztrácím čas, jak jsem si říkala, že se potřebuju hlavně rychle dostat pryč. Najednou mi to přišlo strašně malicherné. Zatímco si balila nákup do tašky, tak nějak mimochodem zmínila, že má vnučku, ale daleko, a že „Vy mladí jste většinou tak strašně rychlí, že mám někdy pocit, že jsem z jiné planety.“ Řekla jsem jí, že to chápu, že i na mě je toho někdy moc, jen v jiných věcech, a že se u té pokladny taky občas zastydím, když něco odpípám špatně.
Když jsem pak stála u vlastní pokladny a pípala svůj nákup, uvědomila jsem si, že mě tenhle krátký moment v podvečerním shonu zvlášť uklidnil. Pár minut, které jsem původně považovala za ztracený čas, mi najednou přišly jako něco docela důležitého. Neudělala jsem nic velkého, jen jsem někomu pomohla s dotykovou obrazovkou. Ale měla jsem pocit, že jí to aspoň na chvíli ubralo ten dojem, že je na všechno sama a že všem jen překáží. A stejně tak to něco udělalo se mnou – domů jsem už nešla s hlavou plnou úkolů, ale s pocitem, že i v tom našem věčném spěchu se dá občas zastavit u úplné maličkosti a na chvíli tam s druhým člověkem prostě být.
