Článek
O přestávce po třetí hodině mě zastavil u dveří a poprosil, ať na chvilku přijdu do kabinetu. Řekl, že chce probrat můj referát, a protože jsem nechtěla nic řešit na chodbě mezi spolužáky, kývla jsem. V hlavě mi pořád běželo, jak mě minulý týden před třídou shodil a jak jsem to pak napsala třídní. Odpověděla, že to předá zástupkyni, takže jsem tušila, že se to k němu dostalo. Cestou do kabinetu jsem si říkala, že to zvládnu věcně. Nechtěla jsem se s ním hádat ani se tam rozbrečet.
Učitel chce e‑mail. A naznačuje i známky
V kabinetu zavřel dveře a usadil mě naproti sobě. Referát nakonec vůbec nezmínil. Hned řekl, že ví, že se „něco řeší“, a poprosil mě, abych vedení školy, konkrétně paní zástupkyni, poslala e‑mail s tím, že to bylo nedorozumění a věc je uzavřená. Tvrdil, že je to jen formalita, že to pomůže všem, a že se to nebude zbytečně nafukovat. Ztuhla jsem. Srdce mi bušilo a nic takového jsem nečekala. Chvíli jsem mlčela. Pokračoval klidným tónem. Přišlo mi zvláštní, že po mně chce text pro vedení, a snažila jsem si v hlavě rychle srovnat, co vlastně říct.
Pak přidal, že by byla škoda, kdyby zbytečné nepříjemnosti kazily atmosféru ve třídě a odrazily se na mých známkách. Naznačil, že když to „necháme být“, bude ke mně vstřícnější. Vybavila se mi známka z posledního testu a úplně jsem znejistěla. V hlavě mi naskočilo vysvědčení a přijímačky a do toho se mi potily dlaně. Řekla jsem, že si to promyslím. On dodal, že by byl rád, kdybych e‑mail poslala ještě dnes odpoledne, aby se to stihlo uzavřít. Kývla jsem jen proto, abych mohla odejít. Když jsem se zvedala, cítila jsem se hůř než předtím.
Rozklepané ruce, spolužačka a první SOS zpráva
Jakmile jsem vyšla na chodbu, rozklepaly se mi ruce. Spolužačka se hned ptala, co se děje. V umývárně jsem jí mezi slzami řekla, že po mně chce, abych stáhla stížnost. Vyslovit to nahlas bylo těžší, než jsem čekala. Řekla, že to není v pořádku, a navrhla, ať jdeme za výchovnou poradkyní. Nevěděla jsem, jestli jít hned, nebo nejdřív napsat. Na chodbě u okna jsem se trochu uklidnila. Vzala jsem telefon a rozhodla se, že poradkyni napíšu aspoň první zprávu, ať o tom ví.
V další hodině mi z jeho školního e‑mailu přišla zpráva s předmětem „Prosba“. Připomněl, že čeká na ten text. Udělalo se mi špatně. Požádala jsem učitelku, jestli si můžu dojít pro vodu. Na chodbě jsem vytáhla telefon a poradkyni stručně popsala, co se stalo, a poprosila o schůzku ještě ten den. Kontakt jsem našla v Bakalářích. Odeslala jsem to a zhluboka dýchala. Do třídy jsem se vrátila a snažila se soustředit, ale nedařilo se mi to. Jemu jsem zatím neodpovídala. Nechtěla jsem nic psát, dokud nebudu mít jasno, co dál.
Podpora poradkyně a plán, jak se chránit
Ještě ten den po vyučování mi poradkyně odepsala, ať přijdu. Vyslechla mě bez přerušování a řekla, že takovou žádost jsem neměla dostat. Navrhla, že další komunikaci povede ona s třídní a případně i se zástupkyní. Ulevilo se mi, že to říká nahlas někdo, kdo má ve škole autoritu. Domluvily jsme se, ať e‑mail neposílám a na případnou schůzku nepůjdu sama. Doporučila mi uložit jeho e‑mail a zapsat si průběh setkání v kabinetu co nejpřesněji, hned ten den, dokud si to pamatuju. Přikývla jsem. Psát to nebylo příjemné, ale dávalo to smysl.
Domů jsem šla vyčerpaná, ale s plánem. Věděla jsem, koho kontaktovat, a že v tom nejsem sama. Když jsem šla kolem jeho kabinetu, znovu se mi udělalo špatně. Nechtěla jsem potkat jeho ani nikoho, kdo by se vyptával. Doma jsem si sedla a dopsala záznam z toho setkání, uložila jeho e‑mail a nechala telefon na stole, aby mě to nelákalo odpovídat. Nebylo mi líp, ale cítila jsem aspoň, že jsem udělala krok, který chrání mě, a ne jeho klid. Stačilo to na ten den. Zbytek jsem nechala na zítra.
