Článek
Vzala jsem si dvacet minut na oběd a vyrazila do malých potravin na rohu. Chtěla jsem jen jogurt a pečivo, ale jak jsem šla uličkou, přihodila jsem ještě zeleninu, nějaké těstoviny, kafe do práce a najednou byl košík skoro plný. Postavila jsem se do fronty, koukla na telefon a spočítala si, kolik mám do začátku online schůzky. Za mnou se postavila drobná paní jen se dvěma věcmi, rohlíky a mlékem. Přendávala je z ruky do ruky a rozhlížela se. Měla jsem pár minut rezervy, tak jsem udělala krok dozadu a kývla na ni, ať jde přede mě. Vypadala překvapeně.
Jedna věta, která otevřela starou rodinnou ránu
Nejdřív mávla rukou, že to není třeba, ale já už jsem ustoupila a usmála se. Položila rohlíky a mléko na pás, podívala se na mě a řekla: „Děkuju, slečno, to vás maminka dobře vychovala.“ Zasmála jsem se a přikývla. Po třicítce mi „slečno“ zní skoro jako kompliment. A zároveň mě ta zmínka o mamince trochu zabolela. Od Vánoc jsme spolu nemluvily kvůli úplně hloupé hádce o tom, u koho bude Štědrý den. Nepohodly jsme se, řekly si pár tvrdších vět a pak jsme obě dělaly, že se nic neděje. V lednu jsem měla několikrát napsanou zprávu a vždycky ji zase smazala. Připadalo mi jednodušší nechat to vyhnít, i když mi to nebylo jedno.
Paní se po pultu rozsypaly drobné. Hrst mincí se rozkutálela a muž za mnou hlasitě vydechl. Přidržela jsem jí tašku i košík a oddělila nákup lištou, aby se to nemíchalo a bylo to rychlejší. Řekla něco ve smyslu, že je dneska nešikovná, a znovu poděkovala. Řekla jsem, že je to v pohodě. Dívala se do peněženky, hledala pětikorunu a bylo vidět, že spěchá. Ztratila jsem tím další minutu, uvědomila si to, ale nevadilo mi to. Bylo to tak přirozené, že jsem nad tím nepřemýšlela. Pořád mi v hlavě zněla ta věta o mámě a to nenápadné „slečno“, které se mě dotklo víc než bych čekala.
Být první je těžší než přijít včas
Když přišla řada na mě, došlo mi, že přesný začátek hovoru už nestihnu. Zaplatila jsem, strčila účtenku do tašky a hned u dveří jsem napsala kolegovi zprávu, že dorazím o dvě minuty později. Odpověděl jen „OK“, nedělal z toho vědu. Najednou jsem necítila žádnou vinu za to drobné zpoždění. Pořád se mi v hlavě točila stejná myšlenka: je opravdu tak složité napsat mámě? Mrzelo mě naše ticho a zároveň jsem si nechtěla přiznat, že to mrzí hlavně mě. Že čekám, až se ozve ona, protože nechci být ta, která ustoupí jako první. A že je za tím spíš moje uraženost než princip.
Před obchodem jsem se opřela o zábradlí, položila tašku k nohám a otevřela zprávy. Do řádku jsem napsala: „Ahoj, jak se máš? Dneska jsem si na tebe vzpomněla.“ Bylo to všechno, co jsem dokázala dát dohromady, bez vysvětlování a bez obhajování. Chvíli jsem koukala na ten text a uvažovala, jestli k tomu nemám něco přidat. Pak jsem to prostě odeslala. Nechtěla jsem, aby to byla jen myšlenka, kterou ve mně vyvolala cizí paní v obchodě, a za hodinu vyšuměla. Ulevilo se mi, ale v břiše to pořád trochu tlačilo. Vzala jsem tašku, znovu zkontrolovala čas a zamířila do práce.
Ticho trvalo, dokud nezavibroval telefon
V kanceláři jsem se připojila na schůzku o chvilku později. Nic se nestalo. Kolegové už něco řešili, chvilku jsem poslouchala, než jsem se chytila. Hovor skončil a já jsem se na mobil podívala automaticky, i když jsem tušila, že to nebude hned. Odpověď od mámy nepřišla. Ticho pokračovalo, jen teď už jsem věděla, že jsem pro to něco udělala. Odpoledne běželo dál jako obvykle, e-maily, krátké briefingy, čaj, který vychladl na stole, protože jsem ho zapomněla vypít.
Ozvala se až po práci. Telefon zavibroval, když jsem se zvedala ze židle. V duchu jsem se ještě jednou pousmála nad „slečnou“ a uvědomila si, že sevření u srdce už není tak silné. Ta nenápadná věta u pokladny mě pobavila i zabolela, ale hlavně mi pomohla rozhodnout se. Nepřinesla žádné velké řešení, žádné dojetí. Jen drobný impuls v běžném dni, který stačil k tomu, abych to začala řešit. To pro mě bylo důležitější než přesná minuta na schůzce nebo rychlý nákup bez zdržení.
