Článek
Bylo pozdní odpoledne a já měla v hlavě jediný plán: rohlíky, mléko a domů. Po cestě ze školky jsme to vzali přes malý obchod na rohu, kde bývá rychle hotovo. Byla jsem unavená, Matyáš už trochu protivný a já chtěla nákup vyřídit bez zbytečného zdržování. U pečiva nabírám rohlíky a koutkem oka si všimnu ženy, která stojí nedaleko a dívá se směrem ke mně. Nejdřív nad tím mávnu rukou, ale když se náš pohled potká, znejistím. Proběhne mi hlavou, jestli nemám něco na obličeji, nebo jestli mi neulpěl špenát mezi zuby. Dám si pramen vlasů za ucho a dělám, jako by nic. Ten pocit ale nezmizí.
Kdo je ta žena, co mě sleduje?
Přejdu k mléčným výrobkům a tlačím košík před sebou. Matyáš po mně natahuje ruce a chce se vézt. Žena je pořád kousek za námi. Napadne mě, že možná čeká, až se uvolní místo u regálu, takže košík pootočím, aby měla volnou cestu. Chvilku váhá a pak stejně zůstane stát. Uvědomím si, že si nás opravdu prohlíží. Automaticky mrknu na kabelku, jestli není pootevřená, jestli mi něco nekouká ven. Prohmatám kapsy, jestli mám klíče. Nic. Sáhnu po mléku: jedno do košíku, druhé pro jistotu. Nervozita ve mně roste a přemýšlím, jestli nákup nezkrátit a prostě odejít ke kase. Přitom se snažím působit klidně, ať nejsem za paranoidní matku.
U jogurtů ke mně ta žena konečně opatrně přistoupí. Tiše, skoro nesměle, řekne: „Dobrý den, vy jste maminka Matyáše?“ A mně to v tu chvíli docvakne. Ten hlas znám. Slyšela jsem ho dvakrát nebo třikrát v posledních týdnech, vždycky odpoledne – volala ze školky kvůli rýmě a jednou kvůli náhradnímu oblečení. Najednou mi to dojde a ten divný pocit vystřídá úleva. „Jé, ano, to jsem já,“ vyhrknu a zasměju se sama sobě. Rozpaky pominou a mám chuť se omluvit za to, jak jsem před chvílí uhýbala košíkem a neklidně se rozhlížela.
Rozpačitý smích, malé detaily a úleva
Řeknu jí, že se omlouvám, že jsem ji nepoznala, a vysvětlím, že se zatím známe jen z telefonátů. U nás většinou vodí a vyzvedává manžel, já to stíhám jen někdy, takže se v šatně míjíme. Usměje se a kývne, že je to jasné, a dodá, že nejdřív poznala Matyáše. „Podle té mikiny s bagrem a podle toho, jak cupitá,“ řekne pobaveně. V tu chvíli mi dává smysl, proč si nás prohlížela. Nezírala na mě, jen si nebyla jistá, jestli jsem opravdu ta maminka z telefonu. Uklidním se. Prohodíme pár vět o tom, jaký dnes měli program, já nadhodím, že po obědě bývá unavený a že dneska půjde brzy spát. Mluvíme klidně, jako by nic, a já už se cítím normálně.
Využije toho setkání a připomene mi, že ve skříňce má Matyáš poslední náhradní ponožky. „A zítra chceme jít ven, i když hlásí déšť,“ dodá. Poděkuju a hned vytáhnu mobil, protože vím, že na tohle doma zapomenu. Zapíšu si do poznámek: „Ponožky do skříňky – zítra.“ Uleví se mi, že mi to říká hned a já si to můžu promyslet, místo abych ráno šílela a přehrabovala koš s prádlem. Matyáš mezitím začne loudit rohlík. „Jeden teď,“ žadoní a podívá se na mě tím svým pohledem. Vezmu ještě jeden a podám mu ho do ruky, ať se zabaví a my to v klidu dokončíme.
Hlasy, tváře a klid, který zůstane
U pokladen se rozloučíme. Ještě jednou se omluvím, že jsem ji nepoznala a asi působila nejistě. Mávne rukou: „To je v pohodě, stává se to.“ Zaplatím, syn si ukusuje rohlík a drobí kolem, já to narychlo sbírám do kapsy. Venku se ochladilo a já v duchu přepočítávám, co už mám a co mě čeká zítra. Cestou domů mi dojde, jak silně si pamatuju hlasy a jak snadno si je nespojuju s tvářemi. Kolikrát si člověk představí k hlasu úplně jiného člověka, a pak je překvapený, jak ten člověk ve skutečnosti vypadá. Nakonec ve mně zůstane klid. Je fajn vědět, kdo stojí na druhém konci telefonu, a že se v té naší čtvrti tak trochu známe.
Večer, když ukládám věci na další den, sáhnu po balíčku ponožek a přihodím je do Matyášovy tašky. Ještě jednou mrknu do poznámky v mobilu a odškrtnu si to. V hlavě si ten známý hlas už spojuju s konkrétní tváří a je mi o něco lehčeji. Představuju si, jak zítra ráno nebudu běhat po bytě a shánět čisté ponožky, a jsem za to sama sobě vděčná. Někdy stačí úplná maličkost, pár slov mezi regály, a den je hned zvládnutelnější. Zhasnu v kuchyni, zavřu tašku a mám pocit, že je všechno na svém místě.
