Článek
Do práce jsem dorazila asi o deset minut později, než jsem plánovala. Pršelo a nesla jsem do kanceláře krabici s věcmi z domova, takže jsem zastavila u rampy, zapnula blikačky a vyběhla nahoru s krabicí a taškou. V hlavě jsem měla jednoduchý plán: dvě minuty, položím krabici, připojím se na první ranní call, hned zase odejdu a auto přeparkuju. Call už začínal, tak jsem ho pustila, ztlumila mikrofon i kameru. Říkala jsem si, že tam teď stejně bude úvod a small talk, a že se během pár minut vrátím. Všechno to v tu chvíli dávalo smysl.
Ping v chatu a SPZ, kterou nechcete vidět
Za pár minut mi na notebooku cinkl pracovní skupinový chat. Mám ho otevřený na boku obrazovky, aby mi neunikly zprávy z recepce nebo IT. „Někdo blokuje vykládku,“ napsal kolega z recepce a hned pod to přiložil fotku se SPZ. Otevřela jsem ji a ztuhla. Byla moje. Tep se mi zvedl a v hlavě mi problesklo, proč jsem to tak podcenila. Ještě jsem se podívala na čas v rohu callu. Běželo to pár minut, ale to mi bylo k ničemu. Byla jsem to já, kdo tam stál. A někdo zrovna potřeboval k rampě přijet.
Okamžitě jsem do chatu napsala: „Jdu na to, omlouvám se,“ aby bylo jasné, že to řeším. Do callu jsem řekla jednou větou, že se na pár minut omlouvám, a odpojila se. Popadla jsem klíče a běžela k výtahu. Cestou jsem si v duchu nadávala za špatný odhad a za to, že jsem se snažila stihnout dvě věci najednou. U auta už stál řidič dodávky a jen mi kývl, ať popojedu. „Potřebuju couvnout k rampě,“ řekl bez emocí. Přikývla jsem, nastartovala a opatrně jsem auto posunula, aby měl volno. Nechtěla jsem už nic řešit napůl. Chtěla jsem to ukončit.
Rychlé řešení: placené parkování a krátká omluva
Místo abych se vrátila zpátky k rampě, odvezla jsem auto na placené parkování přes ulici. Není to levné, ale v tu chvíli jsem nechtěla znovu riskovat ani hledat volné místo v okolí. U automatu jsem kartou zaplatila lístek na hodinu. Tenisky jsem měla mokré, protože jsem vyběhla v dešti, ale neřešila jsem to. Vzala jsem lístek, dala ho za čelní sklo a rozběhla se zpátky do budovy. V hlavě jsem si jen opakovala, že příště raději přijedu dřív, a že to v callu pár minut zvládnou beze mě.
U stolu jsem znovu otevřela chat a napsala omluvu i krátké vysvětlení: nesla jsem krabici, špatně jsem odhadla čas, průjezd je volný. Nepotřebovala jsem to okecávat, jen dát vědět, že je to vyřešené. Do callu jsem se znovu připojila a jednou větou se omluvila za krátké odběhnutí. Nikdo to nerozmazával. Kolega z recepce napsal: „Díky, vyřízeno.“ Kolegyně přidala: „To se stane.“ Cítila jsem, jak ze mě opadlo napětí. Zbytek schůzky běžel normálně a já se soustředila na agendu, i když jsem v sobě ještě měla zbytek adrenalinu a trochu studu.
Poučení, rutina a prevence malých ranních průšvihů
Po obědě jsem si nastavila v telefonu připomínku, abych ráno vyjížděla o deset minut dřív, a do kabelky jsem přihodila skládací deštník. Nechci pak v dešti přebíhat s krabicí a vymýšlet zkratková řešení. Řekla jsem si, že když budu někdy muset na chvilku zastavit u rampy, dám to předem vědět recepci a domluvím se jen na nezbytně nutnou chvíli. Od té doby mi na vteřinu zatrne, když se v pracovním chatu objeví fotka, než si uvědomím, že tentokrát to nejsem já. Beru to jako praktické varování. Malá věc, která mi připomíná, že „jen na chvilku“ je často víc, než si myslím, a že se mi vyplatí plánovat o krok dopředu.
Není to žádné drama, ale stačilo pár minut ranního zmatku a zapomněla jsem na pravidla, která sama od ostatních čekám. Všichni jsme v práci závislí jeden na druhém, někdo doveze zboží, někdo běží na schůzku, někdo potřebuje volný vjezd. Ten den jsem si to připomněla nepříjemným způsobem. A i když mě mrzelo, že jsem kolegům přidělala starost, jsem ráda, že to skončilo jen upozorněním a rychlou nápravou. Teď už mám nastavená malá opatření, která mi pomáhají takovým situacím předcházet. A když se i tak něco nepovede, řeším to hned, bez výmluv. Stačí to.
