Článek
Sedíme s kamarádkou v malé restauraci v centru, kde se občas potkáváme na oběd. Mám pár dnů do výplaty a na účtu nic moc, takže si v duchu říkám, že si dám jen hlavní jídlo a k tomu vodu z kohoutku. Limonády jsem tu už měla, ale kohoutkovou ještě ne. Když přijde číšník, objednáme si každá svoje jídlo a já se ho ještě slušně zeptám: „Šla by prosím kohoutková voda do karafy?“ Na vteřinu se zamračí a pak řekne takové neurčité „no, dobře“. Vyložím si to tak, že ho to možná štve, ale že to prostě jde a že je to vyřešené.
Na účtence se objeví drahá kohoutková voda
Jídlo dorazí docela rychle, karafa s vodou taky. Skleničky jsou čisté, voda studená, tak už nad tím nijak nepřemýšlím. Začneme si povídat, probíráme práci, vztahy, takové ty klasické věci, na které jindy není čas. V restauraci je běžný obědový ruch, lidi přicházejí, odcházejí, obsluha lítá mezi stoly. Všechno působí normálně a příjemně, nikoho nezdržujeme, nejsme náročné. Když dojíme, kamarádka mrkne na hodinky a dojde jí, že má být za chvíli zpátky v kanceláři, tak jen zvedne ruku na číšníka a poprosí o účet. On přinese složenou účtenku na malém tácku, položí ji před nás a hned odběhne k jinému stolu.
Účtenku vezmu do ruky, rozložím ji a začnu ze zvyku projíždět položku po položce. Párkrát se mi stalo, že tam bylo něco omylem, tak už to dělám automaticky. Narazím na řádek „karafa vody“ a částka u toho mi přijde dost vysoká na obyčejnou vodu z kohoutku. Chvíli na to koukám a vybaví se mi, že jsem přece jasně říkala „kohoutkovou, kdyby to šlo“. Nejsem si jistá, jestli to nemám prostě přejít. Nechci vypadat jako někdo, kdo se hádá kvůli pár korunám. Zároveň mě ale trochu štve, že jsem se na začátku ptala právě proto, abych předešla podobnému překvapení.
Jedna nevinná otázka a nečekaně ostrá reakce
Sedím tam pár vteřin s účtenkou v ruce a zvažuju, co udělat. Nakonec se nadechnu a řeknu si, že to zkusím podat jako dotaz, ne jako stížnost. Zavolám na číšníka a když přijde, usměju se a zeptám se: „Můžu se zeptat, tahle položka je ta kohoutková voda, co jsme měly v karafě?“ On bez zaváhání přikývne a suše odpoví, že ano, že se u nich i kohoutková účtuje jako servis a že to tak prostě mají. Tón má spíš podrážděný, než že by mi něco vysvětloval. Pak ještě dodá něco jako: „Když se vám to nelíbí, tak sem příště nechoďte.“ Je mi z toho nepříjemně, protože jsem opravdu nechtěla vyvolat konflikt.
Během pár vteřin se mi v hlavě promíchá trapnost, naštvání i taková zvláštní bezmoc. Připadám si, jako bych byla ta protivná zákaznice, co dělá scény kvůli vodě. Zároveň mě ale mrzí, jakým způsobem se mnou mluví, hlavně když jsem se ptala normálně a slušně. Je mi jasné, že kvůli jedné karafě vody nebudu volat vedoucího nebo tam stát u stolu a něco dokazovat. To není moje povaha. Kamarádka protočí oči a řekne: „Prosím tě, nech to být, zaplatíme a jdeme, fakt nestíhám.“ Cítím, že má pravdu v tom, že to nemá smysl dál hrotit, ale zároveň nechci dělat, jako by se nic nestalo.
Spropitné jako tiché sdělení, které zabolí
Rozhodnu se, že účet normálně zaplatím celý, včetně té vody, ale že dám aspoň najevo, jak to na mě působilo. Normálně u takového oběda nechávám kolem deseti procent, občas i víc, když je obsluha fajn. Mám pocit, že číšníci to mají těžké a nechci šetřit na spropitném. Tentokrát si ale vezmu tužku, kterou nechali u účtenky, a na spodní okraj napíšu: „Spropitné sníženo o naúčtovanou kohoutkovou vodu, příště prosím říct předem.“ Pak spočítám částku tak, aby spropitné vyšlo zhruba o cenu té vody nižší, než bych běžně dala. Peníze vložím do desek s účtenkou a otočím je tak, aby ten vzkaz nešlo přehlédnout.
Když vstáváme a bereme si kabáty, koutkem oka zahlédnu, jak číšník desky otevře. Vidí bankovky, pak sjede očima dolů a na vteřinu se mu změní výraz, vypadá míň jistě, možná překvapeně. Nečekám, co na to řekne, ani se mu už nedívám do očí. S kamarádkou prostě vyjdeme ven a téma utneme, protože ona spěchá a já nechci celou pauzu pokazit jedním incidentem. Cestou zpátky do práce mi to ale pořád běží hlavou. Přemýšlím, jestli jsem nebyla zbytečně přísná, nebo naopak moc měkká, že jsem to víc neřešila. Nakonec si z toho vezmu hlavně to, že si účtenky budu kontrolovat dál a že i bez scén a hádek se dá slušně dát najevo, že mi něco nesedí.
