Článek
Bydlíme s partnerem a dvěma dětmi v úplně běžném bytě a jídelnu jsme dlouho nechávali být. Nebylo to tak, že by byla vyloženě nepoužitelná, ale všechno v ní už působilo unaveně. Stěny byly zašlé, světlo slabé a celý prostor působil tak nějak smutně a bez energie. Stůl jsme používali hlavně z nutnosti, rychle se najíst a zase odejít. Nikdo tam zbytečně neseděl, nikdo si tam nechtěl dát kafe ani si jen tak povídat. Pořád jsme si říkali, že to jednou uděláme, až bude čas. Ten přišel až teď, když jsme měli konečně volnější víkend a já už měla dost toho pocitu, že je doma místnost, kam se vlastně nikomu nechce.
Stačil jeden den, aby se všechno rozhýbalo
Začali jsme hned ráno. Vystěhovali jsme židle, malou skříňku a věci z polic, takže během chvíle vypadal rozházeně nejen ten jeden pokoj, ale i kus chodby a obýváku. Všude byly krabice, hromádky věcí a nábytek, který překážel. Děti z toho nejdřív moc nadšené nebyly. Byly rozmrzelé už jen tím, že nemají kde normálně posnídat a že se doma od rána něco děje. Bylo mi jasné, že jestli je necháme jen stát bokem, začne je to štvát ještě víc. Tak jsem jim hned rozdělila jednoduché úkoly. Jedno nosilo lehčí věci, druhé třídilo drobnosti z polic, a aspoň měly pocit, že jsou součástí toho, co děláme. Nakonec to pomohlo i mně, protože místo postávání a čekání se opravdu zapojily.
Když jsme sundali staré dekorace ze stěn a odsunuli nábytek úplně ke straně, bylo najednou vidět, v jakém stavu ta jídelna vlastně je. Dokud tam všechno stálo na svém místě, člověk to nějak nevnímal. Najednou byly vidět omlácené rohy, tmavší fleky na zdi a to, jak málo světla tam ve skutečnosti je. Děti mezitím nosily menší věci do krabic a otíraly nohy židlí, protože chtěly být u toho a mít nějakou práci. Pak začaly víc sledovat, co přesně děláme, a zajímalo je, jakou barvu dáme na stěnu a jestli můžou pomoct s výběrem. Během dopoledne se jejich nálada úplně změnila. Už to pro ně nebyla otrava, ale něco, co se opravdu děje a u čeho chtějí být.
V tu chvíli mi došlo, proč jim na tom záleží
Nakonec jsme vybrali světlý odstín, na kterém jsme se shodli všichni. Nechtěli jsme vymýšlet nic složitého a hlavně jsme potřebovali, aby se ta místnost trochu rozsvítila a nepůsobila tak tmavě. Když jsme začali malovat, děti seděly ve dveřích, dávaly si pozor, aby nikam nešláply, a řešily mezi sebou, kde pak bude stát stůl a kam si dají svoje obrázky. Poslouchala jsem je a došlo mi, že to celé asi vnímám moc prakticky. Pro mě to byla stěna, světlo, nábytek a seznam věcí, které je potřeba udělat. Pro ně to očividně byla místnost, kde chtějí sedět, něco si kreslit, povídat si a být spolu. Ten rozdíl jsem si do té chvíle úplně neuvědomovala.
Odpoledne už to začalo vypadat lépe a večer jsme všechno pomalu vraceli zpátky. Přinesli jsme židle, srovnali věci do polic, pověsili nové světlo a utřeli stůl, i když kolem ještě pořád stály kýble, hadry a pár věcí čekalo, až je uklidíme jinam. Nebylo to dokonalé a bylo jasné, že nás ještě čeká dodělat pár drobností, ale ta změna byla vidět hned. Děti do jídelny vběhly první, sedly si ke stolu a úplně samozřejmě tam začaly mluvit, jako by tam takhle sedávaly odjakživa. Dcera se na mě podívala a řekla, že to tam konečně vypadá tak, že tam můžeme být všichni spolu, a to mě fakt dostalo.
Původně jsem to celé brala jen jako obyčejné předělání jedné ošuntělé místnosti, která už si o to dávno říkala. Myslela jsem si, že z toho budu mít dobrý pocit hlavně já, protože už se na tu zašlost nebudu muset dívat. Jejich reakce mi ale ukázala něco, co jsem dost podcenila. Děti mnohem víc, než si často připouštím, vnímají atmosféru doma a záleží jim i na věcech, které dospělý snadno odloží jako nepodstatné. Večer jsme si tam pak dali úplně jednoduchou večeři, nic slavnostního, a stejně to bylo jiné než jindy. Po dlouhé době jsem měla pocit, že ta jídelna není jen místo se stolem a židlemi, ale že v ní opravdu žijeme.
