Článek
Odpoledne jedu z centra domů, sedím v šalině u okna a postupně se uvolňuju. V práci jsem zase nestihla půlku věcí, co jsem měla v plánu, a v hlavě mi běží seznam úkolů na zítřek. Sundám batoh z ramen, položím ho k nohám, vytáhnu mobil a v duchu doufám, že budu mít až domů klid. Jsem v tom módu „hlavně mě nikdo nenuťte mluvit“. Na jedné z dalších zastávek si naproti mně sedne kluk zhruba v mém věku, v mikině, batoh má taky u nohou. Po chvilce se na mě krátce podívá a usměje se. Zachytím ten úsměv jen koutkem oka a trochu se leknu. Napadne mě: „Aha, tak ten bude něco chtít.“
Když naše obrana zkreslí první dojem
Radši se zadívám ven z okna, ale nejsem v klidu. Mám takovou naučenou ostražitost, protože už párkrát začal podobný úsměv nějakým podivným nebo nevyžádaným hovorem. V duchu si připravuju výmluvy – že si čtu, že něco píšu, že musím volat. Doufám, že se třeba jen díval kolem a už si mě nebude všímat. On ale jen sedí, občas koukne do mobilu, občas ven. Ten lehký úsměv mu zůstává a mně najednou začne být trapně, že jsem si ho automaticky zařadila mezi „otravné“. Přitom se nic neděje. Jen sedíme naproti sobě v šalině.
V jednu chvíli se ale trochu předkloní směrem ke mně a já okamžitě ztuhnu. Mám pocit, že teď to přijde, nějaká věta, na kterou se mi nebude chtít odpovídat. On se ale nadechne a úplně normálním, spíš nesmělým hlasem řekne: „Promiň, nechci dělat trapno, ale máš úplně rozepnutý batoh, jde ti vidět peněženka.“ Vteřinu na něj jen zírám a nechápu, co říká. Pak mi to dojde, otočím se k batohu u svých nohou a fakt – zip je úplně rozevřený a peněženka trčí skoro ven. Trochu se začervenám, spíš rozpačitostí než studem. Rychle zip zatáhnu, zamumlám něco jako „ježiš, děkuju“ a dojde mi, jak jsem si hned myslela svoje.
Z jedné věty vznikne krátké spojení
Začnu se mu omlouvat, že jsem si toho vůbec nevšimla, a automaticky to vysvětlím únavou z práce. Něco ve smyslu, že už mám dneska fakt dost. On se jen zasměje a řekne, že to chápe, že taky někdy půlku věcí dělá automaticky a pak zjistí, že má třeba klíče napůl z kapsy. Dodá, že by ho samotného štvalo, kdyby mu něco vypadlo a nikdo mu nic neřekl. V tu chvíli mi dojde, že jeho tón je úplně v pohodě, žádný náznak, že by chtěl něco víc. Prostě mi jen chtěl pomoct a dát mi vědět. Cítím vděk a zároveň trochu potřebu to nějak vyrovnat, abych nebyla jen ta, co poděkuje a zase se ponoří do telefonu. Tak se ho zeptám, jestli jede z práce nebo ze školy.
Rozvine se krátký rozhovor, nic křečovitého. Vypráví, že pracuje nedaleko centra a tuhle trasu jezdí skoro každý den. Bavíme se o tom, jak jsou šaliny občas úplně narvané a jindy poloprázdné, jak všichni jsou zabraní do mobilů, ale stejně si nakonec všimnou spousty věcí. Zmiňuje, že už párkrát někoho budil, když někdo usnul a přejel zastávku. Já k tomu přidám historku, jak jsem jednou sbírala po zemi cizí kartičky, co někomu vypadly z peněženky. Postupně cítím, jak ze mě opadá to první napětí. Místo „hlavně se se mnou nebav“ mám pocit, že je vlastně fajn, že se s někým na chvíli bavím o něčem úplně obyčejném. Uvědomím si, že se teď usmívám i já, přirozeněji než na začátku.
Setkání skončí, ale myšlenky jedou dál
U jednoho z větších uzlů se ozve hlášení a on říká, že tady vystupuje. Zvedne se, vezme si batoh, ještě se na mě krátce podívá. U dveří se otočí, mávne mi a s úsměvem řekne: „Tak ať ti už dneska nic nevypadne.“ Mávnu zpátky a usměju se, nenapadne mě říct nic chytrého a vlastně to ani nemám potřebu. Nepadnou žádné řeči o tom, jestli se někdy ještě uvidíme, žádné „dej mi Insta“. Prostě vystoupí a jde si po svém. Mám z toho jen pocit, že to bylo milé. A že to nemusí nutně mít pokračování.
Zbytek cesty sedím zase sama, ale už na mobil tolik nekoukám. Mám batoh pečlivě zapnutý a docela ho hlídám. Pořád myslím na to, jak rychle jsem si toho kluka zařadila do nějaké škatulky jen na základě krátkého úsměvu. Dojde mi, že přesně takhle někdy možná působím i já na ostatní. Tvářím se neutrálně, koukám kolem, třeba se na někoho usměju a ten člověk si hned myslí svoje. Při vystupování si ještě jednou zkontroluju zipy na batohu a uvědomím si, že pro mě tahle obyčejná jízda znamená víc než jen připomínku, že mám být opatrná na peněženku. Říkám si, že ne každé oslovení v šalině je problém, flirt nebo otrava. Někdy je to prostě jen někdo, kdo si všiml rozepnutého zipu.
