Článek
Po práci jsem sjela k supermarketu, protože doma už skoro nic nebylo a večer jsem chtěla mít klid. Byla jsem unavená, v hlavě jsem měla seznam věcí, co ještě musím udělat – vyprat, napsat dva maily, připravit si něco na zítřek. V obchodě bylo plno, lidi se mezi sebou míjeli s košíky, občas do sebe někdo drcnul, všichni byli tak nějak napružení. Řekla jsem si, že to prostě rychle odbudu, vezmu jen to nejnutnější a nebudu se s nikým pouštět do řeči. Prošla jsem uličky, naházela do košíku, co jsem potřebovala, a zamířila k pokladnám, kde už se začínaly tvořit fronty jako skoro vždycky v podvečer.
Fronta po práci a jedno rychlé rozhodnutí
Zařadila jsem se do jedné z nich a začala vykládat nákup na pás. Přede mnou byl plný vozík, klasický velký nákup na týden, takže mi bylo jasné, že si chvilku postojím. Vytahovala jsem věci z košíku a v duchu plánovala, co doma udělám první. Po chvíli jsem za sebou ucítila něčí pohyb a otočila se. Stála tam starší paní, v ruce jen chléb a jogurt, vypadala trochu nesvá, jako by se skoro omlouvala, že si stoupla zrovna za mě. Chvilku jsem váhala, ale pak mi došlo, že mi pár minut opravdu nic neudělá, zatímco jí to možná pomůže. Otočila jsem se na ni a řekla jí, ať klidně jde přede mě, když má jen ty dvě věci.
Nejdřív se zdráhala a několikrát se mě zeptala, jestli mi to opravdu nevadí. Ujišťovala jsem ji, že ne, ať si klidně stoupne přede mě. Pomalu přistoupila k pásu a začala tam dávat svůj chléb a jogurt. Já jsem kousek posunula svůj nákup dozadu, mezi naše věci jsme daly plastový oddělovač, aby bylo jasné, kde co končí. Mávla jsem rukou, že je to v pohodě. V tu chvíli se za námi ozval nějaký muž: „No takhle tady budeme do zítřka, když budete předbíhat.“ Řekl to takovým tím otráveným tónem, který nejde přeslechnout. Znejistěla jsem. Před chvílí jsem měla dobrý pocit, že jsem někomu aspoň trochu ulevila, a najednou jsem si připadala, jako bych udělala nějakou hloupost.
Když dobrý skutek narazí u pokladny
Když přišla řada na tu paní, pokladní se na mě podívala, naklonila se trochu ke mně a polohlasem si postěžovala, že kdyby to tak dělal každý, měli by v tom akorát zmatek. Snažila jsem se zůstat klidná a vysvětlila jí, že jsem ji jen pustila před sebe, že pořadí se vlastně nikomu dalšímu nezměnilo. Pokladní protočila oči a dál markovala, jako by jí to celé hodně komplikovalo práci. Zasáhlo mě to víc, než jsem čekala. Najednou jsem se cítila trapně, jako puberťačka, které někdo vynadal za něco, co ani neudělala. V hlavě jsem si ale pořád opakovala, že jsem se jen zachovala slušně a že jsem nikomu objektivně neublížila.
Starší paní mezitím zaplatila, otočila se ke mně a ještě jednou se na mě tak trochu omluvně, ale vřele usmála. Potichu mi řekla, že moc děkuje a že opravdu spěchala na autobus, jinak by si tam klidně počkala. V tu chvíli se mi trochu ulevilo, protože jsem viděla, že pro ni to něco znamenalo a že jsem si to celé nevymyslela jen ve své hlavě. Jenže za mnou se znovu ozval ten muž: „Dneska je to tady fakt cirkus.“ Neřekl to přímo mně, ale bylo jasné, na co naráží. V tu chvíli už jsem neměla sílu na žádnou reakci. Jen jsem rychle vyložila zbytek nákupu na pás, zaplatila, naházela věci do tašek a snažila se co nejrychleji zmizet od pokladny.
Vztek, pochybnosti a cesta domů v hlavě
Když jsem vyšla ven a nesla tašky k autu, cítila jsem, jak ve mně roste vztek, ale zároveň bezmoc. Přemýšlela jsem, jestli jsem to celou dobu nepřehnala a neměla radši být zticha. Možná jsem se na to měla prostě vykašlat a jen koukat, jak tam ta paní s dvěma věcmi stojí v dlouhé frontě, aby se náhodou nikdo neozval. Hlavou mi běžela ta poznámka o „cirkusu“ i protočené oči pokladní. Mrzelo mě, jak málo stačí k tomu, aby se lidi kolem sebe začali navážet, i když jde o úplnou maličkost, která vlastně nikomu nic nebere. Sedla jsem do auta, pustila rádio trochu víc nahlas, než bylo potřeba, a snažila se na to nemyslet.
Doma, když jsem vykládala nákup na linku, jsem si to celé znovu přehrávala. Uklidňovalo mě aspoň to, že ta paní byla opravdu vděčná a že jsem jí asi pomohla stihnout ten autobus. Došlo mi, že reakce ostatních prostě nemám pod kontrolou, i když se budu snažit sebevíc. Můžu si stát za tím, že jsem jednala v dobré víře a slušně, ale nemůžu čekat, že to tak všichni uvidí. Řekla jsem si, že kvůli pár nepříjemným poznámkám nechci přestat dělat malé ohleduplné věci. Jen možná musím počítat s tím, že ne vždycky to bude pochopeno a že občas zůstanu za „tu divnou“, co narušuje zaběhnutý pořádek. A rozhodnout se pokaždé znovu, jestli mi to i tak stojí za to.
