Článek
Do tramvaje jsem tehdy běžela už od rohu ulice, protože jsem samozřejmě zase vycházela pozdě. Bylo po osmé, klasická ranní špička. Byla jsem nevyspaná, v hlavě jsem měla mlhu a záda mě bolela od nošení notebooku v tašce přes jedno rameno. Už z dálky jsem viděla, že tramvaj je plná. Přesto jsem doufala, že se někde uvnitř najde aspoň jedno volné místo, kde si na těch dvacet minut odpočinu. Když jsem nastoupila, bylo to přesně tak, jak jsem čekala – lidi namačkaní na sobě, každý držel tašku, kabelku nebo batoh a všichni se snažili tvářit, že tam mají dost prostoru. A pak jsem ji uviděla. Jedinou volnou sedačku u okna, úplně samotnou. Bez přemýšlení jsem se k ní prodrala a s obrovskou úlevou si sedla. Měla jsem skoro radost, že jsem to „vyhrála“.
Když jediné volné místo vypadá jako výhra
Jakmile jsem dosedla, automaticky jsem sáhla do kabelky pro sluchátka. Nasadila jsem si je, pustila si oblíbený podcast a začala projíždět mobil. Je to můj rituál – na chvíli se odstřihnout od okolí a nepřemýšlet nad tím, že kolem mě stojí dvacet lidí, kteří se tváří, jako by tam vlastně vůbec nebyli. Všimla jsem si jen tak mimochodem, že na mě pár lidí krátce kouklo, ale přičítala jsem to tomu, že jsem si sedla jako jediná. Naproti mně seděla starší paní a její pohled jsem cítila častěji. Občas jsem zvedla oči od mobilu a ona se na mě dívala o trochu déle, než mi bylo příjemné. Vyložila jsem si to tak, že třeba nemá co dělat a prostě pozoruje lidi. Nenapadlo mě v tom hledat něco dalšího. Rozhlédnout se po sedačce mě vůbec nenapadlo, prostě jsem byla ráda, že sedím.
Po pár minutách jsem ale začala cítit zvláštní chlad na stehně. Nejdřív jsem to přisoudila tomu, že od okna asi táhne. Trochu jsem se posunula blíž k uličce a snažila se soustředit na to, co říkají v podcastu. Jenže ten studený pocit nezmizel, naopak se jako by rozlézal dál. Jak jsem se vrtěla, začala jsem vnímat, že ta paní naproti se naklání k ženě vedle sebe a něco jí šeptá. Obě se na mě rychle podívaly a zase sklopily oči. V tu chvíli mi začalo být divně. Najednou jsem si nebyla jistá, jestli je to opravdu jen průvan, nebo jestli nesedím na něčem, čeho jsem si při tom svém nástupu vůbec nevšimla. Myslela jsem jen na to: Prosím, ne.
Chlad na stehně a pohledy kolem mě
Zkusila jsem to vyřešit co nejmíň nápadně. Trochu jsem nadzvedla jednu stranu zadku a nenápadně sáhla rukou na sedadlo pod sebou. Prsty jsem měla v tu chvíli úplně mokré a lepkavé. Pod sedačkou jsem koutkem oka zahlédla převrácený plastový kelímek od nějakého sladkého pití, asi limonáda nebo ledová káva, už ani nevím. Došlo mi, že to z něj muselo vytéct a ta louže byla přesně tam, kde jsem si s tou svojí radostí sedla. Sundala jsem si sluchátka a v tu chvíli jsem poprvé pořádně slyšela okolí. Ta paní naproti zrovna tiše říkala sousedce: „Já jí to chtěla říct, ale měla ty sluchátka…“ V tu chvíli jsem úplně zrudla. Ten pocit trapnosti byl tak silný, že jsem nejradši chtěla zmizet.
Vyskočila jsem ze sedačky tak rychle, že jsem málem shodila chlapa, který stál přede mnou. Cítila jsem, jak se mi mokrá látka lepí na zadek, a v odrazu ve dveřích jsem zahlédla tmavý flek přes půl kalhot. Snažila jsem se tvářit, že se vlastně nic neděje, ale bylo mi jasné, že si toho všichni všimli. Někdo se rychle podíval jinam, někdo zase ne úplně úspěšně potlačoval pobavený výraz. Stoupla jsem si ke dveřím a jen čekala, až tramvaj zastaví. Myslela jsem jen na to, že chci vystoupit co nejdřív. Na příští zastávce, která rozhodně nebyla ta moje, jsem se prostě protlačila ven a vystoupila. Jak se za mnou zavřely dveře, chtělo se mi napůl brečet a napůl smát, protože mi došlo, jak hloupě celá situace vypadala.
Útěk z tramvaje a zoufalá záchrana kalhot
První, co mě napadlo, bylo najít nějaké záchody. Nakonec jsem došla do nejbližšího nákupního centra, kde jsem se zavřela v kabince a zkoušela zachránit, co se dá. Kalhoty jsem osušovala papírovými ubrousky, pak jsem stála pod vysoušečem rukou, natáčela zadek k teplému vzduchu a doufala, že to aspoň trochu pomůže. Samozřejmě to nebylo dokonalé, flek byl pořád vidět, jen už to nebylo tak mokré. V mobilu jsem napsala kolegyni, že přijdu pozdě, a stručně jí popsala „nehodu v tramvaji“. Odpověděla mi skoro okamžitě: „Ty jo, chudáku. Ale tohle chci slyšet celé.“ V tu chvíli jsem se poprvé trochu zasmála sama sobě.
Když jsem to odpoledne v práci vyprávěla, všichni se smáli, včetně mě. Už to neznělo tak hrozně, spíš jako historka z MHD, jakých má každý pár v zásobě. Ale v hlavě mi pořád zůstával ten pocit, když jsem seděla v tom rozlitým pití a nic netušila. Došlo mi pár věcí. Třeba že příště, když uvidím jediné volné místo, se nejdřív pořádně rozhlédnu a podívám se, proč tam nikdo nesedí. A že ti lidi kolem nebyli zlí nebo škodolibí – ta paní mi vlastně chtěla pomoct, jen jsem byla tak odříznutá ve svém světě se sluchátky, že se necítila, že mě může oslovit. Od té doby si v MHD nechávám sluchátka tišeji, nebo si nechávám jedno ucho volné. A víc si všímám toho, co se kolem děje. Nejen kvůli možným loužím na sedačce, ale i kvůli tomu, že mi to připomnělo, že kolem mě nejsou jen cizí lidi, ale lidé, kteří občas vidí, co já ne, a někdy mi to i chtějí říct.
