Článek
Bylo poledne, měla jsem pauzu na oběd a v hlavě jednoduchý plán: rychle na poštu pro balík a zase zpátky do kanceláře. Ze stojanu u dveří jsem si utrhla lístek s číslem a zařadila se do fronty, která sahala skoro až k východu. U jediné otevřené přepážky to postupovalo dost pomalu. Přede mnou lidi s několika balíky, každý něco řešil, něco dopisoval, jedna paní si nemohla vzpomenout na doklad. Kontrolovala jsem čas na mobilu a počítala, kolik minut mi ještě zbývá. Říkala jsem si, že když už tu jsem, prostě to vydržím a maximálně pak sním oběd u počítače.
Fronta, číslo a první nervozita
Po nějakých deseti minutách jsem se konečně dostala skoro až dopředu. Na displeji naskočilo číslo přede mnou, fronta se posunula a já už si připravovala občanku. V tu chvíli na displeji bliklo moje číslo. Udělala jsem krok k přepážce… a najednou kolem mě proběhl chlapík, tak kolem padesátky, v bundě, s mobilem v ruce. Sotva se rozhlédl, prostě zamířil rovnou k přepážce a postavil se přede mě. Nad přepážkou svítilo moje číslo, takže mi bylo jasné, že se prostě vecpal. Lidi za mnou jen maličko zvedli obočí, ale nikdo nic neřekl. Chvilku jsem doufala, že si toho všimne sám a ustoupí. Neustoupil.
Normálně nejsem ten typ, co se dohaduje ve frontě, většinou to spíš přejdu. Jenže tady jsem fakt spěchala a přišlo mi trapné dělat, že se nic neděje. Tak jsem se nadechla a slušně jsem ho oslovila, že tu stojí fronta a že teď jsem na řadě já, protože mám to číslo, co právě svítí. On se na mě otočil s takovým samozřejmým výrazem, jako by nechápal, proč ho vůbec zastavuju. Mávnul rukou směrem k okénku a prohlásil: „Já jdu jen pro balík, to je hned, to se fronty netýká.“ Řekl to tónem, jako by oznamoval naprostou samozřejmost. Přitom tam byla jedna přepážka, jeden displej a všichni ostatní v ruce stejné lístečky.
Když sebevědomí narazí na realitu přepážky
Zkusila jsem to ještě jednou v klidu vysvětlit, že ať balík vrací nebo vyzvedává, všichni si tu bereme lístky se stejnými čísly a čekáme. Nezdálo se, že by ho to nějak rozhodilo. Bez zaváhání přišel s dalším vysvětlením: „Paní mě volala přednostně, já mám ten rychlý výdej přes aplikaci, víte, jak to funguje.“ Znělo to tak sebejistě, že se pár lidí ve frontě nejistě podívalo na obsluhu, jestli nám náhodou něco neuniklo. Slečna za přepážkou zvedla oči od počítače, podívala se na něj a úplně klidně řekla, že nikoho přednostně nevolala a že žádný rychlý výdej tam nemají. V tu chvíli jsem cítila spíš rozpaky za něj než vztek.
Jenže on se nechtěl jen tak stáhnout. Začal mávat mobilem s QR kódem na obrazovce a trval na tom, že „online vyzvednutí se fronta netýká, to je něco jako check-in na letišti“. Bylo docela zřejmé, že si to buď celé domyslel nebo něco špatně pochopil z reklamy v aplikaci. Někdo za mnou si tiše odkašlal, další člověk se pousmál a bylo vidět, že lidi zpozorněli. Lidi se po sobě dívali takovým tím „tak co z něj ještě vypadne“ pohledem. Mně mezitím ta první zlost docela odcházela. Spíš mě začalo zajímat, jak moc je odhodlaný si tu svou verzi obhájit, i když je zjevně mimo.
Jak malý konflikt nečekaně zlepší den
Slečna u přepážky ale zůstala naprosto v klidu. Trpělivě mu vysvětlila, že skoro všichni tam mají balíky řešené přes aplikaci, že to není žádná výjimka a že systém je pro všechny stejný: vezmete si lístek, počkáte, až vás zavolají, a jdete. Žádné speciální pořadí, žádný „rychlý výdej“. Poprosila ho, ať si dojde ke stojanu u dveří pro číslo a zařadí se jako ostatní. V tu chvíli zrudnul, bylo vidět, že mu to není příjemné, ale neměl už se o co opřít. Došel si ke dveřím, neochotně utrhl lístek, zamumlal něco o „nepřehledném systému“ a o tom, že „to měli napsat“, a šel si stoupnout úplně dozadu. Pár lidí už se tomu otevřeně uchechtlo a napětí, které tam chvilku bylo, se úplně rozplynulo.
Když jsem konečně přišla na řadu já, slečna za přepážkou se mi omluvila za zdržení. Řekla jsem jí, že je to v pohodě, že mi ten pán aspoň trochu zpestřil pauzu. Balík mi vydala rychle, vzala jsem ho pod paži a vyrazila zpátky do práce. Cestou jsem si uvědomila, jak jsem byla na začátku naštvaná a ve stresu z času, ale jak se to celé během těch pár minut úplně změnilo. Místo abych se dál rozčilovala, měla jsem najednou spíš dobrou náladu. V kanceláři jsem si ohřála jídlo, sedla si k počítači a kolegům jsem hned začala vyprávět o pánovi s „přednostním check-inem“ na poště. A měla jsem pocit, že jsem si tu polední pauzu nakonec docela užila, i když úplně jinak, než jsem plánovala.
