Článek
Vracela jsem se podvečer domů s taškami, odemykala jsem vchodové dveře a z chodby se ozvalo to známé drncání. Uviděla jsem sousedku, jak zvedá kočárek na první schod. Chvilku jsem stála mezi dveřmi a řešila, jestli do toho zasáhnout. Měla jsem plné ruce a pořád jsem myslela na tu novou ceduli o kočárcích na chodbě. Neměla jsem chuť nikoho posuzovat ani radit. Jen jsem položila jednu tašku na zem, abych aspoň mohla něco chytit, kdyby bylo potřeba.
Jedna věta, která změnila, jak pomáhám
Vydechla jsem a nabídla, že pomůžu vynést kočárek. Řekla jsem to tiše a co nejjednodušeji, bez „měla byste“ nebo „tohle se má tak“. Podívala se na mě a usmála se. „Já nepotřebuju, abyste to za mě nesla. Stačí mi, že jste si toho všimla.“ Ta věta mě uklidnila. Ulevilo se mi. V takových chvílích člověk váhá mezi ochotou a obavou, že bude vypadat jako chytrák nebo přehnaně iniciativní. Bylo jasné, že nechce, abych to převzala. Chtěla jen, abych tam byla a pomohla jí s tím, co šlo.
Sousedka šeptem dodala, že malý konečně usnul a že mu to drncání paradoxně pomáhá. Dávalo to smysl, tak jsem mluvila tiše a nechala jsem ji udávat tempo. Jen jsme si krátce kývly, když bylo potřeba posunout, a kočárek jsme opatrně posouvaly schod po schodu. Nebylo kam spěchat, jen bylo potřeba nenarušit ten klid, který se jí podařilo udržet.
Praktické drobnosti: kde chytit, kdy podržet
Na prvním mezipatře si upravila popruh kabelky a na chvíli vydechla. Bylo vidět, že to dělá často. Zeptala jsem se, jestli má koho občas požádat o pomoc, když se trefí do doby, kdy se ostatní vrací domů. Pokrčila rameny, že je tu teprve krátce a že dole není místo v kočárkárně, takže to zatím nosí nahoru a dolů. Nabídla jsem, že přidržím přední část, a ona mi ukázala, kam sáhnout a jak tlačit, aby se kočárek nehoupal. „Tady zespodu, ne za madlo,“ naznačila. Držela jsem přesně tam, jak chtěla, a zjistila jsem, že nejde o sílu, ale o to udělat ten pohyb s ní.
U jejího patra jsem přidržela dveře od bytu a pomohla s prahem, který byl vyšší než u vchodu. Poděkovala a znovu řekla, že jí nejvíc pomůže, když někdo otevře a chvilku s ní jde. Ne o to, aby to za ni někdo udělal. Bylo to konkrétní a přitom jednoduché. Řekly jsme si jména, zeptala jsem se, jestli je v domovní skupině, a domluvily jsme se, že ji do ní přidám. Vyměnily jsme si čísla pro případ, že bude příště potřeba pomoc. Řekla jsem, že většinou bývám doma po šesté, kdyby se to hodilo. Ještě jednou se usmála a já se vrátila pro tašku, která zůstala dole u dveří.
U sebe doma jsem vybalila nákup a v hlavě mi pořád znělo: „Stačí mi, že jste si toho všimla.“ Vzala jsem telefon a do domovní skupiny napsala, jestli by šlo dát k vchodu malý klínek na dočasné přidržení dveří. Ne trvale pootevřené, jen možnost si je na pár minut zajistit. A jestli by se pár lidí nedomluvilo na střídání v časech, kdy se většina vrací domů, aby bylo snazší projít s kočárkem nebo s těžkým nákupem. Nic složitého, jen pár konkrétních situací, kde může jeden člověk udělat něco, co druhému ušetří nervy. A mně se ulevilo, že příště nebudu mít strach oslovit jako první. Teď už jsem věděla, jak to říct a co nabídnout, aby to bylo užitečné a zároveň jí vyhovovalo.
