Článek
Sedím večer v autě na parkovišti u obchodního centra a dívám se v mobilu na čas. Místo chlebíčků u televize mám před sebou dlouhou silvestrovskou směnu. Po Vánocích jsem v mínusu a potřebuju peníze, takže mi to vlastně vyhovuje. V rádiu jede silvestrovský program, moderátor pořád připomíná odpočty do půlnoci a různé soutěže. Mně to všechno přijde trochu vzdálené, jako by se to týkalo jiných lidí. Zkontroluju, že mám plnou nádrž, vysypaný koš a vysáté rohožky. Zapnu aplikaci a čekám na první objednávku, trochu nervózní, ale spíš kvůli tomu, jak dlouhá noc mě čeká.
Silvestrovská směna místo chlebíčků
První jízda na sebe nenechá dlouho čekat. Naskočí mi do auta dvě mladé holky, šaty, umělé kožešiny, zjevně už dost opilé. Sednou si dozadu, ani mi pořádně neřeknou ahoj, pustí si na mobilu hudbu a začnou se překřikovat. Chvíli je to jen klasický opilý smích, ale pak se jedna z nich zničehonic rozbrečí. Té druhé mezi vzlyky řekne, že už měsíce spí s jejím přítelem a že se do něj asi fakt zamilovala. Já koukám před sebe na cestu, snažím se nic nedat najevo, ale v hlavě mi jede, jak strašně trapně by mi bylo, kdybych byl na místě té podvedené. Přemýšlím, jestli tohle normálně říkají nahlas i střízlivé, nebo jestli by jinak dělaly, že se nic neděje. Hned po nich beru partu čtyř kluků v sakách, typický obraz firemního večírku. Jakmile zabouchnou dveře, začnou řešit kolegu z práce, který jim leze na nervy. Padají konkrétní jména, mluví o tom, jak mu zatajili informace, aby vypadal neschopně, a jak ho po novém roce „odstaví“. Smějou se při tom, jako by plánovali nějaký vtípek, ne zásah do cizího života. Sedím u volantu a uvědomuju si, že se v autě právě domlouvá cizí vyhazov.
Hodiny běží dál, jízdy se střídají a já mám pocit, že jsem jen potichu přítomný u cizích oslav. Kolem půlnoci už jsem unavený, oči mě pálí, ale objednávky pořád chodí. Nabírám starší manželský pár. On trochu pod vlivem, ona výrazně ztuhlá a naštvaná. Nejdřív jedeme v úplném tichu, jen navigace si něco povídá. Po pár minutách ona nahlas řekne, že ví o jeho dluzích z hazardu a že tohle je poslední Silvestr, který spolu tráví, pokud to nedá do pořádku. On se nejdřív vymlouvá na kamarády, na náhodu, pak se urazí a nakonec v návalu vzteku všechno potvrdí. Sedím metr před nimi a poslouchám hádku, která by jinak asi zůstala za zavřenými dveřmi jejich bytu. Připadám si u toho trochu nepatřičně, ale nemám kam utéct, jen koukat na cestu a držet volant.
Když cizí hádky jedou s vámi
Po tomhle si musím dát pauzu. Zajedu na benzínku, koupím si kafe z automatu a zapálím si před autem. Najednou je ticho, jen občas práskne nějaká rachejtle v dálce. V hlavě mi běží cizí problémy, které jsem za večer slyšel: nevěra, intriky v práci, hazard. Do toho si uvědomuju svoje věci – nestabilní brigády, nájem, který se každý rok zvyšuje, a pocit, že pořád jen něco doháním. Přemýšlím, co bych asi říkal já, kdybych seděl vzadu a myslel si, že mě nikdo neposlouchá. Dopiju kafe, típnu cigaretu, zapnu aplikaci a hned mi vyskočí objednávka skoro na našem sídlišti. Adresa, kolem které chodím na nákup. Napadne mě, že možná povezu někoho, koho běžně potkávám u regálu s pečivem.
Nastoupí mladá holka v zimní bundě, oči má trochu nateklé, ale usměje se a sedne dozadu. Zdraví mě slušně, což už mi v tu dobu připadá skoro jako bonus. Sotva vyjedeme, zazvoní jí telefon a ona ho bez váhání vezme, jako by v autě byla sama. Během pár vteřin začne brečet. Kamarádce do mobilu říká, že je těhotná, že to partnerovi ještě neřekla, protože ví, že on děti nechce, a že má strach, co bude dál. V tu chvíli mi dojde, že ji znám od vidění ze sídliště. Najednou je to jiné než u těch předchozích. Už to není úplně anonymní příběh. V hlavě se mi spojí s tím, že ji třeba za pár měsíců uvidím s kočárkem, nebo naopak, že z našeho vchodu prostě zmizí. Když vystupuje, má oči pořád červené, ale poděkuje, jako by nic. Mně v hlavě zůstane další cizí tajemství, o kterém nemám s kým mluvit.
Tajemství ze sídliště a kruté překvapení
Ke konci noci doufám, že poslední jízda bude krátká. Nabírám dva chlapy v bundách s logem velké firmy. To logo znám až moc dobře, přes den pro tu firmu dělám ve skladu přes agenturu. Oni si sednou dozadu, baví se o práci a po chvíli začnou probírat, jak po novém roce zredukují lidi. Padají názvy oddělení, města, čísla úvazků. A najednou slyším svoje křestní jméno. Slyším větu o tom, že „toho už asi nebudeme potřebovat“ a k tomu jasnou zmínku o skladu v našem městě. Chvíli doufám, že jsem se přeslechl, ale oni pokračují a řeší, jak to agentuře oznámí. Řídím dál, snažím se mít ruce klidné, ale vím, že právě v noci, jako anonymní řidič, poslouchám rozhodnutí, kvůli kterému přijdu o hlavní příjem.
Vysadím je před hotelem, oni mi popřejí šťastný nový rok a nemají tušení, co pro mě jejich rozhovor znamenal. Když se za nimi zavřou dveře, vypnu aplikaci. V autě je konečně ticho, ale pořád přemýšlím o všem, co jsem slyšel. Nevěry, dluhy, těhotenství, plánované vyhazovy. A mezi tím moje vlastní nejistota, o které zatím nikdo z mých blízkých neví. Dojedu domů, zaparkuju a sedím ještě chvíli v autě, než vystoupím. Říkám si, že to, co jsem tu noc slyšel, je věc těch lidí a že o tom nikde mluvit nebudu. Zůstanu jen ten řidič, který je vezl z bodu A do bodu B. Ale stejně jdu domů se vzpomínkami na všechno, co jsem se o cizích lidech dozvěděl – a s jednou novinkou o tom svém životě, na kterou jsem se neptal.
