Článek
Silvestra jsem se letos rozhodl strávit v autě. Po rozchodu jsem neměl náladu na klasickou party, na páry, co se budou o půlnoci líbat, a kamarády, kteří se mě budou ptát, jaké mám plány na nový rok. Plán jsem měl jednoduchý: zapnout aplikaci, natankovat na pumpě za městem a prostě jezdit tak dlouho, dokud budu schopný. Říkal jsem si, že aspoň vydělám na lednový nájem a nebudu přemýšlet nad tím, co jsem ztratil. Na parkovišti jsem si ještě narychlo uklidil auto, posbíral kelímky, vysypal kapsy ve dveřích. Čekal jsem rozlitý alkohol, hádky na zadním sedadle, možná i někoho, kdo se mi v autě pozvrací. Hlavně jsem nechtěl sedět doma a scrollovat fotky z oslav ostatních.
Na zadním sedadle se lámou vztahy
První větší jízda mi přišla asi po půl hodině. Mladý pár ve společenském oblečení, vyzvednutí z hotelové párty. Už když nastupovali, bylo ve vzduchu napětí, které se nedalo přehlédnout. Ona mlčela, dívala se z okna, on se snažil vtipkovat a dělat, že se nic neděje. Po pár minutách ticha se to ale rozjelo. Nejdřív nenápadné rýpnutí, pak výčitka, pak další. A pak jí v opilosti ujela věta: „Stejně už víš, že spím s Petrem z práce.“ V autě se udělalo úplné ticho. On se nejdřív zasmál, že to je blbej vtip, ale rychle mu došlo, že to vtip není. Začal se jí vyptávat na detaily, ona brečela a zároveň se bránila. Já jsem koukal před sebe, držel volant oběma rukama a jel možná až přehnaně opatrně. V duchu jsem si říkal, že kdyžtak okamžitě zastavím, kdyby se to zvrhlo. Došlo mi, že jejich vztah se jim před očima rozpadá a já u toho sedím za volantem a poslouchám.
Další jízda byla úplně jiná. Před klubem v centru na mě mávaly tři kamarádky, už lehce opilé, rozesmáté, nalíčené, v šatech, které jim asi nebyly úplně pohodlné. Naskákaly dovnitř, hned měly potřebu komentovat moje hudební preference a ptát se, jestli mám taky nějaké novoroční předsevzetí. Jedna z nich ale byla trochu zaražená, držela se víc stranou a jen poslouchala. Po chvíli z ní vypadlo, že má koupenou letenku do zahraničí na únor. Že už má v hlavě plán, jak odjet na delší dobu pryč, ale ještě to neřekla příteli, protože nechce trávit další rok v Česku a nechce mu „zkazit svátky“. V autě se rozjela debata, napůl podpora, napůl přesvědčování, ať mu to řekne hned po Novém roce. Ona pořád dokola opakovala, že „ještě není správný čas“. Když vystupovaly, uvědomil jsem si, jak často lidi odkládají nepříjemné věci na nějaké neurčité „potom“. Taky jsme to tak s bývalou dělali.
Když pravda přijde až o půlnoci
Kolem půlnoci jsem vezl starší manželský pár od známých z paneláku. Venku už to bouchalo, ale oni nastoupili v klidu, skoro unaveně. V autě bylo chvíli úplné ticho, jen z rádia potichu běželo odpočítávání. Připadal jsem si, jako bych jim narušoval soukromí, i když jsem nic neříkal. Asi v půlce cesty on najednou promluvil. Dost nahlas a dost jasně na to, aby mi bylo jasné, že to neříká poprvé sám sobě v hlavě, ale poprvé nahlas jí: že na jaře nejspíš přijde o práci, že firma propouští a že to ví už několik týdnů. Dodal, že jí to nechtěl kazit, že jí nechtěl pokazit Vánoce a Silvestra. Čekal jsem scénu, ale ona se na něj nezlobila. Spíš ho trochu pokárala, proč to dusil sám v sobě, a chytla ho za ruku. Já jsem u volantu cítil směs trapnosti, že to slyším, a zároveň respektu, že si to dokážou vyříkat aspoň takhle pozdě. Zastavil jsem před jejich vchodem, popřáli mi šťastný nový rok a odešli, jako by spolu nesli něco důležitého, co už mezi nimi není tajemstvím jen pro jednoho.
Po téhle jízdě jsem si musel dát pauzu. Zajel jsem na benzínku, koupil si kafe z automatu a seděl pár minut v tichu. V hlavě se mi míchaly útržky vět z těch předchozích jízd. Měl jsem pocit, že jsem za pár hodin viděl do života víc cizích lidí než za poslední měsíc svého. Vybavila se mi naše poslední hádka s bývalou a ticho, které po ní následovalo. Došlo mi, že i my jsme hodně věcí neřekli. Neřešili jsme je, každý si je nesl v sobě a doufal, že se to nějak samo spraví nebo rozpadne. V tu chvíli mi došlo, že tenhle můj „pracovní Silvestr“ není jen útěk před oslavou, ale i útěk před tím, abych si něco přiznal sám sobě. Dopil jsem kafe, zapnul aplikaci a řekl si, že odjedu ještě pár jízd a kolem třetí skončím.
Novoroční změny, které se bojíme říct
K ránu jsem vyzvedával dva mladé kluky z bytu na sídlišti. Typická domácí párty. Jeden byl dost opilý, mluvil skoro bez pauzy, druhý se snažil hlídat, aby mu někde neupadl. Jakmile jsme vyjeli, ten upovídaný začal řešit školu. Že se v novém roce „prostě nemůže vykašlat na tu blbou školu“, ale zároveň nechce pokračovat na vysoké, kterou mu vybrali rodiče. Přiznal, že se potají hlásí někam úplně jinam a že se bojí, jak doma zareagují. Čekal bych od kamaráda posměch nebo nějaký fór, ale on ho místo toho celkem vážně uklidňoval. Říkal mu, že to s nimi nějak vyřeší, že není první ani poslední, kdo změní směr. Když vystupovali, ten mluvka se ke mně sklonil a napůl šeptem poděkoval, že jsem jim „dělal kulisu“. Jen jsem kývl, ale v duchu jsem si říkal, kolik lidí v tomhle městě teď přemýšlí, jak něco změnit, a zároveň se bojí to říct nahlas.
Domů jsem se vracel, když už začínalo svítat. Ulice byly prázdnější, jen občas někdo venčil psa mezi zbytky ohňostrojů a prázdnými lahvemi od šampaňského. Byl jsem unavený, ruce jsem měl ztuhlé z volantu, ale v hlavě mi pořád běžely ty rozhovory. Došlo mi, že pro spoustu lidí není Silvestr jen oslava, ale spíš ventil. Den, kdy se lidi kvůli alkoholu a atmosféře konce roku víc rozpovídají a věci, které měsíce odkládají, najednou začnou říkat. Sedl jsem si doma v kuchyni s hrnkem čaje a poprvé za dlouhou dobu jsem si nahlas přiznal, že taky nejsem v pohodě. Že mám věci, které bych měl v novém roce konečně doříct – sobě i lidem kolem. Ta noc mě zvláštně uklidnila. Přestal jsem se cítit jako někdo mimořádně problémový a spíš jsem se viděl jako jednoho z mnoha. Jako dalšího člověka, který se v nějakém autě, bytě nebo kuchyni snaží přijít na to, jak svůj život aspoň trochu uspořádat.
