Článek
Na náměstí přijíždím prvním ranním autobusem a je ještě skoro tma. Mám být u stánku o hodinu dřív, než se trhy otevřou, takže vystupuju mezi pár dalšími polospícími lidmi a v ruce svírám termosku s kávou, abych aspoň trochu rozmrzla. Jdu k našemu stánku s klobásami a svařákem, kde už pobíhá šéf a něco hlasitě řeší do telefonu. Sotva mě zahlédne, strčí mi do ruky zástěru a v rychlosti mi vysvětluje, jak nabírat klobásy, kde je kasa a že se mám pořád usmívat. Všechno říká rychle, jako by čekal, že to zvládnu hned napoprvé bez chyby. Podepisuju docházku na pultě mezi chlebem a hořčicí, připadá mi to trochu zvláštní, ale pořád mám v hlavě obrázek hezké předvánoční atmosféry, tak to neřeším.
Když adventní pohoda narazí na realitu
Jakmile se brány trhů otevřou, lidé se k našemu stánku nahrnou, jako by nic jiného na náměstí nebylo. Fronta je hned dlouhá až ke kolotoči. Na mě to působí jako chaos. Beru peníze, vracím, snažím se nezapomenout na chléb a u toho se snažím tvářit mile. Zvenku to možná vypadá jako klidný advent, hrnečky v rukou, hudba v pozadí, ale za pultem jedeme od první minuty naplno. Stojím co nejblíž u rozehřátého grilu, protože je mi zima od nohou, ale za chvíli se potím i v tlusté zimní bundě. Šéf se jen občas mihne, zkontroluje, jestli fronta nevázne, prohodí, že na pauzy dneska není čas, a hned běží k druhému stánku.
Kolem poledne, kdy jsem už úplně mimo z počítání drobných, přijde chlap, který je cítit alkoholem na několik kroků. Hodí přede mě bankovku a začne hlasitě nadávat, že klobása je malá a že jsme zloději, co okrádají lidi na trzích. V tu chvíli mám pocit, že na nás kouká celá fronta a čeká, co udělám. Snažím se mluvit klidně, říkám mu, že ceny neurčuju já a že mu klidně vyměním kus, pokud chce. V hlavě mi to ale vře, stydím se i za něj a zároveň za sebe, že se nechám takhle seřvat kvůli pár minutám práce. Nakonec odejde s otráveným výrazem a kolegyně vedle mě jen protočí oči a pošeptá mi, že tohle je tu skoro každý den a že si mám zvyknout.
Za stánky je únava, ale i soudržnost
Krátce po druhé nám šéf konečně oznámí, že si můžeme dát rychlou pauzu. Připadám si, jako bych stála u pultu už týden. S kolegyní si bereme kelímek vody a jdeme si sednout za stánky na převrácenou bedýnku. Nohy mě bolí tak, že chvíli jen mlčím. Kluk od punče nám bez řečí naleje do kelímků horký čaj a mávne rukou, že je to v pohodě, ať si ho vezmeme, dokud ještě stojíme. Za stánky všichni kouří, nadávají na dlouhé směny a mezitím se smějí historkám o opilých zákaznících, jako by to bylo něco úplně normálního. Dozvídám se, že většina z nich to takhle jede každý rok, celé adventní období, často bez volného víkendu, jen aby před Vánoci něco našetřili. Najednou mi přijde pochopitelné, že jsou protivní a unavení, prostě už nemůžou.
Večer se začíná stmívat a lidí spíš přibývá. Všichni chtějí stihnout trhy po práci, takže se fronty znovu natáhnou. Mně mezitím úplně promokly boty, protože se celý den brodíme v rozbředlém sněhu u stánku. Nohy mám zmrzlé, ruce naopak rozpálené od grilu a od horkého svařáku. V jednom z těch zmatků nešikovně zavadím o menší hrnec se svařákem na kraji pultu, část se vylije a opaří mi zápěstí. Je to tak ostrá bolest, že se mi před očima zatmí a vyhrknou mi slzy. Kolegyně mě hned stáhne dozadu, strčí mi ruku pod studenou vodu, vytáhne nějakou mast z lékárničky a bez řečí přebere moje místo u výdeje. Nikdo mi nic nevyčítá, jen mi někdo podá papírový kapesník. V tu chvíli mi dochází, že ti otrávení a unavení lidi za stánky se k sobě umí chovat mnohem víc lidsky než spousta usměvavých návštěvníků před nimi.
Když se trhy konečně zavřou a brány pro veřejnost zamknou, náměstí se během pár minut uklidní. Pro nás to ale znamená začátek další části směny. Sundáváme z grilu zbytky, drhneme mastné pulty, vynášíme pytle s odpadky a do toho šéf u stolu sepisuje tržbu. Když spočítá peníze v kasírce, je viditelně spokojený a řekne stručné „dobrá práce“, jako by se nic z dneška jinak nedělo. Připomene nám, že zítra jsme tu zase ve stejnou dobu. Když pak vyjdu zpoza stánku mezi pohasínající světýlka a rozházené papírové kelímky, mám pocit, jako bych byla celý den úplně jinde než ostatní. Jdu domů kolem lidí, kteří si nesou vánoční tašky z obchodů a posledních stánků, a vím, že odteď se na vánoční trhy už nikdy nepodívám jen jako na hezkou kulisu. Vždycky si vybavím promrzlé ruce, bolavá záda a unavené oči všech, kteří stojí za pultem.
