Článek
Na městský úřad jsem dorazila s rezervací asi deset minut před svým časem. U kiosku jsem zadala kód a vytiskl se mi lístek s číslem. Sedla jsem si a zkontrolovala desky s doklady. Měla jsem v nich starou občanku i vytištěné potvrzení z e‑mailu. Čekárna byla plná, vzduch byl vydýchaný a hluk od přepážek se mísil s pípáním tabule. Byla jsem lehce nervózní, z práce jsem měla vymezené okno a potřebovala jsem to vyřídit bez komplikací. Otevřela jsem si láhev s vodou, přepnula telefon do tichého režimu a čekala, až se moje číslo objeví na displeji.
Jedno zaváhání a scéna před celou čekárnou
Když se na tabuli objevilo moje číslo, zvedla jsem se. V tu chvíli mi z desek sklouzl jeden papír, tak jsem ho zvedla a srovnala. Zdrželo mě to jen o pár vteřin, ale než jsem došla k přepážce, ozvalo se moje číslo znovu a úřednice nahlas dodala, ať si pospíším, že se čeká. Zůstala jsem stát o krok dřív, zaražená. Lidé kolem zvedli hlavy. Bylo mi trapně. Rychle jsem řekla, že se omlouvám, a snažila se co nejrychleji dojít k okénku. V břiše jsem cítila, jak se mi stáhl žaludek, a v hlavě jsem měla jediné: ať to zvládnu a ať se to nezhorší.
Naklonila jsem se k otvoru v plexiskle a klidným hlasem řekla, že jsem tu včas a že stačí říct, co potřebuje, bez křiku. Nechtěla jsem se hádat, spíš si nastavit hranici, abych se nerozrušila. Úřednice si jen krátce odfrkla, ale ztišila hlas a natáhla ruku pro doklady. Podala jsem jí občanku a přiložila vytištěné potvrzení o rezervaci s kódem, kdyby ho potřebovala vidět. Dýchala jsem vědomě nosem, pomalu, a soustředila se na to, co říká, ne na pohledy za zády. V tu chvíli už bylo ticho, ozývalo se jen běžné cvakání klávesnice.
Formality běží, nervy se postupně uklidňují
Začaly jsme vyřizovat samotnou žádost. V systému měla předvyplněné údaje, takže jsem je jen potvrdila a opravila diakritiku v jednom poli. Zopakovala jsem adresu a datum narození, když se ptala. Když mě fotila, dívala jsem se do kamery a snažila se nemrkat. Byla strohá, ale mluvila už normálně a stručně vysvětlila, co bude následovat, a že dočasný doklad nepotřebuji, protože současná občanka je platná do vydání nové. Odpovídala jsem věcně a držela se tématu, abychom to posunuly co nejrychleji. Myšlenkami jsem na chvíli odskočila k práci a na to, kolik času mi ještě zbývá, a pak jsem se vrátila k jejím otázkám. Postupně jsem se uklidňovala.
Na závěr jsem podepsala žádost na tabletu a ona mi vytiskla potvrzení o podání s termínem vyzvednutí. Zmínila, že u běžné výměny se nic neplatí, takže jsme to jen uzavřely. Poděkovala jsem a odstoupila od přepážky. Uvědomila jsem si, že se mi ještě třesou ruce, tak jsem si je opřela o desky s papíry. Lidé ve frontě dělali, že se nic nestalo, někteří koukali do mobilu. Nezůstávala jsem tam stát, abych neblokovala prostor, a přesunula jsem se do haly na lavičku. Sedla jsem si, položila kabelku vedle sebe a pár minut jsem to rozdýchávala, dokud se mi tep nevrátil do normálu.
Jakmile se mi srovnal dech, vytáhla jsem telefon a otevřela web města. V kontaktech jsem našla e‑podatelnu a zvolila podnět. Napsala jsem krátký text: datum, čas, číslo přepážky z tabule a popis situace, že při prvním kontaktu zazněla zbytečně hlasitá výzva, i když jsem dorazila včas. Přidala jsem, že by mi stačil neutrální tón a jasná instrukce. Vynechala jsem emoce i jména, nepsala jsem nic o sankcích, jen návrh na připomenutí standardu komunikace. Přečetla jsem si to po sobě, připojila e‑mail pro případnou odpověď a odeslala. Nečekala jsem nic konkrétního. Spíš jsem potřebovala mít pocit, že jsem se sebe zastala způsobem, který je korektní a dohledatelný. Když mi přišlo potvrzení o přijetí, schovala jsem telefon a vrátila se do práce.
