Článek
Dopoledne stojím v kuchyni a dívám se na myčku. Mívám ji po každém mytí pootevřenou, vlastně spíš dokořán. Dělám to tak roky, abych předešla zatuchlému zápachu a nádobí lépe doschlo. Dnes ale bliká chyba a na dně zůstala voda. Zavřu dvířka, znovu je otevřu, doufám, že se to rozjede, ale nic. V hlavě mi probleskne: ať to nezhorším. Vytáhnu telefon, projdu maily a najdu kontakt na opraváře, který nám kdysi měnil těsnění. Zavolám mu a popíšu, co vidím. Slibuje, že se po obědě zastaví.
Opravář odhalí skrytý problém i návyk
Přijde přesně, pozdravíme se a jde rovnou k věci. Otevře dvířka, zkontroluje filtr a jen kývne. Pak sundá sokl, klekne si a povolí kryt u odtokového čerpadla. Z něj vytáhne malý kousek skla a zvedne ho mezi prsty. Řekne, že tohle čerpadlo zablokovalo, proto voda neodtékala a myčka zůstala stát. Dává to smysl. Když se zvedá, mimoděk si všimne spodní hrany pracovní desky. Poklepe na ni nehtem a řekne, že je mírně nabobtnalá a vlhká. Zastydím se, že jsem si toho ani nevšimla. Teď to vidím, je tam malá bublinka, kterou jsem dosud přehlížela.
Zavře dvířka, opře se o linku a řekne: „Takhle poškozujete pracovní desku.“ Neřekne to vyčítavě, spíš věcně. Vysvětlí, že když po horkém programu otevřu dvířka naplno, pára jde přímo do lamina. A to časem bobtná. Dojde mi, že jsem to považovala za správný zvyk, skoro pravidlo. „Dělám to kvůli zápachu a schnutí,“ přiznám se. Kývne a dodá, že to dělá spousta lidí. Chvíli mlčíme, já si v hlavě skládám, co všechno dělám automaticky a proč.
Jednoduchá změna, kterou zvládnete hned
Navrhne jednoduchou změnu: po skončení programu nechat myčku pět až deset minut zavřenou. Anebo dvířka nechat jen na škvírku, aby pára neutíkala rovnou do desky. Poradí otřít kondenzát u těsnění a na spodní hraně pracovní desky. A kdybych chtěla mít klid, můžu pod hranu nalepit ochrannou lištu nebo kousek hliníkové fólie. Opravu dokončí, vrátí sokl a pustí krátký test. Voda odteče, myčka pípne. Opravář vytiskne účtenku a vysvětlí položky. Zaplatím a rozloučíme se. Když za ním zaklapnou dveře, chvíli se dívám na tu hranu a říkám si: tak proto.
Odpoledne naplním myčku nádobím z oběda a pustím běžný program. Jeho rada mi běží v hlavě. Když myčka pípne, sáhnu po telefonu, nastavím desetiminutový budík a nechám dvířka zavřená. V kuchyni je ticho, jen občas se ozve kapka někde uvnitř. Když budík zazvoní, dvířka jen pootevřu. Vezmu utěrku, setřu kapky u těsnění a přejedu spodní hranu desky. Je suchá. Nahlédnu dovnitř. Nádobí není cítit a vypadá, že se suší normálně. Žádný velký rozdíl, jen jsem nepustila páru do lamina. Jednoduché.
Večer to říkám partnerovi. Ukazuju mu tu malou bublinku, kterou jsem dřív přehlížela, a opakuju větu, kterou mi opravář řekl. Přikývne, že dává smysl počkat a až pak pootevřít. Pobaveně se zasměje, že myčku roky ničíme. Neberu to jako výčitku, spíš jako úlevu, že se to dá snadno změnit. Jsem ráda, že mi to někdo řekl jasně a přímo. Od té jedné věty už myčku nenechávám dokořán. Stačí počkat, pootevřít a utřít. Zvyk, který jsem brala jako samozřejmost, jsem upravila během jednoho odpoledne. A ta hrana zůstává suchá.
