Článek
Bylo poledne a já si odskočila z práce. Potřebovala jsem rychle vyzvednout balík ve výdejně v úzké jednosměrce u centra. Všechna místa byla plná, auta stála natěsno a nejbližší volné stání bylo až o dvě ulice dál. Výdejna zavírala za dvacet minut a za půl hodiny jsem měla další schůzku. Po chvíli kroužení jsem zastavila těsně před bránou do dvora, u cedule „Vjezd – neparkovat“. Zapnula jsem blikačky a v hlavě si vyjednala výjimku: jen dvě minuty, popadnu balík a jsem pryč. Utěšovala jsem se, že nikoho nebudu blokovat, když budu rychlá.
Čas běží a nervy na pochodu
Uvnitř byli přede mnou dva lidé. Obsluha zrovna někam zmizela dozadu a slyšela jsem jen šustění krabic. Koukla jsem na telefon, čas běžel. Jedna minuta, dvě, tři. Váhala jsem, jestli to vzdát, přeběhnout k autu a objet to nebo aspoň popojet hledat místo dál. Pořád jsem stála na místě a přesvědčovala se, že to vydržím. Když už začali vyřizovat můj balík, došlo mi, že když to teď přeruším, budu čekat znovu. Zůstala jsem a nervózně kontrolovala čas na telefonu.
Z ulice se ozvalo krátké troubení. Pak přes pootevřené dveře někdo nahlas zavolal, ať u brány nikdo nestojí. Trhlo to se mnou. Bylo mi jasné, že jde o mě. V tu chvíli ke mně šla obsluha s krabicí a žádala kód. Vytáhla jsem telefon, načetla kód a u toho se omlouvala, že spěchám. Vložila jsem krabici do tašky a spěchala ven. V hlavě jsem měla jediné: ať už jedu a nikomu nepřekážím. Samozřejmě pozdě.
Za stěračem vzkaz a realita bez výjimky
K autu jsem doběhla a pod stěračem byl lístek. Výzva pro nepřítomného řidiče od městské policie k úhradě určené částky za stání před vjezdem. K tomu rukou psaný vzkaz: „Blikačky nejsou výjimka. Zablokoval jste vjezd.“ V tu chvíli mi došlo, že to troubení bylo na mě. První pocit? Naštvání. „Vždyť to byla chvilka,“ jelo mi hlavou. Hned vzápětí stud a obyčejné zklamání ze sebe. Řekla jsem si „jen dvě minuty“, a místo toho jsem nechala někoho čekat a ještě to zaplatím.
U brány stál řidič dodávky a díval se na mně. Zvedla jsem ruku v omluvném gestu a kývla, že hned jedu. Pokrčil rameny a při nastupování jen napůl pro sebe řekl: „Příště nechte průjezd volnej, jo.“ Strážníky jsem nikde neviděla, asi šli kolem přesně v okamžiku, kdy jsem byla uvnitř. Nastartovala jsem, popojela a zaparkovala o ulici dál, kde se mezitím uvolnilo místo. Krabici jsem hodila na sedadlo a chvíli jen seděla, než jsem se dala dohromady a rozjela se na schůzku.
Kolik stála chvilka a co mi došlo
Po schůzce jsem si výzvu v klidu přečetla a spočítala, kolik mě ta „chvilka“ stála. Výše částky nebyla likvidační, ale úplně málo to nebylo. U výzvy byl QR kód, variabilní symbol a lhůta 15 dnů. Zaplatila jsem to rovnou mobilem, ať na to nezapomenu a ať mám čistou hlavu. Bylo jasné, že jsem stála tam, kde se stát nemá, a někomu jsem opravdu překážela. Není na tom co rozporovat.
Když jsem pak večer vykládala nákup a balík, ještě jednou jsem si přehrála celý den. Jak jsem si omlouvala vlastní rozhodnutí, jen abych stihla svůj program. Jak rychle se „jen dvě minuty“ natáhnou, když člověk něco potřebuje. Došlo mi, že to není o blikačkách ani o štěstí, jestli mě někdo chytí, ale o tom, že za těmi cedulemi je skutečný provoz a skuteční lidé, kteří potřebují projet. Zařekla jsem se, že příště radši zaparkuju dál a dojdu pěšky. Bude to trvat o pár minut víc, ale nebude to na úkor někoho jiného, ani na úkor mé peněženky.
