Článek
Seděla jsem po práci v kuchyni, dopíjela kafe a v hlavě měla jen to, že musím ještě pustit pračku a vyřídit pár mailů. V tu chvíli mi začal zvonit telefon a na displeji se ukázalo „Tchyně“. Už to samo o sobě ve mně vždycky vyvolá lehké napětí. Zvedla jsem to a ozvalo se nezvykle sladké: „Ahoj, zlato, máš minutku?“ Okamžitě jsem znejistěla, protože přesně tenhle tón používá, když po mně něco potřebuje. Letos jsme se s mužem po několika debatách rozhodli, že budeme na Štědrý den u mých rodičů. Vím, že se jí to nelíbí, muž už párkrát naznačil, že na něj kvůli tomu tlačí. Došlo mi, že tenhle hovor jsem vlastně podvědomě čekala už pár týdnů.
Telefonát, který se mění v jemný nátlak
Začala nenápadně, skoro až formálně. Jak se máme, jak se daří v práci, co děti, jestli nejsou nemocné. Odpovídala jsem slušně, ale spíš stručně. Jednak jsem byla unavená, jednak vím, že skoro každou informaci dokáže nějak ohnout tak, aby se jí hodila. V jejím hlase bylo znát napětí, pořád kroužila okolo a ne a ne k věci. Po pár minutách to přišlo: „A co plánujete na Vánoce, už máte jasno?“ Najednou jsem měla pocit, že nemůžu polknout. Mohla jsem se začít vymlouvat na směny, peníze nebo cokoli jiného, ale uvědomila jsem si, že jestli chci, aby mě brala vážně, musím říct pravdu na rovinu.
Nadechla jsem se a řekla jí, že letos budeme na Štědrý den u mých rodičů. Vysvětlila jsem, že jsme u nich už pár let na svátky nebyli a že jsme to chtěli vyvážit. Na druhém konci bylo ticho, pár vteřin, ale působilo to mnohem delší. Pak začala: „Aha… tak to já budu sama, víš, já už nemládnu a Vánoce bez rodiny nejsou ono.“ V tu chvíli jsem cítila, jak se ve mně ozývá známé provinění. Přesně tenhle styl „já chudinka“ na mě vždycky fungoval. V hlavě jsem si ale připomněla, že má druhého syna a švagrovou ve stejném městě a že objektivně sama nebude, i když to teď tak zní.
Když pocit viny bojuje s rozumem
Místo aby ubrala, přidala na intenzitě. Začala připomínat, jak „u nich se vždycky slavily Vánoce společně“ a jak „ona by si nikdy nedovolila vzít děti na svátky pryč“. Tyhle věty mi byly hodně nepříjemné. Bylo jasné, že tím míří i na moje rodiče a na mě, že dělám něco špatně. Hlavou mi proběhlo, že by bylo mnohem jednodušší říct: „Tak dobře, nějak to přehodnotíme.“ Málem jsem to řekla, ale zároveň jsem věděla, že bych si to pak vyčítala a příště by to bylo zase stejné. Nadechla jsem se a klidně zopakovala, že rozhodnutí jsme s mužem udělali společně a že letos jedeme na Štědrý den k mým rodičům.
Jakmile pochopila, že hned neustoupím, změnila tón. Najednou skoro prosila: „Aspoň na odpoledne přijeďte, nebo přijedu já k vám, vždyť je to jen jednou za rok.“ Z jejího hlasu bylo slyšet, že bere jako samozřejmost, že večer budeme doma. Jenže my plánovali u našich přespat. Navíc naši i ona bydlí v jiném městě, takže by to znamenalo strávit půl dne v autě a děti by měly ze Štědrého dne jen přesuny a stres. To jsme s mužem oba odmítali. Vysvětlila jsem jí proto úplně prakticky, že chceme být ten den na jednom místě a v klidu, bez cestování. Dodala jsem, že za ní rádi přijedeme na druhý svátek vánoční a strávíme tam celý den.
Uražené ticho a první skutečná hranice
V telefonu bylo znát, že se urazila. Její hlas ztvrdnul a pronesla něco jako: „No jo, vy mladí si to děláte po svém, já to musím respektovat.“ Ta věta zněla, jako že respektuje, ale tón byl plný výčitek. V ten moment ve mně naskočil starý reflex – začít se omlouvat, vysvětlovat, ujišťovat ji, že pro nás pořád hodně znamená. Uvědomila jsem si to, a místo toho jsem klidně řekla, že rozumím, že je zklamaná, a že mě mrzí, že to tak má. Dál jsem to nerozváděla. Ona pak rychle přeskočila na neutrální témata, pár vět o práci a počasí, ale bylo cítit, že je dotčená. Za chvíli se rozloučila s tím, že „už mě nebudu zdržovat“.
Když jsem položila telefon, ruce se mi ještě chvilku třásly. Cítila jsem směs úlevy, že je po hovoru, a viny, že jsem jí „ublížila“. Sedla jsem si ke stolu a chvíli tam jen seděla. Pak jsem zavolala na muže do obýváku a v krátkosti mu převyprávěla, o čem to bylo. Vypadal otráveně, ne na mě, ale celkově z té situace, protože je zase chycený mezi mnou a mámou. Zopakoval ale, že jsme se na Vánocích domluvili spolu, a řekl, že za tím bude stát, i kdyby na něj tlačila. Večer jsem ještě tchyni napsala zprávu s konkrétní nabídkou, kdy za ní o svátcích přijedeme. Odpověděla stroze, jen „dobře, uvidíme“. Přesto jsem měla poprvé pocit, že jsem udělala něco dospělého pro sebe i naši rodinu – že jsem ji neodmítla, ale zároveň jsem neodsunula svoje potřeby úplně na poslední místo.
