Článek
Byl podvečer a já stála u sporáku, v hrnci to zrovna jemně bublalo. Zazvonil zvonek, a když jsem mrkla do kukátka, stál tam soused, který bydlí o patro níž. Znala jsem ho jen od vidění. Mluvil rychle a říkal, že mu ve sklepě teče voda. První myšlenka byla, že mě chce vylákat do sklepa. Otevřela jsem jen na řetízek a nechala dveře pootevřené, opřené o zarážku. Zároveň mi blesklo hlavou, že pokud je to pravda, může to zatopit společné prostory i naši kóji se vším, co jsme tam uložili. Nebylo to příjemné dilema. Nechtěla jsem být paranoidní, ale nechtěla jsem být ani naivní. V takových chvílích mi pomáhá držet se konkrétních věcí, ne dojmů.
Než půjdeme dolů: ověřit, hlásit, nejít sami
Zeptala jsem se ho na jméno a číslo jeho kóje. Požádala jsem ho, aby mi ukázal klíče. Bez řečí zvedl svazek klíčů, měl na něm i plastový štítek se jménem, které se mi vybavilo ze seznamu ve výtahu. Všimla jsem si mokrých bot a lemů nohavic. Trochu mě to uklidnilo, protože to dávalo smysl. Řekla jsem, že půjdu, ale že si vezmu mobil a dám o tom vědět ještě někomu dalšímu. Nepůjdeme sami. Neprotestoval, jen přikývl a řekl: „Jasně, chápu.“ Připadalo mi fér nastavit hranice nahlas, ne je držet jen v hlavě a tiše se bát. Když jsem zavírala, držela jsem pořád řetízek a mluvila přes škvíru. Byl to detail, ale cítila jsem se bezpečněji.
Vypnula jsem sporák, stáhla jsem hrnec z plotny a přiklopila pokličkou. Obula jsem se, vzala mobil a klíče a zamkla jsem byt. Narychlo jsem zaklepala na paní odnaproti. Otevřela skoro hned, v ruce držela lepicí pásku. Zeptala jsem se, jestli by s námi šla do sklepa, a ona kývla, že stejně nese dolů krabici. Byla jsem ráda, že nás bude víc. Poslala jsem partnerovi krátkou zprávu: „Jdeme dolů s novým sousedem řešit vodu ve sklepě.“ Soused čekal na chodbě. Tohle chování mi pomohlo. Někdy nejde jen o slova, ale i o drobnosti, které ukazují, jestli druhý respektuje hranice.
Ve sklepě: improvizace, správce a malé týmové vítězství
Ve sklepě byl cítit chlad a vlhko, jak to tam bývá. U jeho kóje se držela malá kaluž. Když odemkl, bylo vidět, že u vodoměru praskla pružná hadička a stříká to na stěnu. Posvítila jsem mobilem. Soused se snažil zatočit ventilem, ale byl zarezlý a téměř se nehýbal. Paní odnaproti zavřela svou kóji, pak se vrátila s obřími starými kleštěmi, které tam měla „na kdyby“. Chvíli jsme se střídali u ventilu i u světla. Pohnulo se to jen o kousek a voda pořád kapala. Bylo jasné, že silou tomu nepomůžeme. Navrhla jsem zavolat správci. Číslo jsem si už dřív vyfotila z nástěnky, právě pro takové případy. Nikdo se tomu nedivil. Někdy je jednodušší přiznat, že něco nezvládneme sami.
Správce vzal telefon hned. Popisovala jsem mu, co vidíme, a on nás poslal ke stoupačce v rohu chodby. Zapnula jsem hlasitý odposlech, abychom ho slyšeli všichni. Soused podle jeho instrukcí dotáhl uzávěr na stoupačce, my dvě jsme mu svítily. Kapání se zpomalilo. Soused z kóje vytáhl kbelík, posunuli jsme ho pod hadičku, aby zachytával zbytky vody. Správce řekl, ať to tak necháme a ráno zavoláme instalatéra, že to bez nové hadičky nemá cenu. Dohodli jsme se, že číslo na instalatéra pošle. Bylo zvláštní, jak rychle se ze tří lidí, kteří se sotva znají, stane malý pracovní tým.
Cestou zpátky se soused omluvil, že mě vyrušil a že jeho prosba zněla divně. Řekl, že nevěděl, za kým jiným jít, když to začalo téct. Odpověděla jsem, že je to v pořádku a že příště vezmeme někoho dalšího. Ne proto, že bych mu nevěřila, ale protože je to bezpečnější pro všechny. Vyměnili jsme si čísla pro případ havárie. Uložila jsem si ho pod jménem s poznámkou „sklep“. Partnerovi jsem napsala, že je to vyřešené a že zítra přijde instalatér. Do kuchyně jsem se vrátila k vychladlé polévce. Podezření se ve mně změnilo v opatrnou důvěru a v klid, že jsme předešli větší škodě. A taky v lepší pocit, že si můžu nastavit jednoduchá pravidla a přitom pomoct, když je to potřeba.
