Článek
Šok: Jak je možné, že dávkaři jezdí na dovolenou a práci odmítají?
Nechápala jsem, když mi kamarádka s vážnou tváří řekla: „Víš, že Jana byla na dovolené u moře? A přitom sedí už roky doma na dávkách.“ Okamžitě se ve mně zvedla vlna pobouření. Já chodím každý den do práce, řeším hypotéku, šetřím na letní výlety po Čechách – a někdo si klidně užívá pláže za státní peníze? Musela jsem tomu přijít na kloub.
Poprvé jsem si začala všímat, kolik lidí z mého okolí už měsíce, dokonce roky, do práce ani nevkročilo, přesto si žijí mnohem lépe než já. Nejde jen o jednotlivce – po městě kolují historky o „profesionálních dávkařích“. Je vůbec možné, že jim stát dovolí žít „na úrovni“, zatímco my makáme od nevidím do nevidím?
Jak jsem zjistila, že systém je děravý a já idiot
Zlobím se, když se ráno potácím do práce, zatímco sousedka s dvacetikilovým igelitkou míří do herny. Stačí pár kliknutí a zjistím, že na sociálních sítích se dávkaři vůbec nestydí. Fotky od moře, nové věci pro děti, selfie ze salonu – přitom ve čtvrtě všichni vědí, že do práce ji nikdo nedostal ani párem volů. Když jsem to rozebírala s mámou, uzemnila mě: „Nedívej se, co dělají ostatní, radši buď ráda, že máš práci.“ Jenže já cítím vztek. Nechci být žárlivá, spíš mám chuť křičet: Proč já mám být vždycky ta hloupá, co stejně zaplatí všechny ty výhody?
Najednou potkávám i další: „Za 18 tisíc, co bych udělala celou šichtu, dostaneš o dva tisíce míň na dávkách. Ale nemusíš nic,“ povzdychla si jedna známá na poště. Překvapilo mě, kolik lidí rezignovalo. Proč by taky chodili do práce, když jim stát vlastně platí za nicnedělání?
Vyděrači systému nebo oběti bez možností?
Ano, říká se, že systém je tu hlavně pro ty, kdo to opravdu potřebují. Ale když vidím ty největší „aktivisty“, co odmítají každou nabídku práce, začínám pochybovat. Zeptala jsem se napřímo jedné z nich: „Proč nechceš jít pracovat, když nabízeli místo u pásu?“ Odpověď mi vyrazila dech: „Za ty peníze bych musela vstávat a byla bych unavená. Tak radši zůstanu doma, dostanu podobně a mám klid.“ Tahle upřímnost bolí.
Možná to zní bezcitně, ale mám pocit, že stát sám nabádá k lenosti. Stačí pár dětí nebo správně sepsaná žádost – a je z tebe člen exkluzivního klubu „líných“, kteří všechny kolem vysávají. Jenže, kdo by jim to mohl mít za zlé? Vždyť kdybych si mohla vybrat: pevný plat za vstávání a stres, nebo menší jistotu bez námahy… Odpoví upřímně každý z nás?
Odpovíte upřímně: Pracovali byste, kdyby vám stát platil za nic?
Tam někde uvnitř si přiznávám, že asi nejsem až tak jiná. I já bych možná ráda vypnula, starala se jen o to, kam pojedu na dovolenou. Ale mezi mnou a dávkaři zůstává propast – já mám pořád potřebu dělat alespoň něco smysluplného.
Jak dlouho ale tenhle rozbitý systém ještě vydrží? Kolik dalších „šikovných“ objeví výhody nicnedělání? Možná bychom si měli konečně přestat nalhávat a nastavit pravidla. Jinak přijde ten moment, kdy i ti poslední „blbci“ přestanou makat, protože nicnedělání se vyplácí víc než práce.
Redakce příběh redakčně zpracovala a anonymizovala. Jména, věk a detaily byly změněny. Smysl a jádro sdělení zůstaly zachovány.
