Článek
Ve čtvrtek 31. října 1968 bylo v přímořském městečku Teignmouth na jihu Anglie šedivo a foukalo. Na břehu se válelo smetí, které na pláž vyplavily noční bouře, a v přístavu se kolébaly desítky člunů plných fanoušků a novinářů. Byl to poslední den, kdy se podle pravidel dalo do závodu vyplout.
U nás uplynuly dva měsíce od srpnové okupace a lidé měli jiné starosti než jachting, Británie ale žila závodem, o kterém psaly všechny noviny. Mezi přihlížejícími stál na člunu s maminkou i osmiletý Simon Crowhurst a mával otci. „Pamatuju si, jak jsem se snažil vidět tu plachtu co nejdéle. Mával jsem, kdyby se náhodou díval. A nakonec jsem se na ni díval, i když už dávno zmizela,“ vzpomínal po letech.
Do sedmi let nosil šaty
Donald Crowhurst se narodil v srpnu 1932 v Ghaziabádu v tehdejší Britské Indii. Otec pracoval jako úředník na indických železnicích, matka byla učitelka a moc si přála dceru. Syna proto do sedmi let oblékala do šatů jako holčičku. Když Indie získala nezávislost, rodina se vrátila do Anglie. Úspory na stáří předtím vložila do továrny na sportovní potřeby, kterou ale při krvavých nepokojích po rozdělení Indie vypálili. Otec se doma živil pomocnými pracemi a v roce 1948 zemřel. Šestnáctiletý Donald musel odejít ze školy a nastoupil do učení v leteckém výzkumném ústavu.
Byl nesporně nadaný, jenže nikde dlouho nevydržel. V roce 1953 se stal pilotem královského letectva, o rok později musel z důvodů, které se nikdy nevyjasnily, odejít. U armádních ženistů vydržel jen pár měsíců, prý proto, že se opilý ve Francii pokusil ukrást auto. Nakonec se usadil v Bridgwateru v hrabství Somerset, oženil se s Clare, měl s ní čtyři děti a založil firmu Electron Utilisation. Vyráběl v ní Navicator, ruční přístroj, kterým si jachtaři mohli zaměřit rádiové majáky. O víkendech jezdil na malé jachtě, která se jmenovala Pot of Gold, tedy Hrnec zlata. Firmě se ale nedařilo a Crowhurst potřeboval nějaký zázrak.
Novinář Ted Hynds, který s ním na jaře 1968 dělal první rozhovor, vzpomínal na jeho dům plný dětských hraček, ošuntělého nábytku a neleštěného klavíru. Podle něj z něj byl cítit závan neúspěchu. „Byl zjevně velmi bystrý, ale měl uhlazenou přesvědčivost podezřelého prodejce ojetin,“ napsal o něm Hynds po padesáti letech.
Závod, do kterého mohl každý
Zázrak se objevil v novinách. V roce 1967 obeplul svět Francis Chichester s jedinou zastávkou v Sydney a královna ho za to povýšila do šlechtického stavu. Další meta byla jasná, plavba kolem světa sám a bez jediného přistání. Tehdy se ještě tvrdilo, že to lidská psychika nevydrží a že se loď cestou rozpadne. Nedělní deník Sunday Times proto v březnu 1968 vyhlásil závod Golden Globe. Vyplout mohl kdokoli z Britských ostrovů mezi 1. červnem a 31. říjnem, nikdo po něm nechtěl žádné zkušenosti.
První v cíli měl dostat zlatý glóbus a nejrychlejší 5 000 liber, v dnešních penězích přes dva miliony korun. Crowhurst se přihlásil čtyři dny po vyhlášení. Ve stejné době si mimochodem v Bohumíně svépomocí stavěl plachetnici zedník Richard Konkolski, který se o pár let později stal prvním Čechem, jenž sám obeplul svět.
Neměl loď ani peníze. Obojí mu zajistil místní podnikatel Stanley Best, který už v jeho firmě měl vložené peníze. Smlouva ale obsahovala háček. Kdyby Crowhurst ze závodu brzy odstoupil, musel by jeho podnik loď od Besta odkoupit, a na to by padla firma i rodinný dům, který Crowhurst zastavil. Tiskovým agentem se stal Rodney Hallworth, bývalý kriminální reportér a zároveň mluvčí městečka Teignmouth. Proto se loď jmenovala Teignmouth Electron, napůl po městě a napůl po firmě. Hallworthova agentura pak krmila celostátní noviny příběhy o statečném a potrhlém černém koni, který obrátí celý závod naruby.
Crowhurst si vybral trimaran, loď se třemi trupy, která je velmi rychlá, ale když se převrátí, nedá se postavit zpátky. Vymyslel na to vlastní pojistku: na vrcholu stěžně měl být nafukovací vak, který by při převracení loď udržel na boku. Na plavbě ho chtěl vyzkoušet a pak vyrábět. Nikdy ho nedokončil. Pod sedátkem v kajutě po něm zůstala jen změť pečlivě barevně označených drátů, které nevedly nikam.
Lahev se od lodi odrazila
Trupy se začaly stavět na konci června a dohromady je stavitelé dali až koncem července, tedy tři měsíce před uzávěrkou. Ostatní závodníci už dávno pluli po Atlantiku. Když 23. září 1968 loď na řece v Norfolku spouštěli na vodu, hodila manželka Clare podle tradice lahví šampaňského o trup. Lahev se nerozbila a odrazila se zpátky. Rozbít ji musel až stavitel John Eastwood. Cesta do Teignmouthu měla trvat tři dny a trvala dva týdny. Loď hned na řece vrazila do břehu a prorazila si boční trup a proti větru se s ní téměř nedalo plout.
Na posledním úseku plul s Crowhurstem zkušený jachtař Peter Eden. Loď ho nadchla, svého kapitána ale méně. „Jeho navigace mi přišla trochu ledabylá. Jen si čas od času načmáral čísla na pár listů papíru,“ vzpomínal. Když přirazili v Teignmouthu, nadšený štáb BBC začal natáčet Edena, protože si myslel, že je to Crowhurst. Do startu zbývalo šestnáct dní a na palubě panoval chaos. Stavitel prý prohlásil, že on by se na té lodi neplavil. Náhradní díly i hadice na odčerpávání vody zůstaly v posledním zmatku na břehu.
Noc před startem se Crowhurst v hotelovém pokoji rozplakal v náručí manželky, vyčerpaný a vystresovaný. Clare byla ještě po letech přesvědčená, že kdyby mu tehdy řekla, ať nejezdí, zachránila by ho. Syn Simon si to nemyslí. „Byl tak odhodlaný, že by vyplul, i kdyby věděl, že je to špatně,“ říká. Druhý den odpoledne v 16:52 Crowhurst vyplul, ve žluté nepromokavé bundě oblečené přes oblek, a krátce za přístavem se musel schovat pod útes, aby si uklidil palubu a rozmotal plachtu.
Rekord, který nikdy nezajel
Potíže začaly okamžitě. Samořízení se rozbilo a na palubě nebyly žádné náhradní díly. Poklopy těsnila tvrdá guma místo měkké, která nebyla k sehnání, a tak dovnitř neustále tekla voda. Po pěti dnech našel jeden boční trup zaplavený až po palubu. Loď jela poloviční rychlostí, než plánoval. V polovině listopadu si Crowhurst sepsal střízlivou bilanci a šanci, že přežije Jižní oceán, odhadl na padesát procent. Měl jen dvě možnosti, a obě byly špatné. Buď to vzdá a přijde o dům i o čest, nebo popluje do bouří kolem Antarktidy na lodi, o které ví, že to nevydrží.
Zvolil třetí cestu. Od 6. prosince začal vést druhý, falešný deník a o čtyři dny později ohlásil světu rekord, 450 kilometrů za jediný den. Do Teignmouthu poslal telegram: „Závod začíná.“ Falšovat plavbu ale nebylo nic snadného. Crowhurst musel dělat navigaci podle hvězd pozpátku, z vymyšlené polohy dopočítával, kde by mu na obloze stálo Slunce, a pečlivě poslouchal zprávy o počasí z celého světa, aby mu sedělo, jaké by tam měl mít vítr. Jediný, kdo nevěřil, byl Francis Chichester, který se náhlému zrychlení podivoval.
Na Štědrý den zavolal Crowhurst domů. Clare na něj naléhala, ať řekne přesnou polohu, on ale odpověděl jen tak, že je „u Kapského Města“. Ve skutečnosti kroužil necelých čtyřicet kilometrů od nejvýchodnějšího cípu Brazílie, kousek pod rovníkem. O tři týdny později, když se u Brazílie dál potuloval, se v Praze na Václavském náměstí upálil Jan Palach. Děti doma v herně posouvaly špendlík na mapě světa a v teignmouthské hospodě Ship Inn visela na zdi velká mapa s jeho trasou. V lednu Crowhurst nahlásil, že je sto mil od ostrova Gough v jižním Atlantiku. Na druhé straně ho ale špatně pochopili a zapsali sto mil od mysu Dobré naděje. Pak se odmlčel a noviny ho podle odhadů posouvaly kolem světa samy.
Následovalo jedenáct týdnů rádiového ticha. Rodina doma netušila, jestli je vůbec naživu. Crowhurst se mezitím potuloval u břehů Jižní Ameriky a jeho loď se rozpadala. Na jednom z bočních trupů se otevřela prasklina, kterou neměl čím zalepit. Ráno 6. března 1969 proto zakotvil u malé osady Río Salado v Argentině, jižně od ústí řeky La Plata. Hned uvízl na mělčině a stáhnout ho musel místní rybář. Zůstal dva dny, sehnal materiál, opravil loď a odplul. Tím se podle pravidel definitivně vyřadil ze závodu, protože kdo přistál, nesměl pokračovat. Netušil přitom, že v osadě je malá pobřežní stráž a že jeho návštěvu úředně zapsala.
Jeden nechtěl vyhrát, druhý nesměl
Mezitím se závod rozpadal. Čtyři z devíti startujících vzdali ještě v Atlantiku a další je postupně následovali. Nejvážnějším favoritem byl francouzský mořeplavec a spisovatel Bernard Moitessier, který obeplul mys Horn v únoru a v Anglii i Francii na něj čekaly oslavy, doprovod válečných lodí a prý i čestná legie. Moitessier si to ale rozmyslel. Když míjel Kapské Město, vystřelil prakem na zakotvenou loď plechovku se vzkazem, který ohromil celý svět. „Rekord je na moři velmi hloupé slovo. Pokračuji bez zastávky, protože jsem na moři šťastný, a možná proto, abych si zachránil duši,“ stálo v něm. Obeplul pak svět ještě jednou do poloviny a přistál až na Tahiti.
Dvaadvacátého dubna doplul do přístavu Falmouth Robin Knox-Johnston na malé dřevěné lodi a po 312 dnech se stal prvním člověkem, který obeplul svět sám a bez zastávky. Psychiatr, kterého si najaly noviny, ho po návratu prohlásil za „znepokojivě normálního“. Zbýval souboj o cenu za nejrychlejší čas. Crowhurst se mezitím po jedenácti týdnech ozval z rádia, že prý míří k ostrovům u Hornu. „Bylo to, jako by někdo cvakl vypínačem. Ale hlavně si pamatuju, jak byla máma šťastná,“ vzpomínal Simon.
Námořní komandér Nigel Tetley, který vedl, uvěřil, že ho Crowhurst dotahuje. Hnal proto svůj rozbitý trimaran dál, přestože věděl, že loď už nevydrží. V noci na 21. května se mu u Azor ulomila příď bočního trupu a prorazila díru do hlavního. Tetley vyslal volání o pomoc, přestoupil do záchranného člunu a díval se, jak se jeho loď potápí necelé dva tisíce kilometrů od cíle. Večer ho zachránili. „Nejhorší na tom je, že otec ohrozil Nigela Tetleyho. To je neomluvitelné,“ řekl po letech Crowhurstův syn.
Čtvrt milionu lidí v přístavu
Teď už zbyl v závodě jen Crowhurst a podle nahlášené rychlosti měl jistou výhru. To byla ta nejhorší zpráva, jakou mohl dostat. Plánoval doplout jako poslední a nenápadný, protože deníky toho, kdo je poslední, nikdo zkoumat nebude. Vítězovy deníky si ale přečtou zkušení mořeplavci včetně skeptického Chichestera a podvod se odhalí. Když se Crowhurst dozvěděl, že se Tetley potopil, zpomalil a začal bloudit sem a tam.
Doma se zatím chystala sláva. Hallworth mu podle pozdější knihy vzkázal, že na něj v Teignmouthu čeká čtvrt milionu lidí. Místní noviny měly připravené pamětní vydání s mapou trasy a článkem jeho ženy a jachtklub chystal uvítání. Rodina chtěla vyrazit naproti na ostrovy Scilly. Pak ale přišel vzkaz, ať Clare nejezdí. Pro Simona to byla první známka, že něco není v pořádku. Třiadvacátého června zapsal Crowhurst do deníku poslední polohu podle Slunce. Pak se několikrát pokusil dovolat Clare, ale vysílačka selhávala.
Od 24. června začal Crowhurst psát do zvláštního sešitu nadepsaného „Filozofie“. Za týden v něm přibylo 25 000 slov, místy jasných, místy úplně zmatených. Psal, že život je jen hra, kterou řídí „kosmické bytosti“, a že se člověk může silou vůle sám takovou bytostí stát, opustit tělo a ze hry odejít. Hádal se v textu s Bohem i s Einsteinem, jehož teorii relativity měl s sebou jako jednu z pěti knih na palubě. „Mám štěstí. Konečně jsem udělal něco zajímavého. Konečně si mě můj systém všiml!“ napsal na jednom místě.
Prvního července zjistil, že zapomněl natáhnout chronometr, a musel si čas odhadnout. Od deseti dopoledne psal krátké záznamy s časem na sekundy a ve 10:23:40 si poznamenal, že ve hře nevidí žádný smysl. V 10:29 napsal velkými písmeny „Je dokonáno, je dokonáno, JE TO MILOST“. Poslední zápis má čas 11:20:40 a končí uprostřed věty: „Byla to dobrá hra, kterou je třeba ukončit… Vzdám tu hru, až se rozhodnu… Není důvod ke škodlivému.“ Novináři Nicholas Tomalin a Ron Hall, kteří deníky později rozebrali, mluvili o paranoie. Psycholog Geoff Powter později uvažoval o neléčené bipolární poruše. Co se v kajutě po 11:20 stalo, už nikdo nezjistí.
Loď bez kapitána
Ráno 10. července 1969 ve 7:50 vzbudili kapitána Richarda Boxe z britské poštovní lodi Picardy, která plula z Londýna do Karibiku. Uprostřed Atlantiku, asi tři tisíce kilometrů od Anglie, tiše plul trimaran se zadní plachtou nahoře. Picardy třikrát zatroubila a nikdo neodpověděl. Námořníci vstoupili na palubu a našli neuklizenou kajutu se stopami po vaření a práci. Na palubě ale nikdo nebyl. Shodou okolností to bylo nedaleko místa, kde v roce 1872 našli opuštěnou loď Mary Celeste, nejslavnější záhadu moře.
Na stole ležely tři deníky, dva navigační a jeden rádiový, a stohy popsaných papírů. Byl mezi nimi skutečný deník, ze kterého šlo vyčíst celou pravdu o plavbě. Falešný deník, se nenašel, stejně jako chronometr. Jeho pouzdro bylo prázdné. V Teignmouthu nastal šok. Štamgasti v Ship Inn sundali ze zdi mapu i telegramy a místo nechali prázdné jako památku. Místostarosta Dick Evely prohlásil, že Crowhurst je Teignmouth, a Hallworth, který obsah deníků ještě neznal, novinářům vysvětloval, že si s ním příroda zahrála jeden ze svých nejzlomyslnějších triků. Pátrací letadla a lodě nenašly nic. Za deset dní pak celý svět sledoval, jak Neil Armstrong vystupuje na Měsíc, a na osamělého jachtaře na chvíli zapomněl.
Na konci července otiskl Sunday Times na titulní straně oznámení, které muselo bolet i jeho autory: „S velkým zármutkem oznamují Sunday Times, že zkoumání deníku Donalda Crowhursta odhalilo, že plavba, kterou podnikl, by nesplňovala podmínky žádné ceny, ani kdyby se bezpečně vrátil do Anglie.“ Clare souhlasila, že se pravda musí zveřejnit. Řada novin vyhověla prosbě, aby o rodině psaly citlivě. Jiné se slétly ke dveřím Crowhurstových jako supi.
Robin Knox-Johnston ještě před odhalením daroval svou cenu za nejrychlejší čas, 5 000 liber, Crowhurstově vdově a dětem. Když vyšla najevo pravda, nevzal ji zpátky a rodina díky tomu udržela dům. V roce 2018 natočil režisér James Marsh o Crowhurstovi film The Mercy, v překladu Milost, s Colinem Firthem a Rachel Weisz.
Teignmouth Electron prošla po letech rukama několika majitelů a skončila na Kajmanských ostrovech jako potápěčská loď. Majitel tvrdil, že na palubě v noci slýchal kroky. Dnes hnije v dunách nad pláží ostrova Cayman Brac a někdo jí na záď nasprejoval nápis Dream Boat, loď snů.
Zdroje:
https://www.yachtingworld.com/features/donald-crowhurst-fake-world-sailing-story-the-mercy-123426
https://www.mysailing.com.au/the-tragedy-and-the-mercy-the-sad-story-of-donald-crowhurst/
https://www.theguardian.com/lifeandstyle/2007/oct/27/familyandrelationships.family1
https://www.teignmouth-today.co.uk/news/newsman-remembers-crowhurst-saga-265105
https://www.teignmouth-today.co.uk/news/john-ware-recalls-the-disappearance-of-donald-crowhurst-268052
https://www.yachtingmonthly.com/blogs/dick-durham/the-break-up-of-boat-and-man-21044
https://www.henleystandard.co.uk/news/home/421606/tragic-tale-of-yachtsman.html
https://www.the-independent.com/news/uk/this-britain/drama-on-the-waves-the-life-and-death-of-donald-crowhurst-421934.html
