Hlavní obsah

Muž, který bodl krále, umíral na náměstí. Casanovův přítel se mezitím dvě hodiny věnoval zbožné tetě

Foto: By Gabriel, Public Domain, https://commons.wikimedia.org/wiki/Special:Redirect/page/2552357

Robert-François Damien

V lednu 1757 bodl sluha Robert-François Damiens francouzského krále nožíkem a rána byla hluboká asi centimetr. O tři měsíce později ho na pařížském náměstí trhali koně a lidé si platili okna, aby lépe viděli. Mezi diváky byl i Giacomo Casanova.

Článek

Na severu Čech, v zámecké knihovně hraběte Valdštejna v Duchcově, psal stárnoucí Giacomo Casanova od konce osmdesátých let 18. století své paměti. Za knihovníka ho hrabě přijal v roce 1785 a Casanova tu strávil posledních třináct let života, zemřel v červnu 1798. Na tisících stran francouzsky psaného textu vzpomíná na ženy, karty, vězení i útěky. Jedna kapitola se ale odehrává na pařížském náměstí Place de Grève, kde dnes stojí radnice. Na jaře 1757 tam Casanova zavedl tři dámy a jednoho přítele, aby se podívali na popravu. „Vydrželi jsme se na tu hroznou podívanou dívat čtyři hodiny,“ napsal. Na koho se celá Paříž ten den přišla podívat?

Robert Ďábel

Robert-François Damiens se narodil v lednu 1715 ve vesnici La Thieuloye u Arrasu na severu Francie jako osmé z deseti dětí. Otec zkrachoval jako statkář, pak se živil jako nádeník a nakonec jako žalářník. Sourozenci malému Robertovi říkali Ďábel. V Paříži dělal lokaje v jezuitské koleji a odejít musel, když se oženil, protože lokajové tam museli žít svobodní. Jeho žena vařila v cizích domech a dcera se učila švadlenou. Damiens střídal pány a několik let sloužil u radů pařížského parlamentu, kteří patřili k nejostřejším kritikům krále Ludvíka XV. i jeho milenky madame de Pompadour. Byl vysoký, hubený a snědý, s orlím nosem a tváří poďobanou od neštovic. Rád se modlil, a když se opil, začal kázat. Rozčilovalo ho, že kněží odpírají svátosti jansenistům, přísné katolické odnoži, kterou král i část církve pronásledovali. V červenci 1756 ukradl poslednímu pánovi 240 louisdorů a utekl k rodině do Arrasu. Na začátku zimy se ale vrátil.

Ve středu 5. ledna 1757 byla krutá zima a ve Versailles už se setmělo. Král šel od své nemocné dcery ke kočáru, který ho měl odvézt do Trianonu, a procházel strážnicí osvětlenou pochodněmi. Damiens si ráno na náměstí před zámkem vypůjčil kord a klobouk, aby vypadal jako člověk ze dvora. Prodral se mezi gardisty a skládacím nožíkem se dvěma čepelemi, z nichž delší měla asi osm centimetrů, bodl krále do pravého boku mezi žebra. Ludvíka zachránilo silné zimní oblečení a rána byla hluboká jen kolem centimetru. Damiense prozradil klobouk, protože jako jediný ho před králem nesmekl. Neutíkal. Král si sáhl na bok, uviděl na ruce krev a řekl: „Zatkněte ho a neubližujte mu!“ Pak si nechal zavolat zpovědníka a poprosil královnu o odpuštění, protože si myslel, že umírá. Za osm dní byl zcela uzdraven.

Ve strážnici se gardisté vyptávali Damiense, jestli ho někdo poslal, a pálili mu nohy rozžhavenými kleštěmi. „Ne, při mé duši, přísahám, že ne,“ opakoval. Ten samý večer přijel do Paříže Casanova. Dva měsíce předtím utekl z benátského vězení pod olověnou střechou Dóžecího paláce a hned po příjezdu se vydal do Versailles za ministrem Bernisem, od kterého čekal pomoc. U brány uslyšel, jak lidé kolem křičí, že krále zavraždili. Vytáhli ho z kočáru a zavřeli do strážnice, kde během tří minut sedělo dvacet vyděšených a stejně nevinných lidí. Za pět minut je pustili. Cestou do Paříže ho podle jeho slov míjely stovky kurýrů a každý křičel do větru jinou zprávu. Když dorazil k přátelům, kteří zrovna seděli u stolu, už věděl, co Damiense čeká: „Vrah je zatčený a toho ubožáka upálí, budou ho trhat rozžhavenými kleštěmi a rozčtvrtí ho.“

V Paříži zavřeli Damiense do věznice Conciergerie, kde v roce 1610 čekal na popravu i Ravaillac, vrah krále Jindřicha IV. Přivázali ho k posteli koženými řemeny a dnem i nocí ho hlídali. Parlament ho soudil od února a 26. března 1757 vynesl rozsudek, jehož text se dochoval. Damiens měl nejdřív v košili s hořící dvoulibrovou svící před katedrálou Notre-Dame veřejně odprosit Boha i krále. Pak ho měli odvézt na Place de Grève, trhat mu maso kleštěmi, ruku, ve které držel nůž, spálit sírou, do ran lít roztavené olovo, vroucí olej a smůlu, nechat ho roztrhat čtyřmi koňmi a ostatky spálit a popel rozházet do větru. Ráno 28. března, když si pro něj přišli, řekl Damiens prý jen: „Den bude těžký.“

Čtyři hodiny u okna

Casanova se mezitím v Paříži zabydlel. Spřátelil se s mladým hrabětem Tirettou z Trevisa, kterému jedna dáma vydávající se za papežovu neteř přezdívala hrabě Šestkrát, a zamiloval se do mladičké slečny de la Meure, kterou hlídala zbožná teta. Během oběda u tety přišla řeč na popravu, na kterou se chystala celá Paříž, a dámy se netajily tím, že by ji rády viděly. „Nabídl jsem jim velké okno s výborným výhledem,“ vzpomínal Casanova. Žádné okno neměl, ale věděl, že v Paříži se za peníze dá sehnat cokoli. Po obědě se omluvil, že musí něco vyřídit, vzal první drožku a za čtvrt hodiny najal okno v prvním patře za tři louisdory. Zaplatil předem a nechal si dát stvrzenku. Nebyl jediný, kdo za podívanou platil, balkony domů kolem náměstí se ten den pronajímaly až za sto livrů.

Foto: By Attributed to Francesco Narici, Public Domain, https://commons.wikimedia.org/wiki/Special:Redirect/page/11305854

Giacomo Casanova

Ráno 28. března vyzvedl Casanova kočárem tetu, neteř a madame Lambertini, onu „papežovu neteř“, která si pro Tirettu vymyslela přezdívku. Místa bylo málo, a tak mu slečna de la Meure seděla celou cestu na klíně. Okno mělo dva schůdky. Tři dámy se postavily na horní, natlačily se těsně k sobě a opřely se lokty o parapet, takže muži museli stát na stejném schůdku za nimi, aby přes ně vůbec něco viděli. Casanova čtenáře upozorňoval, že ty podrobnosti neuvádí jen tak. Dole na náměstí stál obrovský dav. Popravu vedl kat Nicolas-Gabriel Sanson a pomáhal mu jeho osmnáctiletý synovec Charles-Henri. Jeden z diváků se z okna naklonil příliš daleko, spadl a zabil dva lidi pod sebou.

Soudní písaři zaznamenali každou fázi popravy i to, co odsouzený křičel. „Bože můj, dej mi sílu, dej mi sílu!“ volal, když mu kleštěmi trhali maso z prsou a stehen, a „Pane, Bože můj, dej mi trpělivost!“, když mu do ran lili olovo. Koně, které vedli opilí jezdci, ho ani po opakovaných pokusech nedokázali roztrhat. Dav začal reptat a soudci nakonec dovolili katům přetnout mu končetiny. Podle francouzských pramenů zemřel až za soumraku, když se od těla oddělila poslední paže. Casanova o samotné popravě napsal jen pár vět, protože podle něj byly takové hrůzy urážkou lidskosti. „Několikrát jsem se musel odvrátit a zacpat si uši, když jsem slyšel jeho pronikavé výkřiky, ale Lambertini a tlustá teta se ani nehnuly,“ zapsal. Dámy mu pak vysvětlily, že jim soucit nedovolila hrůza z Damiensova zločinu.

U tety to podle Casanovy mělo jiný důvod. Tiretta stál celou dobu přímo za ní a nejdřív jí prý zvedl šaty, aby na ně nešlapal. Když se Casanova po chvíli mimoděk podíval jejich směrem, pochopil, že přítel zašel o dost dál. Nechtěl ho rušit ani uvést dámu do rozpaků, a tak se otočil a postavil se tak, aby slečna de la Meure nic neviděla. „Další dvě hodiny jsem slyšel nepřetržité šustění,“ napsal a dodal, že Tirettovu chuť obdivoval ještě víc než jeho odvahu. Teta celou dobu stála tiše a nehnula hlavou. Po popravě odvezl Casanova Tirettu na oběd do hotelu, kde podávali výborné jídlo za šest franků na osobu, protože si myslel, že jeho bláznivý přítel potřebuje nabrat síly.

Druhý den si ho teta zavolala a v slzách si stěžovala, že ji Tiretta během popravy toho ubožáka Damiense strašlivě urazil, a to způsobem, který ani nedokáže vyslovit, takže kvůli tomu propadne věčnému zatracení. Casanova navrhl, že by se věc dala napravit svatbou nebo aspoň trvalým přátelstvím. Večer pak přivedl Tirettu k tetě na usmířenou a sám zatím seděl s její neteří u krbu ve vedlejší místnosti. Slečna de la Meure se divila, že jinak šetrná teta najednou nechala pořádně zatopit a rozsvítit voskové svíce.

Damiensova otce, ženu a dceru vykázali z Francie a návrat jim zakázali pod trestem smrti. Ostatní příbuzní si museli změnit jméno a někteří se k němu vrátili až za revoluce. Podle francouzských pramenů jim král prý tajně vyplácel penzi, aby nezůstali bez prostředků. Nicolas-Gabriel Sanson po popravě s katovským řemeslem skončil. Jeho synovec Charles-Henri v něm pokračoval a o šestatřicet let později, v lednu 1793, popravil gilotinou krále Ludvíka XVI., vnuka panovníka, kterého Damiens bodl. Francouzský filozof Michel Foucault pak v roce 1975 otevřel svou slavnou knihu o vězení a trestání, česky vydanou pod názvem Dohlížet a trestat, právě zprávou soudních písařů o Damiensově popravě.

Casanova věnoval Damiensovi v pamětech jen pár vět. Nazval ho fanatikem, kterého roztrhali na kusy, jako by svůj zločin dokonal, i když král utrpěl jen lehké zranění. Mnohem víc místa dal schůdkům u okna, tetě a Tirettovi.

Zdroje:

https://archive.org/details/memoirsofcasanov02960gut

https://archive.org/details/memoirsofcasanov02961gut

https://revolution.chnm.org/d/241

https://revolution.chnm.org/d/242

https://en.chateauversailles.fr/discover/history/key-dates/assassination-attempt-king-louis-xv-damiens-1757

https://fr.wikipedia.org/wiki/Robert-Fran%C3%A7ois_Damiens

https://en.wikipedia.org/wiki/Robert-Fran%C3%A7ois_Damiens

https://www.geriwalton.com/assassination-attempt-of-king-louis-xv/

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz