Článek
Každou poslední sobotu v květnu se v lese u Tří Studní, kousek od Nového Města na Moravě, schází hrstka lidí na dřevěných lavicích ve svahu. Děti z folklorních souborů pod nimi symbolicky vyčistí dvě studánky a hraje se kantáta Bohuslava Martinů Otvírání studánek, kterou mnozí znají ještě ze školy. Jedna ze studánek se jmenuje Barborka, druhá Vitulka, a kousek od nich stojí pamětní kámen. Vitulka je Vítězslava Kaprálová, brněnská skladatelka a první žena, která kdy dirigovala Českou filharmonii. Kaprálovi měli ve Třech Studních letní vilu a v červenci 1938 sem Vitka pozvala svého učitele Martinů. Bylo to jeho poslední léto doma, Československo už potom nikdy neviděl.
Letos v únoru přišel do kin dokument Kaprálová režiséra Petra Záruby, jehož kostrou jsou dopisy, které skladatelka psala rodičům a svým láskám. Čte je Antonie Martinec Formanová. Z těch dopisů je vidět, že poslední dva roky jejího krátkého života nebyly jen o hudbě. Kaprálová v nich vybírala mezi třemi muži a rozhodnout se nedokázala dlouho.
Písnička a Špalíček
Narodila se v lednu 1915 do hudební rodiny. Otec Václav Kaprál byl Janáčkův žák a vlastnil hudební školu v Králově Poli, matka učila zpěv. Rodiče počítali s tím, že dcera jednou školu převezme, jenže ona si v patnácti letech vybrala na konzervatoři skladbu a dirigování, tedy obor, kam se tehdy ženy nehlásily. Na absolventský koncert přišla ve fraku, který jí ušila maminka, a když ji později rozladily recenze, ohradila se v dopise domů: „nejsem talent ženskej, ale chlapskej“. V listopadu 1937 stála v pražské Lucerně před Českou filharmonií a v hledišti seděl prezident Beneš, jemuž svou Vojenskou symfonietu věnovala.
S Bohuslavem Martinů se seznámila 8. dubna 1937 v Praze, kam přijel s Václavem Talichem dojednat premiéru své opery Julietta. Na podzim odjela na roční francouzské stipendium do Paříže. Ke slavné Nadě Boulangerové nemohla, protože neuměla dost francouzsky, a tak se zapsala k dirigentovi Charlesi Munchovi, se kterým se domluvila německy. Kompozici ji soukromě učil Martinů. Čtyřikrát týdně za ní odpoledne od tří do pěti chodil do pokoje v ulici Médicis u Lucemburských zahrad. Rodiče mu hodiny „platili“ tím, že mu nabídli prázdniny ve Třech Studních. Byl o pětadvacet let starší a už léta ženatý s Francouzkou Charlotte, švadlenou, které za leccos vděčil. Domů o něm Vitka zprvu psala spíš s ironií, prý ji otravuje hlubokým filozofováním.

Václav Kaprál, Vítězslava Kaprálová a Bohuslav Martinů
Netrvalo dlouho a začali si říkat přezdívkami. On jí říkal Písnička, ona jemu Špalíček, stejně jako se jmenuje jeho slavný balet. Když se vrátila z výletu, čekal na ni lístek s notami a textem „Štěbetala vlaštovička, že se vrátila Písnička“. Ten výlet ovšem stál za zmínku. Na konci dubna 1938 odjela se spolužáky do Monaka a s ní i Rudolf Kopec, mladý letecký inženýr z Brna, který v Paříži také studoval. Ubytovali se ve stejném malém hotelu v rue du Rocher. Pianistovi Josefu Páleníčkovi tehdy napsala, ať Martinů v žádném případě neprozradí, že Kopec jede s ní, a ať pomlčí i o tom, že byla v Avignonu.
Martinů mezitím seděl v Paříži nad Smyčcovým kvartetem č. 5 a do skic si kreslil, jak se trápí, že mu nepíše. Aby ji po návratu potěšil, vyjednal pro ni vydání klavírních variací u pařížského nakladatele a svěřil jí dirigování svého Cembalového koncertu. V červnu 1938 s ní odjel na festival soudobé hudby do Londýna, kde Kaprálová zahajovala koncert v Queen's Hall s orchestrem BBC a přenos šel až do Spojených států. Rodičům se potom pochlubila, že sama trému neměla vůbec. Měl ji za oba Martinů, a když dodirigovala, vběhl k ní do šatny se slzami v očích.
Pláč na rozloučenou v Poličce
V červenci 1938 poslal Martinů z rodné Poličky pohlednici, že v neděli přijedou s houslistou Stanislavem Novákem do Tří Studní, a když nesezenou auto, pojedou autobusem. Strávil tam asi dva týdny a krajina mu připomínala dětství. Loučili se 30. července v Poličce. Kaprálová se o dva dny později svěřila Rudolfu Kopcovi, že to bylo moc smutné a že brečeli skoro oba. Ve stejném dopise se těšila, až Kopec přijede, v sobotu, nebo snad už v pátek. Rozčílila ji jen kamarádka Líba, která spolu s Martinů tvrdila, že se k ní Kopec nehodí. Byla přitom ještě unavená z vesnického karnevalu, na který pomáhala chystat masky.
Kopec Martinů ve Třech Studních doslova vystřídal a na podzim se s Vitkou zasnoubili. Rodiče mu požehnali, protože třiatřicetiletého inženýra považovali za lepší partii než ženatého skladatele. Martinů mezitím z Paříže psal Talichovi, Karlu Čapkovi i dalším vlivným lidem v Praze, aby jí vymohl nové stipendium, a od září do konce roku jí napsal sedmatřicet dopisů. Když mu chvíli neodpovídala, psal jí podezíravě, že ten poslední dopis jako by ani nebyl od ní. Jindy prosil: „Ty jsi moje jediné sluníčko, jediný paprsek hřejivý, který mi dodává odvahy, a nevidím ani, jak to budu moci zde vydržet, když nepřijedeš… Nedělej prosím tě nic unáhleného, prosím! Prosím!“
Před Vánoci 1938 se dozvěděl o jejím zasnoubení. Pokračování dopisu z 21. prosince psal v malé kavárně Le Mahieu, kde při šálku kávy pozoroval předvánoční shon a přemýšlel prý, jaký dárek jí koupit. Pak musel spěchat domů převléknout se do fraku, protože večer violoncellista Pierre Fournier hrál jeho Duo u jakési baronky. Kanadská badatelka Karla Hartlová, která skladatelčiny dopisy vydala, upozorňuje, že v těch dnech naznačil, že by kvůli ní byl ochoten odejít od Charlotte. „Řekni mi, řekni, Písničko, chtěla bys býti stále se mnou? Tolik bych rád, abychom jednou mohli mít domov pro nás dva, pro nás dva samotny, anebo nanejvýš s něčím malým a ubrečeným, chtěla bys?“ V dalším dopise jí napsal, že i kdyby se zasnoubila ještě pětkrát, nic tím nezmění.
Astrolog měl pravdu
Do Paříže se vrátila 11. ledna 1939 a pronajala si pokoj v pátém patře hotelu u stanice metra Port-Royal, pod okny sochu Berlioze a naproti kavárnu Closerie des Lilas. S Martinům to ale nebylo jako dřív. Kopcovi si postěžovala, že jsou na sebe uštěpační a zlí a že by si přála, aby to bylo jako loni. Sblížil je teprve 15. březen, kdy si v ranních novinách přečetla o konci republiky. Rodičům napsala, že se v šest probudila s pláčem a plakala až do devíti, kdy přišel Martinů, a jakmile se na něj podívala, věděla, co se stalo. Hartlová k tomu poznamenává, že tady jeho žena nemohla soupeřit. Charlotte byla Francouzka a ztrátu malé vlasti s nimi sdílet nemohla.
Kopcovi přitom dál psala vášnivé dopisy. V dubnu 1939 ho prosila, ať přijede, a ujišťovala ho, že „nejsem naprosto voda a chlad, ale krev a oheň“. Jenže 27. dubna byla na večeři s přáteli a seznámila se tam s Jiřím Muchou, synem malíře Alfonse Muchy, který studoval medicínu i dějiny umění, mluvil třemi jazyky a v Paříži se živil jako novinář. Kopec v Brně brzy poznal, že dopisů ubývá. „Jeden astrolog mi hádal, že se v květnu rozejdeme, a jakkoli jsem se mu tehdy vysmál, zdá se mi, že to snad přece jen bude nakonec pravda,“ napsal jí v květnu. Astrolog se nemýlil.
Současně se sháněla po stipendiu na newyorské Juilliard School, protože do Ameriky se chystal i Martinů. V jednom dopise rodičům dokonce zvažovala, že by tam možná zaskočila jako dirigentka za Jaroslava Ježka u Voskovce a Wericha. Rodiče z toho byli vyděšení. V červnu 1939 jim proto poslala dopis, ve kterém je celé její dilema: „Ty sám, tatínku, víš, co to znamená žít s někým jen na základě rodinných a společenských shod, i když je to předobrý člověk jako máma – nebo Kopec. Kopec: dobrý manžel, děti, kuchyň… Martinů: láska a hluboké porozumění…“ Ta věta mířila i na otce, který se s maminkou rozešel, dál s ní ale bydlel a léta měl vztah s jinou ženou. Když jí rodiče vyčítali neupřímnost, odsekla: „To pouto rodiny platí i pro Kopce, nebo pouze v případě Martinů?“ Do Ameriky nakonec nejela, stipendium nevyšlo a plán se rozplynul.
Prsten pod stromečkem
Na podzim 1939 neměla Kaprálová stipendium a peníze z domova kvůli válce nechodily. Přidala se proto k partě mladých Čechů, kteří se skládali na nájem vily v rue Reille. Vilu si pronajal malíř Rudolf Kundera a bydlel v ní i Jiří Mucha. V říjnu napsala rodičům, že ji Jirka požádal o ruku, ale odmítla. Je prý chytrý a hodný, vadí jí však jeho rozmazlené měšťácké způsoby a návyk na útraty, jaké byly v Muchově domácnosti zvykem. Martinů podle ní trpěl potichu, vypadal špatně a dojemně se o ni staral.
Vánoce 1939 strávili všichni společně u Muchy. Byli tam Kundera, pianista Rudolf Firkušný a také manželé Martinů. Vitka dostala za úkol upéct kapra na černo, ale nesehnala recept. Pár dní předtím přišel Mucha domů s tím, že pro pařížský rozhlas potřebuje do zítřka orchestrální vánoční skladbičku a ona ji bude dirigovat. Vánoční preludium napsala do rána rovnou do partitury. Při nahrávání si nevšimla, že jeden z dechařů hraje na nástroj v jiném ladění, dokud ji Martinů nedloubl do zad. Dostala za to 400 korun, a tak měli bohatší Vánoce.
Pod stromečkem pak bylo všechno, co ji v Paříži drželo pohromadě. Od Martinů dostala kalendář a knihu, od Charlotte Martinů náramek a od Jirky šálu, rukavice a prsten s diamantem, prý zásnubní. Večer si s Martinů dlouho povídali. Rodičům napsala, že je to ohromný člověk, že situaci mezi sebou vyřešili záporně, ale rána je pořád čerstvá a on se stejně asi bude rozvádět. Ponocovali do tří do rána, Firkušný hrál šlágry, zpívalo se a herec Hugo Haas, který v Paříži zrovna pracoval, tancoval.
V březnu 1940 dostal Mucha povolávací rozkaz k československé jednotce na jihu Francie. Sotva odjel, napsal mu kamarád z dětství, letec Ivo Tondr, že se do Vitky strašně zamiloval a hodlá si ji co nejdřív vzít. „Co jsem mohl dělat? Dovlekl jsem se na poštu a poslal telegram: Připrav ihned naši svatbu, přijedu ve čtvrtek,“ vzpomínal Mucha. Na radnici pařížské čtvrti Passy se vzali koncem dubna 1940. Svědky jim prý dělali pánové Pik a Puc, což celý sál pobavilo. Mecenáši Pavlu Deutschovi pak nevěsta popsala, jak se během dlouhého starostova proslovu o Československu zahleděla z okna na psy, kteří se honili po ulici, a přeslechla otázku, jestli si bere pana Muchu. Jirka do ní musel šťouchat, ať řekne ano, a ona vykoktala „a-a-a-oui!“. Podle poznámek Martinůova přítele Miloše Šafránka ale ráno před svatbou strávila s Martinů a podle jedné z přítelkyň večer předtím plakala a ptala se, jestli dělá dobře.
Rodičům se ozvala v květnu, kdy už ji bolesti posílaly do nemocnice, a přesto vesele. „Už vám nepíše Vaše Vitulka, ale Vitka Muchová… Měli jsme svatbu na radnici, měla jsem světle (paví) modrý kostýmek, krajkovanou blůzičku, klobouk stejné modré barvy s bílými květy a závojem, překrásné střevíčky, bílé rukavice samozřejmě a lilie.“ V dalším dopise jim slibovala vnoučata, kluka Ondřeje po Jirkově dědovi a holčičku Vendulku po tatínkovi Václavovi. Když dopis došel do Brna, ležela už v Montpellier.
Uzdravíš?
Bolesti v podbřišku začaly krátce po svatbě. Martinů ji 2. května odvedl k lékaři Josefu Brumlíkovi a ten ji poslal do pařížské nemocnice Vaugirard. Mucha byl zatím u jednotky v Agde. Němci se blížili k Paříži a dobří lékaři byli mobilizovaní, a tak si pro ni 20. května přijel a odvezl ji přes sedm set kilometrů na jih do univerzitní kliniky Saint-Eloi v Montpellier. Martinů ji den předtím viděl naposledy. Z Montpellier psala Jirkovi, kterého znovu odvolala povinnost: „Jsme dvě malé děti, které se našly, aby se v bázni přitulily jeden ke druhému, děti v černém lese, a to jedno se nyní ztrácí mezi stromy.“

Vítězslava Kaprálová a Jiří Mucha
Martinů z Paříže psal a odpovědi nechodily. Pátého června jí poslal dopis, ve kterém se mu myšlenky vracely k obrázku ze Tří Studní u mlýna a k aleji kaštanů u pařížské observatoře. „Písničko, nepíšeš a tak si to vysvětluji že už jsi jistě po operaci a že musím míti trpělivost, že se to teď už obrátí všechno k lepšímu,“ stojí na začátku. A na konci: „tolik si přeji abys se co nejdříve už uzdravila a to docela. Uzdravíš?“ O pár dní později utekli s Charlotte z Paříže na poslední chvíli a bez věcí. Sedmnáctého června psal z provizorního úkrytu příteli do Ameriky a pod podpis připsal česky: „Víta Kaprálová je těžce nemocná nemám tu od ní zprávy.“ Přidal i adresu, kliniku Saint-Eloi, sál Fuster 20. V tu chvíli už den nežila.
Operace v sobotu 15. června nepomohla a v neděli 16. června 1940 ráno zemřela. Bylo jí pětadvacet. „Na okně šuměly vlny deště. Začínalo svítat. Její dech se krátil. Pak ustal nadobro. Položil jsem jí ruku na oči a řekl jsem: Sbohem Vitko,“ vzpomínal Mucha v knize Podivné lásky. Na co zemřela, se dodnes neví jistě. Oficiálně se psalo o tuberkulóze, podle lékařské zprávy z kliniky to mohla být spíš tyfoidní horečka a v matrice v Montpellier se objevuje i nádor. Pohřbu se zúčastnili jen tři lidé, Jiří, sestřenice Věra a strýc Bohumil. Otec se o smrti dcery dozvěděl z vysílání BBC, Martinů až později od Firkušného. V Marseille pak mezi krajany uspořádal sbírku na její hrob. Ostatky byly později převezeny do Brna na Ústřední hřbitov.
Mucha se do roka oženil se skotskou skladatelkou Geraldine Thomsenovou a válku prožil jako zpravodaj BBC. O mnoho let později si povzdechl: „Co to bylo za podivnou lásku, když jsem v jejích výpočtech hrál stále třetí housle.“
Zdroje:
https://database.martinu.cz/mails/public_view/2311
https://database.martinu.cz/mails/public_view/2308
https://database.martinu.cz/mails/public_view/7926
https://database.martinu.cz/mails/public_view/7918
https://database.martinu.cz/mails/public_view/7915
https://database.martinu.cz/mails/public_view/7359
https://database.martinu.cz/mails/public_view/7639
https://database.martinu.cz/mails/public_view/4812
https://database.martinu.cz/mails/public_view/6961
https://database.martinu.cz/mails/public_view/4883
https://database.martinu.cz/mails/public_view/5812
https://database.martinu.cz/mails/public_view/2583
http://www.kapralova.org/journal45.pdf
http://www.kapralova.org/LIFE.htm
https://www.novinky.cz/clanek/zena-styl-vitezslava-kapralova-oslnivy-talent-predcasne-zmarila-smrt-40397699
https://forbes.cz/okouzlila-svet-borila-hranice-umu-prvni-ceske-dirigentky-podlehl-i-martinu/
https://dvojka.rozhlas.cz/zena-skladatelka-a-dirigentka-neslychane-osudove-zeny-vitezslava-kapralova-7462373
https://www.e15.cz/magazin/80-let-od-predcasne-smrti-skladatelky-vitezslavy-kapralove-1370636
https://english.radio.cz/node/8832271





