Článek
V neděli 31. května 1970 ve půl třetí odpoledne dorazil do peruánského městečka Yungay autem Benjamín Morales. Byl to přední peruánský glaciolog a v celém údolí měl na starosti bezpečnost ledovců a horských jezer. Vezl s sebou matku a dvě neteře a zamířili do restaurace Los Claveles v samém srdci města.
Byla plná známých, kteří u oběda probírali jediné téma: v Mexiku právě začalo mistrovství světa ve fotbale. „Dodnes nevím, proč jsme toho dne jedli tak rychle,“ napsal pak Morales do amerického horolezeckého časopisu American Alpine Journal. Už o půl hodiny dřív v Carazu odmítl bratrovo pozvání na oběd, protože ho svírala podivná nervozita, kterou si nedokázal vysvětlit. Jako by něco tušil!
V 15:05 ještě na náměstí pozdravil známého geofyzika Matea Casaverdeho, který sem přijel s francouzským kolegou instalovat měřicí stanice. Matka pak chtěla koupit slavný yungayský chléb a zaskočit za příbuznou, kterou dlouho neviděla. Benjamín ji ale netrpělivě odbyl: „Chleba koupíme i v Huarazu a návštěvu uděláme jindy.“ Vyrazili na jih a ve 15:23 přejížděli most přes říčku Buin.
„Podívej, Benjamine, ty mraky prachu na horách,“ ukázala matka z okna. „V tuhle roční dobu jsou docela běžné,“ odpověděl. O pár vteřin později spadla z domu ve vesnici Toma cihla a jen o kousek minula jejich auto. Zemětřesení! Morales zastavil na volném prostranství a za nimi se hroutily domy. „Pak přišel ten nejděsivější řev. Nejdřív zněl jako povodeň, potom jako prapor těžkých tanků nebo stádo slonů. Každou vteřinou se stmívalo,“ popsal.
V Yungayi zatím Mateo Casaverde zvedl oči k nejvyšší hoře Peru, šestitisícovému Huascaránu, a uviděl, jak se od něj odtrhl kus vrcholu. S francouzským kolegou se rozběhli jako posedlí na nejvyšší místo ve městě, na hřbitov. „Slyšeli jsme hluboký zvuk, jiný než zemětřesení. Mezi horou a Yungayí se zvedl obrovský oblak prachu. Byla vidět gigantická vlna šedého bahna, asi šedesát metrů vysoká, která se chystala udeřit do levé strany města. Nebe se zatáhlo. Rozhlédli jsme se kolem. Yungay a jeho tisíce obyvatel zmizely,“ vzpomínal. Z přátel, které Morales nechal u oběda v restauraci, nepřežil nikdo.
A o kus dál, v sousedním údolí u horských jezer Llanganuco, zmizel v tutéž chvíli i celý tábor československé horolezecké výpravy. Čtrnáct mužů a jejich chilský kamarád! „Pouze jednou v historii dobývání výšin naší planety se stalo, že celá výprava do posledního muže zahynula. Tato dlouho neuvěřitelná skutečnost se stala tragickou výsadou československé expedice do peruánských And,“ napsal později horolezec a lékař Jaromír Wolf.
Perla pod ledovci
Yungay se tehdy chlubilo přezdívkou Perla Callejónu de Huaylas, podle údolí řeky Santa, které odděluje zasněžené Bílé Kordillery od holých Černých. Leželo ve výšce kolem 2 500 metrů, tedy skoro o kilometr výš než naše Sněžka, a nad ním se tyčil Huascarán se 6 768 metry. Městečko mělo náměstí obklopené palmami, kamennou katedrálu, dvou- a třípatrové domy z nepálených cihel s těžkými taškovými střechami.
Na kopečku stál hřbitov se sochou Krista, postavený na prastaré předincké mohyle. Natrvalo tu žilo jen pár tisíc lidí, jenže v neděli se sem na trh a do kostela sjížděli vesničané z celého okolí. A protože leželo pod nejkrásnějšími horami Peru, jezdili sem i turisté a horolezci z celého světa.
takhle to vypadalo před katastrofou
Že tu příroda umí udeřit, ale místní věděli. Sousední vesnice Ranrahirca nesla v kečuánštině jméno, které se dá přeložit jako „hromada házených kamenů“. A to nebyla náhoda.
10. ledna 1962 se z ledovce pod severním vrcholem Huascaránu utrhl obrovský kus ledu a skal a zřítil se do údolí. Ranrahirca i několik dalších vesnic zmizely a zahynulo přes čtyři tisíce lidí. Tentokrát za tím zemětřesení nebylo, ledovec se prostě utrhl pod vlastní vahou. V září téhož roku sem dorazila výprava Massachusettského technologického institutu a američtí horolezci David Bernays a Charles Sawyer si všimli něčeho hodně znepokojivého. Ledovec podle nich podemílal obrovskou rozpraskanou skalní desku, která může jednoho dne spadnout celá. Limský deník El Expreso o tom 27. září 1962 napsal článek s titulkem „Dantovská lavina hrozí Yungayi“. Hrozila prý lavina až třikrát větší než ta z Ranrahircy!
Reakce úřadů byla rychlá a nekompromisní. Noviny musely zprávu odvolat a místním dali jasně najevo, že o tom nemají mluvit. „Kdo by se vyslovil ve prospěch závěrů Američanů, bude stíhán podle trestního zákoníku za narušování veřejného klidu,“ stálo v pokynech, jak je později popsali badatelé. Přizvaný odborník označil varování za přehnané, ukvapené a neinformované a ujistil všechny, že Yungay je mimo nebezpečí, protože leží za kopcem. Oběma Američanům prý hrozilo zatčení, a tak ze země raději odjeli.
(Bernays sám předtím na veřejném shromáždění přiznal, že noviny jeho slova nafoukly. Možnost, že se lavina jednou přežene i přes kopec, ale nepopřel.)
Za osm let se ukázalo, kdo měl pravdu.
Kluci ze Skaláku chtěli na Aljašku
Na druhé straně zeměkoule se zatím rodil úplně jiný sen. Jedné listopadové středy roku 1968 seděla v sauně starých libereckých lázní parta horolezců, sportovců a umělců. A Bohumil „Bogan“ Nejedlo, vychovatel z pražského Jedličkova ústavu, tam nahlas vyslovil nápad uspořádat velkou expedici do světa. Nejdřív chtěl na Saharu, pak padla volba na Mount McKinley na Aljašce, nejvyšší horu Severní Ameriky. Kluci, kteří léta lezli po pískovcových věžích Skaláku v Českém ráji, se do příprav pustili s obrovským nadšením. Trénovali i na běžkách kolem Bedřichova a stáli u zrodu závodu, který dnes zná každý lyžař, Jizerské padesátky. Ještě 1. února 1970 ji jelo všech patnáct budoucích členů výpravy.
Po srpnu 1968 ale cesta do Ameriky padla. Podle většiny pramenů přišel z vedení Československého svazu tělesné výchovy dopis, že Spojené státy v době nastupující normalizace nejsou vhodným cílem. (Jiní připomínají i prozaičtější potíže s penězi a s dovozem potravin do USA.) V prosinci 1969 ale přišlo pozvání od peruánských horolezců. Novým cílem se stala nedobytá jižní stěna hory Huandoy v Bílých Kordillerách, hned naproti Huascaránu. Do výpravy se dostalo šestnáct mužů, jenže jeden z nich nakonec neletěl. Liberečan Jiří Bolech nedostal výjezdní doložku, protože jeho cesta „není v zájmu republiky“. Tahle politická šikana mu zachránila život!

vyvýšený hřbitov i se sochou přežil až dodens
Patnáct horolezců odletělo 23. dubna 1970 a hned na začátku je potkala smůla. Loď se čtyřmi tunami výstroje dorazila do Limy pozdě a sedm z deseti beden bylo vykradených. Zmizely potraviny, svetry, čepice i spacáky, které museli narychlo shánět znovu. Pak konečně vyrazili autobusem a náklaďákem po prašných silnicích nad srázy přes Huaraz až do Yungaye. 13. května postavili základní tábor ve výšce 3 850 metrů u jezer Llanganuco.
Na místě, které si původně vyhlédli, už ale tábořila japonská výprava. Kdo by to tehdy řešil? Čechoslováci se tak spokojili s osvědčeným plácem na šíji mezi dvěma jezery, pod severní stěnou Huascaránu, kde už předtím stanovaly jiné expedice. Že právě tohle rozhodne o životě a smrti, nikoho ani nenapadlo.
18. května přišla první tragédie. Při sestupu z předsunutého tábora uklouzl na mokré stezce u vodopádu nejlepší horolezec výpravy, sedmadvacetiletý Slovák Ivan Bortel, a zřítil se z výšky asi třiceti metrů. Byl na místě mrtvý. Kamarádi se s ním rozloučili v divadle v Yungayi a urnu s jeho popelem poslali domů do Prahy. Nikdo tehdy netušil, že Bortel bude jediný z celé výpravy, kdo se domů vrátí. Bez něj ztratil smysl i hlavní cíl, a tak horolezci vylezli na menší Pisco a rozhodli se zakončit výpravu výstupem na Huascarán. Dva Japonci od vedlejšího jezera jim pomáhali stavět Bortelovi mohylu.
15:23
Ve 15:23 se pod Tichým oceánem u přístavu Chimbote otřásla Země. Zemětřesení o síle 7,9 stupně trvalo asi pětačtyřicet vteřin a srovnalo se zemí domy z nepálených cihel v celém kraji. Pip Buchananová byla zrovna s kamarádkou v horské soutěsce. „Na okamžik jsem si uvědomila naprosté ticho a ptáky, kteří se snášeli z útesu. A pak se náhle, se zvukem hromu hluboko v zemi, začala půda zvedat a klesat,“ napsala. Kolem nich padaly balvany. Jeden přistál těsně vedle její hlavy a další, čtyřikrát větší, vedle batohu.
Na Huascaránu se v tu chvíli s ránou jako výstřel utrhla ze západní stěny severního vrcholu skalní deska široká asi osm set metrů. Dopadla na ledovec a strhla s sebou miliony kubíků ledu a sněhu. Cestou nabírala hlínu, kameny i vodu a řítila se do údolí rychlostí přes tři sta kilometrů v hodině! Hlavní proud smetl znovu postavenou Ranrahircu. Část laviny ale narazila na zhruba dvousetmetrový kopec, který měl Yungay chránit, a přeskočila ho. Před ní se hnala tlaková vlna, která povalovala lidi i stromy, a pak přišel déšť balvanů a nakonec samotné bahno. Na Yungay dopadlo podle odhadů geologů jen minutu a dvaačtyřicet vteřin poté, co se otřásla země.
Casaverde s francouzským kolegou běželi o život. Bahno se jim valilo kolem nohou ve chvíli, kdy doběhli ke schodům, které vedly na hřbitovní kopec. Přežili a s nimi pár stovek dalších lidí, kteří se na hřbitov stihli vyškrábat (odhady se pohybují mezi devadesáti a třemi sty). Nahoře pak tři noci a dva dny čekali mezi hroby, které zemětřesení otevřelo, bez střechy nad hlavou a bez jídla, než bahno kolem ztvrdne. Nad nimi stála s rozpaženýma rukama socha Krista, která zůstala nepoškozená. Z celého města zbyla už jen ona, ruiny katedrály a čtyři palmy z náměstí, které trčely z bahna.

deset let po katastrofě nebylo po městečku ani památky
Přežily prý i stovky dětí, které se v tu dobu dívaly na představení cirkusu na stadionu u kopce. Devatenáctiletého Maura Dueñase zachránila láska, protože byl zrovna na procházce s dívkou. „Viděli jsme, jak se hroutí led. Křičeli jsme a utíkali na kopec. Otočili jsme se a bílý příkrov zakryl celé Yungay. Pak se to všechno naplnilo černým prachem,“ vzpomínal po letech. Přišel o dvacet příbuzných. A osmnáctiletý José Mallqui přežil jen proto, že dva dny předtím odjel do Limy na fotbal, protože v Yungayi nebyla televize.
Spacáky na hladině
U jezer Llanganuco se mezitím stalo něco, co by člověk nevymyslel. Ze severní strany Huascaránu se utrhla jiná, menší lavina a dopadla přímo na šíji mezi jezery, kde stál československý tábor. Údolí přehradila vrstvou kamení, ledu a bahna vysokou desítky metrů. „Našlo se jen pár spacáků, jedna bunda a jedna nebo dvě bedny plovoucí na jezeře,“ zapsali Američané. Spolu se čtrnácti Čechoslováky zahynul i jejich chilský kamarád Pedro Núñez.
Japonci, kteří tábořili jen asi kilometr od nich, přežili. Ano, právě ti, kteří Čechoslovákům zabrali vyhlédnuté místo! „Kdyby zemětřesení přišlo o den později, víc než polovina z nás by zahynula, ale polovina Čechů by přežila, protože by šli pod Huascarán,“ napsal pak jejich vedoucí Kiiči Takahaši z Kjótského alpského klubu. Horolezec Libor Dušek, scenárista dokumentu o výpravě, to po padesáti letech shrnul podobně: „Kluci měli opakovanou smůlu. Třeba v tom, že byli všichni na jednom místě, když zemětřesení přišlo. Kdyby nečekali na odvoz, určitě by aspoň některý z nich přežil.“
Benjamín Morales se ještě ten večer v mračnu prachu prodíral zpátky k Yungayi. U Ranrahircy zastavil se skřípěním brzd. „Vystoupil jsem a roztřesený prohlížel tu pět metrů vysokou mazlavou hradbu, ve které plavaly kusy domů, kmeny stromů, led a lidské ostatky,“ popsal. Noc strávil s rodinou ve vesnici Paty a napočítali v ní čtyřiašedesát silných otřesů. Za dva dny potkal na cestě bratra se švagrovou, které už oplakával. Zachránili se tak, že vyšplhali na obrovský balvan, zrovna když kolem něj protékalo bahno. Takové štěstí měl v údolí málokdo!
Prach visel nad údolím tak hustý, že vrtulníky mohly přistát až třetí den. V Huarazu, hlavním městě kraje, zahynula asi polovina obyvatel. Noviny nejdřív psaly o pěti tisících mrtvých, 3. června vyšel titulek „30 tisíc je našich mrtvých“ a vojenský prezident Juan Velasco vyhlásil osm dní státního smutku. Konečné číslo bylo kolem 70 tisíc mrtvých. Jen v Yungayi jich podle odhadů zahynulo kolem osmnácti tisíc. Byla to největší přírodní katastrofa v dějinách Peru.
Doma čekali na zázrak
V Československu se zatím rodiny horolezců upínaly k naději. Šuškalo se, že muži byli v době laviny v nějaké jeskyni mimo tábor. Peruánci je ale 11. června prohlásili za nezvěstné a zbytky tábora zůstaly pohřbené pod několika metry neprostupné masy. A pak přišla úřední absurdita jako vystřižená z časů normalizace. Prohlásit je za mrtvé trvalo úřadům ještě rok, a bez toho nedostaly vdovy a děti vdovské a sirotčí důchody! Pomohl až předseda horolezeckého svazu Ladislav Veselý, který odletěl do Peru a potřebná potvrzení obstaral.
Na místě neštěstí postavil první mohylu z kamenů jeden ruský horolezec a na vrchol dal bustu Lenina. „Ten Rus potom přijel i do Liberce a v místní Sokolovně nám ukazoval diáky z místa neštěstí. Všichni se k němu tehdy chovali docela rezervovaně, protože to bylo poměrně brzy po okupaci,“ vzpomínal lékař a horolezec Leoš Chládek.

Staré Yungay už nikdy neobnovili. Vláda ho prohlásila za národní hřbitov a kopat se tu nesmí dodnes. Kdo sem přijede, chodí po kamenité pláni, pod kterou leží tisíce lidí. Přeživší odmítli plán přestěhovat se patnáct kilometrů daleko a postavili si nové Yungay jen kousek na sever. Děti zachráněné ze stadionu pak rozvezli k novým rodinám po celém světě. Od roku 2000 je 31. květen v Peru dnem, kdy si školy připomínají přírodní katastrofy a trénují evakuaci. U jezer Llanganuco stojí od roku 1972 pomník s reliéfem nazvaným Přísaha, který tam přivezly i vdovy po horolezcích.
Na naše horolezce se nezapomnělo ani doma. Jizerská padesátka nese od roku 1971 podtitul Memoriál Expedice Peru 1970 a v pražských Malešicích stojí socha Život věnovaná Karouškovi. Na Symbolickém hřbitově horolezců v Hruboskalském skalním městě, který vymyslel právě Karoušek, se pak stali vůbec prvními zapsanými jmény. Valérie Čižmárová o nich zpívala píseň Huascaran a v roce 2019 vylezli Marek Holeček s Radoslavem Grohem na Huandoy novou cestu, kterou pojmenovali Boys 1970.
Zdroje:
https://publications.americanalpineclub.org/articles/12197124100/The-Earthquake-in-Peru
https://publications.americanalpineclub.org/articles/12197140002/South-America-Peru-Cordillera-Blanca-Czechoslovakian-Earthquake-Victims-Llanganuco
https://publications.americanalpineclub.org/articles/12197140001/South-America-Peru-Cordillera-Blanca-Huascarn-and-Huandoy
https://www.rotman.cz/wp-content/uploads/2020/07/msbs-50-let-od-tragicke-horolezecke-expedice-peru-1970-rotman-novak.pdf
https://www.novinky.cz/clanek/historie-expedice-peru-pulstoleti-od-tragedie-40317908
https://tn.nova.cz/zpravodajstvi/clanek/174664-nejvetsi-ceska-sportovni-tragedie-smrt-na-huascaranu
https://cnn.iprima.cz/v-nedeli-uplyne-50-let-od-horolezecke-tragedie-v-peru-zemrelo-15-ceschoslovaku-3749
https://www.echo24.cz/a/ScBvT/lavina-ledu-a-kameni-zasypala-70-tisic-lidi-mezi-nimi-i-14-cechoslovaku
https://en.wikipedia.org/wiki/1970_Huascarán_debris_avalanche
https://en.wikipedia.org/wiki/1970_Ancash_earthquake
https://www.infobae.com/peru/2026/05/29/el-terremoto-de-1970-en-peru-cifras-memoria-y-las-lecciones-tras-el-movimiento-telurico-que-hasta-hoy-marca-al-pais/





