Hlavní obsah
Věda a historie

„Byl pro mě jako bratr.“ Lale v Osvětimi vězně tetoval, esesák zabíjel. Pravda je temnější než román

Foto: By Air Force photo by Rudy Purificato, Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=6599704

identifikační tetování na ruce jednoho z přeživších koncetračních táborů

Román o slovenském tatérovi z Osvětimi prodal miliony výtisků a z Ludwiga Eisenberga z Krompach udělal romantického hrdinu, který v táboře smrti zachraňoval spoluvězně. Sám Lale ale v rozhovorech, které natočil dřív, vyprávěl něco jiného.

Článek

„Byl to skutečný zabiják. Ale ke mně byl jako bratr. Věřil jsem mu. On věřil mně.“ — Lale Sokolov o esesákovi Stefanu Baretzkim

Bylo to v roce 2003 na tichém předměstí Melbourne. S osmdesátisedmiletým vdovcem se tam seznámila žena, která pracovala v nemocnici a ve volném čase psala filmové scénáře. Starý pán měl dva psy a jeden z nich jí hned přinesl míček, ať mu ho hodí. Jeho žena Gita zemřela před dvěma měsíci a on spěchal. Podle ní chtěl svůj příběh odvyprávět co nejrychleji, aby mohl za Gitou. A hned první větou ji zaskočil: „Víte, že jsem byl tätowierer?“ Chtěl, aby jeho příběh napsal někdo, kdo není Žid a nemá o válce předem udělaný názor.

Ta žena se jmenovala Heather Morrisová a vyrostla na odlehlé mléčné farmě na Novém Zélandu. Místo kamarádek měla krávy a večery trávila nad Encyklopedií Britannikou, kterou rodiče kupovali svazek po svazku.

Starý pán se jmenoval Lale Sokolov, rodným jménem Ludwig Eisenberg. Za války tetoval v Osvětimi čísla na předloktí vězňů. Tři roky spolu chodili na kávu a do kina a on jí vyprávěl. V roce 2006 zemřel a o dvanáct let později z jeho vyprávění vznikl román Tatér z Osvětimi. Knihy se prodalo přes tři miliony výtisků, vyšla i česky a v roce 2024 z ní byl seriál s Harveyem Keitelem. Morrisová novinářům opakovala, že příběh je z pětadevadesáti procent pravdivý.

Jenže Lale svůj příběh vyprávěl už dřív. V devadesátých letech natočil dva dlouhé videorozhovory, pro nadaci Stevena Spielberga, která sbírá svědectví přeživších, a pro Židovské centrum holokaustu v Melbourne. Australská novinářka Christine Kenneallyová si je pustila znovu a znovu. A uviděla jiného muže. Bylo mu tehdy skoro osmdesát, byl malý, měl chraptivý hlas a párkrát se mu tvář stáhla bolestí. Jinak ale byl mazaný, bystrý a hrdý.

„Hvězdu jsem neměl“

Ludwig Eisenberg se narodil 28. října 1916 v Krompachách na východním Slovensku, tehdy ještě v Uhersku. Měl talent na obchod a na jazyky, mluvil slovensky, německy, maďarsky, rusky, francouzsky a trochu polsky. Před válkou vedl podle Českého rozhlasu obchodní dům v Bratislavě.

Když se kolem Židů začala stahovat smyčka, Lale podle vlastních slov viděl problémy přicházet dřív než ostatní. Požádal kamaráda, který byl funkcionářem Hlinkovy strany, o práci. Sám tu stranu v rozhovoru klidně označil za nacistickou. Kamarád mu práci sehnal, ale upozornil ho, že bude muset chodit oblečený jako Hitlerjugend. Lale tedy nosil uniformu s páskou na rukávu a zdravil hlinkovským pozdravem. „Každý Žid musel mít hvězdu. Já jsem hvězdu neměl,“ řekl. V románu je to jinak. Tam mu kamarád práci nabídne sám, aby ho chránil, a hvězdu Lale odmítá nosit z hrdosti.

Ochrana nevydržela. Slovenský štát se rozhodl Židů zbavit a sám je Němcům předával. Podle Muzea holokaustu v Seredi deportace organizoval dobrovolně a nacistickému Německu za každého deportovaného Žida platil 500 říšských marek. První transport odjel 25. března 1942 z Popradu a vezl mladé ženy a dívky. Do podzimu jich ze Slovenska odjelo kolem sedmapadesáti tisíc.

V dubnu 1942 nastoupil do transportu i pětadvacetiletý Ludwig. Podle verze, kterou vyprávěl Morrisové, se přihlásil sám, protože doufal, že tím ochrání rodiče. V Osvětimi mu na předloktí vytetovali číslo 32407.

Nejdřív stavěl nové bloky pro rozšiřující se tábor a brzy dostal tyfus. Podle knihy ho tehdy zachránil tatér zvaný Pepan, prý bývalý francouzský akademik, který si ho vzal za pomocníka a naučil ho řemeslo i to, že má držet hlavu skloněnou a jazyk za zuby. Pak Pepan zmizel a Lale převzal jeho místo. Dostal tašku s náčiním a papír s nápisem Politische Abteilung, Politické oddělení.

Tetování bylo v Osvětimi poslední kapkou v řadě ponížení po příjezdu. Zpočátku se celé číslo vrazilo do kůže kovovým razítkem a do rány se vetřel inkoust, později se tetovalo dvojitou jehlou. „Bylo to bolestivé a lidé v tu chvíli pochopili, že přicházejí o svá jména. Od té doby museli používat čísla,“ vysvětlil pro BBC Piotr Setkiewicz, šéf výzkumného centra Památníku Auschwitz-Birkenau.

Tatér měl proti ostatním vězňům ohromné výhody. Spal v samostatné místnosti, dostával příděly navíc, a když nebyli noví vězni, měl volno. Byl, jak se v knize píše, o krok dál od smrti. Morrisová ho přitom vylíčila jako jediného tatéra Osvětimi, což podle Kenneallyové nedává smysl, tetovaných byly statisíce. A v knize mu vyhrožuje doktor Josef Mengele, který ale do Osvětimi přišel až v květnu 1943.

„Byl pro mě jako bratr“

V románu je Lale něco jako osvětimský Robin Hood. Šperky a mince z oblečení zavražděných mění u vesničanů za klobásy a čokoládu a rozdává je hladovým spoluvězňům, vždycky s kouskem stranou pro svou lásku. Ve vlastních rozhovorech ale vyprávěl střízlivěji. Měnil jídlo, vodku a další zboží, s vězni i s esesáky. Jednomu z nich prý dodával dvacet litrů benzínu týdně.

A pak tu byl Stefan Baretzki, esesák z Birkenau. V knize nosí Laleho dopisy Gitě, Lale mu udělá laskavost, ale v duchu se mu hnusí. Ve skutečnosti o něm vyprávěl jinak. Baretzki podle něj zabíjel dvacet až pětadvacet lidí denně. „Byl to skutečný zabiják,“ řekl Lale. A hned dodal: „Ke mně byl jako bratr. Věřil jsem mu. On věřil mně.“ Po válce na Baretzkiho žádost dokonce svědčil na německém konzulátu o jeho charakteru.

Je snadné nad tím ohrnout nos. Jenže v táboře přežívali hlavně ti, kdo dostali od Němců práci, ať už třídili šaty zavražděných, psali na stroji, nebo pracovali na marodce. Byla to otrocká práce plná strachu, a přitom znamenala trochu víc jídla, teplejší oblečení a někdy, v rozhodující chvíli, i ochranu esesáka. „To, že jste oběť, z vás nedělá někoho, kdo nemůže udělat nic špatně,“ řekl Kenneallyové izraelský historik Dan Porat, který se zabývá procesy s bývalými vězeňskými funkcionáři. Podle něj ale naivní představa všech přeživších jako svatých obětem bere jejich lidskost.

Nejslavnější scéna knihy se odehrává v červenci 1942. Lale dostane papírek s pěti číslicemi, 3 4 9 0 2, a vezme do ruky hubenou paži vyděšené dívky. Má jasné oči a on se do ní zamiluje na první pohled. „Vytetoval jsem jí číslo na levou ruku a ona mi své číslo vytetovala do srdce,“ svěřil se podle knihy Morrisové. Dívka se jmenovala Gita Fuhrmannová a pocházela z Vranova nad Topľou.

Jenže to číslo Gita nikdy neměla. Sama v roce 1997 v rozhovoru pro Spielbergovu nadaci uvedla, že její číslo bylo 4562. Historička Wanda Witek-Malicka z výzkumného centra Památníku Auschwitz k číslu 34902 v ženské řadě nenašla žádný dokument a upozornila, že žena, která přišla do tábora v té době co Gita, tak vysoké číslo dostat nemohla.

Lale navíc podle Kenneallyové přišel do Osvětimi až po Gitě, takže je nepravděpodobné, že by ji vůbec tetoval. Když na to Kenneallyová upozornila, Morrisová a její tým nabízeli různá vysvětlení, z nichž žádné neobstálo. Nakladatel pak číslo v dalších vydáních potichu změnil, i na obálce australského vydání.

Na lásce samotné to nic nemění. Ta byla skutečná. Gita podle Morrisové v táboře o své minulosti nechtěla mluvit vůbec. Kniha ale přibarvila i její stranu příběhu. Lale jí tam v roce 1942 sežene na tyfus penicilin, který se tehdy ještě běžně nevyráběl. A spisovatelčin publicista tvrdil, že Gitina nejlepší kamarádka z tábora Lotte Weissová viděla, jak jejich láska vzniká, a že spolu vyšly z tábora ruku v ruce. Weissová ale Gitu mezi svými kamarádkami z tábora vůbec nejmenovala a ve svých pamětech se o ní nezmínila.

Tvrdý trest

V lednu 1945, osm dní před osvobozením Osvětimi, převezli Laleho do koncentračního tábora Mauthausen v Rakousku. Tam nikdo nevěděl, že je Žid. Pak ho jeden spoluvězeň udal. Lale to zapřel a dozorci mu uvěřili. V románu tím ta epizoda končí.

Ve vlastním vyprávění pro Spielbergovu nadaci ale pokračovala. Lale prý požádal dva spojence, kteří pracovali v místní ocelárně, aby udavače vzali a strčili ho mezi obří válce. Rukou přitom ukázal mezeru asi patnáct centimetrů. Takhle ocel vchází, vysvětloval. A pak ukázal mezeru zhruba dvou a půl centimetrů. Takhle vychází na druhé straně. Když se Kenneallyová Morrisové ptala, proč to z knihy vynechala, odpověděla, že se to nedalo ověřit. „Bylo nezbytné, abych vyprávěla příběh, který se dá ověřit, ne zpochybnit,“ řekla. Jestli se to opravdu stalo, už nikdo neprozradí.

Z Mauthausenu se mu podařilo utéct a vrátil se na Slovensko. Znal jen jméno Gita. Přeživší se vraceli hlavně přes Bratislavu, a tak tam Lale týdny vyhlížel vlaky na nádraží. Nakonec ji potkal náhodou na ulici, když šel do kanceláře Červeného kříže. V říjnu 1945 se vzali a Ludwig Eisenberg si změnil jméno na rusky znějící Sokolov.

V Bratislavě si otevřeli textilní podnik a Lale začal sbírat peníze na vznikající židovský stát. To komunisty nenadchlo. Podnik mu znárodnili a jeho zavřeli do vězení. Když dostal propustku na víkend, nečekal. S Gitou utekli přes Vídeň a Paříž až do Austrálie. V Melbourne si otevřeli továrnu na oblečení a v roce 1961 se jim narodil jediný syn Gary. Gita se do Evropy ještě několikrát vrátila. Lale už nikdy.

„Pětadevadesát procent pravdy“

Lale se celý život bál, že ho budou považovat za kolaboranta. Nebyla to neoprávněná obava. Po válce bývalé vězeňské funkcionáře, takzvané kápy, leckde napadali, a dokonce zabíjeli jejich spoluvězni. Izrael mezi lety 1950 a 1972 vedl čtyřicet procesů s bývalými kápy a podle historika Porata byli ve dvou třetinách případů odsouzeni. „Nikdy se za kolaboranta nepovažoval,“ řekla Morrisová BBC. „Říkal, že vám nikdo nenabízel, jestli chcete tuhle nebo tamtu práci. Vzal jste, co vám dali, a byl jste vděčný, protože to znamenalo, že se možná ráno probudíte.“

Morrisová o něm mluvila jako o muži, který své tajemství střežil „v mylném přesvědčení, že má co skrývat“, a podle ní mu hrůzy tábora nechaly „celoživotní strach a paranoiu“. Ani vlastní syn Gary prý celou pravdu neznal až do matčiny smrti. Kniha i novinové titulky tvrdily, že o Osvětimi mlčel přes padesát let. Jenže kamarádi z melbournské židovské komunity podle Morrisové věděli, že byl tatér, a v devadesátých letech natočil své vyprávění na kameru. Nemlčel. Jen to, co řekl, se do pozdějšího románu nevešlo.

Kniha se stala světovým bestsellerem a zároveň terčem ostré kritiky. Vyšla jako román „podle skutečného příběhu“ a americký nakladatel ji nazval „beletrizovaným převyprávěním neuvěřitelného skutečného příběhu“, což podle Kenneallyové může znamenat cokoli, nebo taky nic. Čtenáři to ale brali vážně. „Plných pět hvězdiček za tohle plynulé literární dílo založené na faktech,“ napsal jeden z nich na internetu. Památník Auschwitz-Birkenau vydal podrobný rozbor, podle něhož je román „impresí bez dokumentární hodnoty, jen inspirovanou autentickými událostmi“, a nedoporučil ho nikomu, kdo chce pochopit dějiny tábora.

Laleho syn Gary k Morrisové ztratil důvěru a už před vydáním knihy se do sporu vložili právníci. Ještě hůř dopadlo pokračování Cilčina cesta. Nevlastní syn jeho hlavní hrdinky, slovenské vězeňkyně Cilky Kleinové z Bardejova, hrozil žalobou, protože ženu, kterou znal, v knize vůbec nepoznával. Kenneallyová pak v archivech našla svědectví přeživších o Cilce, která jako šestnáctiletá dozorovala blok 25, odkud odcházely ženy do plynových komor. Část z nich ji popisovala jako krutou. Morrisová z ní udělala trýzněnou hrdinku.

Seriál z roku 2024, k němuž složil hudbu Hans Zimmer a píseň nazpívala Barbra Streisandová, už největší chyby opravil. Vypráví příběh ústy starého Laleho, kterého hraje Harvey Keitel, a ten se občas v datech plete a některé věci raději zamlčí. V jedné scéně dokonce připustí, že aby zachránil Gitu, pomohl táborovému lékaři k vraždě vězňů.

Gita zemřela v roce 2003, Lale 31. října 2006 v Melbourne. Spolu prožili skoro šedesát let a to je na celém příběhu to nejskutečnější.

Zdroje:

https://www.themonthly.com.au/issue/2020/february/1580475600/christine-kenneally/fabulist-auschwitz

https://en.wikipedia.org/wiki/Lale_Sokolov

https://sk.wikipedia.org/wiki/Lale_Sokolov

https://en.wikipedia.org/wiki/The_Tattooist_of_Auschwitz

https://www.bbc.com/news/stories-42568390

https://plus.rozhlas.cz/lale-prihlasil-se-do-tabora-v-osvetimi-kde-tetoval-vezne-a-nasel-zivotni-lasku-7168960

https://dennikn.sk/995494/ako-mi-lale-tetovac-z-osviencimu-prezradil-svoje-najdesivejsie-spomienky/

https://theconversation.com/the-tattooist-of-auschwitz-is-controversial-but-is-historical-accuracy-more-important-than-awareness-229282

https://www.teraz.sk/magazin/od-prvej-deportacie-slovenskych-zidov/621613-clanok.html

https://www.databazeknih.cz/prehled-knihy/tater-z-osvetimi-tetovac-z-auschwitzu-tater-z-osvetimi-382011

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz