Hlavní obsah
Věda a historie

Estébáci zavřeli i jejich psa. Clementisovou pak nalíčili, aby manžel nepoznal, že je taky ve vězení

Foto: Autor: Neznámý – Magazin Květy, Volné dílo, upraveno, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=147113555

Svět zná jeho beranici na Gottwaldově hlavě, o ženě, která na něj doma čekala, ví málokdo. Lída Clementisová kvůli manželovi opustila operu, přežila bombardování Londýna i dva roky ve vězení, o kterých on nevěděl. Pak žila ještě 35 let bez něj.

Článek

Tu fotografii zná snad každý, kdo chodil do školy před rokem 1989. Je 21. února 1948, na Staroměstském náměstí v Praze sněží a na balkoně paláce Kinských stojí Klement Gottwald a mluví k zaplněnému náměstí. Na hlavě má kožešinovou čepici, kterou mu starostlivě nasadil Vlado Clementis, který stál vedle něj.

Snímek pak vyšel ve statisících výtisků v učebnicích, na plakátech i ve sbornících, a když Clementise o čtyři roky později oběsili, propagandisté ho z fotky jednoduše vyretušovali. Na jeho místě zůstala holá zeď paláce a z Clementise jen jeho čepice na Gottwaldově hlavě.

Milan Kundera touhle scénou otevírá svou slavnou Knihu smíchu a zapomnění a od té doby se o vymazaném ministrovi napsaly stohy článků. Jenže na té fotografii chybí ještě jeden člověk, kterého tam nikdy nikdo nehledal, protože na balkoně vůbec nebyl, a to jeho žena. Čekala doma, vždycky na něj čekala, a během jejich devatenáctiletého manželství toho čekání zažila víc než dost. To nejhorší přišlo, když se za ní zavřely dveře vězení a manžel o tom vůbec netušil.

Bankéřova dcera na tramvajové zastávce

Narodila se 4. července 1910 v Praze jako Ludmila Pátková do velmi dobře situované rodiny. Tatínek Jan Pátek byl finančník, ředitel Ústřední banky českých spořitelen, a když mu v roce 1923 nabídli vedení bratislavské pobočky Hypoteční banky, přestěhovala se celá rodina na Slovensko.

Lída měla nadané sourozence, sestra Božena se stala právničkou a poslankyní, bratr Václav malířem a druhý bratr Jan diplomatem. Ona sama vystudovala v Bratislavě gymnázium i obchodní akademii, jenže srdce jí táhlo jinam, k hudbě, ke zpěvu a ke klavíru.

Po absolvování Hudební a dramatické akademie pro Slovensko v roce 1933 dostala angažmá ve Slovenském národním divadle, nejdřív ve sboru a pak jako sólistka opery. Měla krásný soprán, a už jako studentka obdivovala jednoho muže, mladého levicového advokáta Vlada Clementise, který spoluzaložil slavný časopis DAV. Chodila na jeho přednášky a časopis četla pravidelně. Osobně se potkali v prosinci 1932 na bratislavské tramvajové zastávce.

Jí bylo dvaadvacet, jemu třicet, a 24. března 1933, po pouhých třech měsících známosti, už byli svoji. „Pomyslná jiskra mezi ním a Lídou ale přeskočila bez ohledu na jejich politické přesvědčení,“ říká historik Luboš Kokeš, který jejich osud zpracoval pro Český rozhlas. Děti nikdy neměli. Když se Vlado v roce 1935 stal komunistickým poslancem, odstěhovali se spolu do Prahy, a Lída kvůli němu poprvé opustila jeviště.

Dvořák na palubě lodi Neuralia

Pak přišla válka a po okupaci v roce 1939 odjela Lída do Paříže, kde několik týdnů čekala na manžela, který se z rozhodnutí komunistické strany vydal do Francie oklikou přes Polsko, Sovětský svaz a Švédsko. Měli už v kapse víza a jízdenky do Ameriky, kde měl Clementis agitovat mezi krajany, jenže nikam neodjeli. Vlada totiž vyloučili z komunistické strany, protože si dovolil kritizovat smlouvu mezi Hitlerem a Stalinem. Když Francie padla, evakuovali ho Britové s tisíci československých vojáků do Anglie.

Lída se plavila s ním na dopravní lodi Neuralia, natlačené vojáky, a 11. července 1940 na ní vystoupila na koncertě s písněmi Antonína Dvořáka. Program toho večera se dochoval dodnes. V Anglii se pak manželé zase rozdělili. Clementise jako nepohodlného komunistu internovali v táborech v Anglii a ve Skotsku, a Lída odjela sama do Londýna, nad kterým zrovna každou noc burácela německá letadla. Živila se úklidem, překládáním a hlídáním dětí, peníze nestačily a trpěla podvýživou a chronickým zápalem plic. „Odloučení od manžela a těžké podmínky, kterým byla vystavena, ji zcela nervově vyčerpaly,“ říká historik Kokeš.

Psala manželovi dopisy, i když on jí odpovídat nesměl. Psal jí ale stejně, a v internačním táboře popsal tři školní písanky, celkem tři sta stran dopisů, které nemohl odeslat, a Lída si je přečetla až v červnu 1941, když ho po napadení Sovětského svazu propustili. Shledali se v pronajatém pokojíku na Sutherland Avenue v Londýně a od té doby už zůstali spolu. Ve Skotsku tehdy začal psát i svou nejlepší knihu, Nedokončenou kroniku, vzpomínky na dětství, které pojal jako dlouhý dopis manželce. Dopisy se pak staly osudem celého jejich manželství.

Další válečné roky už byly šťastnější. Vlado mluvil do československého vysílání BBC pod pseudonymem Peter Hron a Lída se stala oblíbenou sopranistkou exilového Londýna. Zpívala s Mezispojeneckým smyčcovým kvartetem na koncertě české hudby, na podzim 1941 zpívala Dvořákovy Písně milostné na koncertě ke stému výročí skladatelova narození a v prosinci ze Smetanova Daliboru a Dvou vdov.

Žena pana ministra

Po válce se vrátili do Prahy. Clementis se stal státním tajemníkem na ministerstvu zahraničí po boku Jana Masaryka, kterého znali oba dobře z Londýna, a ministerstvo vlastně budoval on. „Role Vladimíra Clementise převážila roli oficiálního ministra. Jako státní tajemník vybudoval poválečný resort a na jeho chod měl daleko větší vliv než často nepřítomný ministr Jan Masaryk,“ vysvětluje Kokeš. Po Masarykově záhadné smrti v březnu 1948 nastoupil do jeho křesla a Lída ho doprovázela na recepcích, jednáních i zahraničních cestách. Její operní kariéra šla stranou, protože ministrova žena měla jiné povinnosti.

Nebudeme si nic namlouvat, Clementis byl přesvědčený komunista a sám pomáhal stavět systém, který ho pak semlel. Jenže měl i vlastní hlavu, nebyl jen aparátčík, který papouškoval nařízení, a nechtěl, aby se Československo úplně podřídilo Moskvě, a to se mu stalo osudným. V březnu 1950 ho z ministerstva vyhodili a poslali dělat úředníka do Státní banky. Manželé Clementisovi bydleli v bytě v ulici Na Valech v Praze 6 pod neustálým dohledem Státní bezpečnosti a měli spolu jen jednoho zlatého kokršpaněla jménem Brok.

Foto: Autor: Neznámý – Magazine Květy from May 1968, Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=147113916

manželé se psem Brokem

V neděli 28. ledna 1951 měla Lída chřipku, a tak šel Vlado vyvenčit Broka sám. Už se nevrátil a Lída volala na policii i na úřady, ale nikdo jí nic neřekl. To, co se stalo, se dozvěděla až z rozhlasu, a nevěřila vlastním uším. Její manžel prý utíkal i se psem k jugoslávským hranicím. Byla to samozřejmě lež, estébáci Clementise zatkli na procházce a pak ho jeho vlastní Tatrou odvezli v rámci takzvané akce Kámen k falešné hranici, kde ho vyfotografovali. Snímek pak ukázali Gottwaldovi jako důkaz, že chtěl zradit.

Chudáka Broka držela Státní bezpečnost devět měsíců, jako by byl spolupachatelem, a pak ho vrátili Lídiným rodičům. Ona sama byla tou dobou už ve vězení. 24. února 1951, přesně čtyři týdny po manželově zatčení, pro ni přišli čtyři muži, odvedli ji do auta, zavázali jí oči a odvezli ji do věznice v Ruzyni. Po ní chtěli jediné, aby dosvědčila, že její manžel opravdu utekl do Jugoslávie. Když odmítla, obvinili ji, že o jeho útěku věděla a nenahlásila ho, a ve vězení zůstala dvaadvacet měsíců.

Dopis na vlastním dopisním papíře

Čím ji v Ruzyni lámali, se dá jen tušit. Fyzický i psychický nátlak byl každodenní a do konce života si z cely odnesla omrzliny nohou. „Ve vězení ji nutili k výpovědím proti manželovi. Státní bezpečnost využívala rodinné příslušníky, ať už to byly manželky nebo děti, jako rukojmí, aby donutili člověka vypovídat, popřípadě ho psychicky zlomili neustálými výhrůžkami,“ popisuje historik Kokeš. A přesně to se dělo i Vladovi, kterého vyšetřovatelé strašili, že když se nepřizná, zavřou jeho ženu. Netušil, že už dávno sedí.

Psát si směli až po deseti měsících, a to pod jednou podmínkou. Lída nesměla prozradit, že je ve vězení. Estébáci zajeli do bytu Clementisových, přinesli z něj její vlastní dopisní papír a ona na něj manželovi psala o rodině a o domově, jako by seděla u rodičů v obýváku. Dopisy se posílaly na adresu Lídiných rodičů a tatínek je odtud přeposílal poštou zpátky do vězení. Ona směla napsat dva dopisy měsíčně, on jen jednou odpovědět. První dopis odešel 18. listopadu 1951.

„Můj drahý, milovaný Vlado, děkuji Ti za první dopis, který je pro mne dokonalým štěstím v této době, a zpráva, že jsi tu, zahnala hrůzu z dlouhých měsíců, kdy jsme ze začátku ani nevěděli, jestli žiješ. Teď věřím, že zase bude všechno dobré, a moje a naše oddanost, láska a víra je stále s Tebou, drahý můj, až do našeho šťastného setkání!“ Ten dopis psala vězeňkyně v cele, která musela počítat s tím, že ho budou číst i vyšetřovatelé. V listopadu 1952 pak začal proces s Rudolfem Slánským a dalšími třinácti „spiklenci“, a Vlado Clementis byl mezi jedenácti, kteří dostali trest smrti.

Rtěnka a dvojitá mříž

2. prosince 1952 odpoledne si Lídu zavolal velitel ruzyňské věznice. Oznámil jí, že manžela odsoudili k smrti a že se s ním smí rozloučit. Pak začala zvláštní, skoro divadelní scéna. Oblékli ji do civilních šatů, naondulovali jí vlasy a maskéři jí nalíčili obličej tak, aby na ní nebyly vidět dva roky vězení. Vlado nesměl poznat, kde byla, a v šest hodin večer ji přivezli do pankrácké věznice a po téměř dvou letech se znovu uviděli.

Dělila je dvojitá mříž, takže se nemohli ani obejmout, ani dotknout, a mluvit směli jen o osobních věcech. Ona mu prý řekla, že všechno ví a všechno chápe. Pak ji odvezli zpátky do Ruzyně a on se vrátil do cely a ještě ten večer jí napsal poslední dopis. „Lído moje jediná, před chvílí jsem Ti řekl, že jsem se vším vyrovnaný. Myslel jsem si tehdy, že je to pravda. Ale až po setkání s Tebou jsem viděl, že bez Tebe… by bylo bývalo moje vyrovnání jen rozumem a vůlí vynuceným postojem. Dala jsi mi to nejvyšší, to, s čím odcházím, když jsi mi sama řekla, že všechno víš a chápeš.“

Vlado Clementis byl oběšen 3. prosince 1952 v půl páté ráno. Až do poslední chvíle nevěděl, že jeho žena seděla dva roky ve vězení. Ráno si ji velitel Ruzyně zavolal znovu, oznámil jí, že manžel je mrtvý, a dal jí přečíst jeho poslední dopisy, ten pro ni a ten pro rodinu. Ukázal jí i zavřenou obálku s dopisem Gottwaldovi, ale svůj dopis si nechat nesměla. Pak jí vrátili pár manželových osobních věcí a pustili ji domů. Urnu s popelem ani snubní prsten nedostala nikdy. Podle pozdějších svědectví estébáci popel všech jedenácti popravených ze Slánského procesu rozsypali na zledovatělou silnici za Prahou, takže Lída neměla ani hrob, ke kterému by mohla chodit.

„Chtěli, abych se přejmenovala“

Domov teď byl třípokojový byt v Jungmannově ulici, kde se Lída tísnila s rodiči, s Vladovou sestrou a jejím mužem. Zpívat veřejně nesměla. 1. května 1953 nastoupila do Národní knihovny v Klementinu, kde jako knihovnice zpracovávala české a slovenské hudebniny. Na začátku se tam nesměla do telefonu představit vlastním jménem ani si sama ověřovat údaje v katalozích jiných knihoven. Přesto si dodělala knihovnický kurz a v roce 1964 přešla do knihovny Akademie věd. „Dvanáct let jsem pracovala v knihovně jako samostatný odborný bibliograf, neměla jsem být lidem moc na očích. Ale tam mi bylo dobře. Chtěli však na mně, tedy ředitel knihovny, abych se přejmenovala. Samozřejmě jsem odmítla,“ řekla o mnoho let později časopisu Student.

Jméno Clementis tedy nosila dál, i když ho státní propaganda mazala z fotografií, a bojovala za něj. Podle historika Kokeše se po roce 1956 o jeho rehabilitaci snažila neúnavně, žádost za žádostí. Po Stalinově a Gottwaldově smrti v roce 1953 začala psát žádosti o manželovu rehabilitaci, a v roce 1955 jí vrátili jeho zabavené rukopisy, které předala jeho starému příteli, básníkovi Laco Novomeskému. V roce 1963 se konečně dočkala a Vlada Clementise rehabilitovali. O rok dřív jí vrátili i jejich dopisy z vězení, které v roce 1968 vyšly knižně pod názvem Listy z väzenia.

V době pražského jara pak poprvé veřejně mluvila v rozhovorech o vězení i o manželovi. „Osudovou ženou byla pro svého manžela, po celou dobu mu byla věrná, byla mu oporou, láskou a v nejtěžších chvílích mu dodávala sílu a víru,“ říká o ní historik. „Dočkala se morální očisty svého manžela, což pro ni bylo nejdůležitější. Žádné peníze ale nedokážou vyplatit lidský život,“ říká Kokeš.

Za normalizace se stará zranění znovu otevřela a Lídino zdraví, podlomené válkou i vězením, už nikdy nebylo dobré. Celou jejich pozůstalost, rodinná alba, rukopisy i dopisy z vězení, dnes opatruje Národní archiv. Lída Clementisová zemřela 4. ledna 1988 v sedmasedmdesáti letech, necelé dva roky před tím, než se z Václavského náměstí ozvalo cinkání klíčů.

Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Lída_Clementisová
https://sk.wikipedia.org/wiki/Lída_Clementisová
https://dvojka.rozhlas.cz/cely-zivot-obetovala-idealum-sveho-muze-osudove-zeny-lida-clementisova-8120496
https://web.archive.org/web/20090109233631/http://www.nacr.cz/sua/vystavy/clemntis/index.htm
https://cs.wikipedia.org/wiki/Palác_Kinských
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/magazin-historie-zradce-popravili-zeny-s-detmi-vystehovali-jak-se-komuniste-mstili-na-rodinach-303478

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz