Zajatce bil přezkou do obličeje, pak prodával pojistky a zbohatl. Dozorce „Ptáka“ nikdy neodsoudili

„Bití a kopání se v bělošské společnosti považuje za kruté. V zajateckém táboře ale byly situace, kdy se mu nedalo vyhnout. Nebylo to na vojenský rozkaz. Kvůli svým osobním pocitům jsem se k zajatcům choval přísně jako k nepřátelům Japonska.“ — Mucuhiro Watanabe v rozhovoru pro americkou CBS, 1998.

Krátce před zimní olympiádou v Naganu v roce 1998 se v tokijském luxusním hotelu Okura usadil štáb americké televize CBS. Slavný pořad 60 Minutes chystal reportáž o starém americkém veteránovi, který se po více než půl století vracel do Japonska. Před kamerou ale tentokrát neseděl on. Seděl tam bohatý japonský pojišťovák v důchodovém věku. Jmenoval se Mucuhiro Watanabe.

Novinář Bob Simon se ho ptal na válku. Watanabe přiznal, že zajatce bil a kopal. Litovat ale neměl čeho. Na otázku po americkém olympionikovi, o kterém byla řeč, odpověděl podle japonských zdrojů chladně: „Je to slavný člověk, a když říká, že jsem ho bil, je možné, že se v táboře takové věci děly.“

Ten slavný člověk byl kousek odtud. Louis Zamperini, jednaosmdesátiletý bývalý běžec, který kdysi závodil na olympiádě v Berlíně, měl nést olympijskou pochodeň ulicemi města Naoecu, kde byl za války zajatcem. Chtěl se při té příležitosti s Watanabem setkat a osobně mu říct, že mu odpouští. Watanabe odmítl.

Mucuhiro Watanabe se narodil 18. ledna 1918 jako čtvrtý ze šesti dětí. Rodina zbohatla na hotelech, dolech a nemovitostech, podle americké spisovatelky Laury Hillenbrandové jí patřilo i několik hotelů. Malý Mucuhiro vyrůstal mezi sluhy a trávil dlouhé hodiny v rodinném soukromém bazénu. Pak vystudoval francouzskou literaturu na prestižní tokijské univerzitě Waseda. Podle Hillenbrandové, která o Zamperinim napsala bestseller Nezlomný, mluvil plynně francouzsky a zajímal se o francouzskou filozofii nihilismu.

Po škole stihl měsíc pracovat v tiskové agentuře a pak šel do armády. Byl přesvědčený, že s takovým vzděláním a původem se hned stane důstojníkem. Nestal. Dostal jen poddůstojnickou hodnost. „Podle všech svědectví to byl okamžik, který ho vykolejil. Zůstal ponížený, zuřivý a hořce žárlivý na důstojníky,“ napsala Hillenbrandová. „Byl to velmi pohledný, velmi bohatý mladý muž, prominentní osoba japonské společnosti,“ řekla v rozhovoru pro americké rádio NPR. Podle ní pak byl posedlý zajatci, kteří důstojníky byli, kteří byli v civilu někým, a těmi, kdo mu vzdorovali.

Louis Zamperini se narodil o rok dřív než on, v lednu 1917, do rodiny italských přistěhovalců. Jako kluk kradl, rval se a utíkal z domu, dokud ho starší bratr nedostal k běhání. V devatenácti běžel v Berlíně pět tisíc metrů, skončil osmý a po závodě mu potřásl rukou Adolf Hitler. Za války létal jako bombometčík, po havárii přežil sedmačtyřicet dní na voru v Pacifiku a pak ho vylovili Japonci. Byl poručík, světoznámý sportovec a vzdorovitý jako málokdo. Ve všem byl přesně tím, co Watanabe nenáviděl.

V září 1944 Zamperiniho převezli do tábora Omori, postaveného na umělém ostrově v Tokijském zálivu. Tam na něj čekal Watanabe. Uměl trochu anglicky, a tak se vězni báli mluvit o něm tak, jak by si zasloužil. Dozorcům proto dávali krycí jména. Jemu podle CBS říkali Pták, protože měl velkou hlavu a výrazný obličej.

„Nedokázal jsem se mu podívat do očí,“ vzpomínal Zamperini a zavřel přitom oči. „I když mě trestal a říkal: Podívej se mi do očí, nedokázal jsem to. Pro mě byly tak sadistické.“ Nebyl v tom sám. Ani japonští kolegové Watanabeho neměli rádi. „Byl nenáviděný. Neměl trpělivost. Byl tak násilnický,“ řekl o něm později Juiči Hatto, jiný strážný z Omori.

Co Pták v táborech dělal, víme z výpovědí zajatců. Jednoho důstojníka zavřel v zimě do kůlny jen v bederní roušce a nechal ho tam čtyři dny. Pětašedesátiletého zajatce nechal přivázat ke stromu a podle japonské Wikipedie tam zůstal šestnáct dní, každou noc ho na jeho rozkaz bili. Na pacientovi, kterému právě vyndali slepé střevo, si zkoušel chvaty juda. Ničil vězňům fotografie rodin a před jejich očima pálil neotevřené dopisy z domova.

Zamperini po válce v přísežném prohlášení popsal, jak si Pták jednou zavolal deset důstojníků. Než odložili práci a dostavili se do kanceláře, trvalo jim to pět minut. „Watanabe si zřejmě myslel, že je to moc dlouho, a vyběhl za námi. Máchal velkým koženým opaskem s přezkou. Uhodil nás všech deset přes obličej asi čtyřikrát tou ocelovou přezkou,“ napsal.

Nejhorší bylo, že vězni nikdy nevěděli, co přijde. Pták dokázal minutu někoho mlátit a pak mu nabídnout bonbon nebo cigaretu, nebo si s ním povídat o literatuře. Podle Hillenbrandové jednou udeřil Zamperiniho těžkým opaskem do spánku a ucha. Když Zamperini ležel na zemi, sklonil se k němu skoro něžně a podal mu kousek toaletního papíru, ať si ho přitiskne na ucho. Jakmile se Zamperini zvedl, udeřil ho znovu do stejného místa. Na levé ucho pak dva týdny neslyšel. Strážný Hatto po letech napsal, že Watanabe bití zajatců opravdu užíval a že tím uspokojoval svou sexuální touhu.

Na konci roku 1944 odvezli Zamperiniho do rozhlasu. Japonci ho chtěli využít k propagandě, a tak nejdřív směl do Ameriky odvysílat vzkaz rodičům, aby věděli, že žije. Když po něm ale chtěli číst text, který napsali sami, odmítl. Pohrozili mu trestním táborem. Jeho první myšlenka byla, že se tak aspoň zbaví Ptáka.

S osmi dalšími zajatci jel vlakem na sever do tábora Naoecu na pobřeží Japonského moře, asi čtyřicet minut od Nagana. Postavili je do pozoru. Po čtvrthodině se otevřely dveře a vešel Pták. Podle Zamperiniho to byla nejhorší chvíle celého jeho zajetí. Naoecu bylo krutým místem. Bestiální zacházení a mrazivé počasí tam podle CBS zabily šedesát australských zajatců a jídla bylo velmi málo.

Jednoho dubnového dne dal Pták Zamperinimu na starost nemocnou kozu. „Řekl: Když koza umře, umřeš ty. Řekl to všem v táboře. Když koza umře, umře on. A koza umřela,“ vzpomínal Zamperini. Pták mu přikázal zvednout nad hlavu těžký kus dřeva a držet ho. Sám vylezl na vedlejší střechu, aby se mohl dívat. „První tři minuty jsem to sotva vydržel, ale pak jsem tak nějak zdřevěněl a zůstal v té poloze,“ řekl Zamperini, který tehdy vážil kolem čtyřiceti kilogramů. Nevzdal se. Pták to nakonec nevydržel, slezl ze střechy a udeřil ho do břicha. Zamperini se zhroutil a trám spadl na něj. Držel ho sedmatřicet minut.

Vězni se nakonec rozhodli Ptáka zabít, i kdyby je to mělo stát život. „Nejdůležitější pro přežití nebylo jídlo, pití, spánek ani střecha nad hlavou. Bylo to zachovat si důstojnost. A jedním ze způsobů bylo, že vymysleli plán, jak toho muže zabít,“ vysvětlila Hillenbrandová. K vraždě nedošlo. Na konci léta 1945 válka skončila. A Pták byl pryč.

Generál Douglas MacArthur, který vedl americkou okupaci Japonska, sestavil v roce 1945 seznam čtyřiceti nejhledanějších válečných zločinců v zemi. Na místě číslo 23 stálo jméno Mucuhiro Watanabe. MacArthur ho nikdy nenašel. Pták hned po válce zmizel do hor nad Naganem a sedm let se skrýval. Pracoval na statku a v malém obchodě s potravinami.

Co o něm věděla rodina, se zdroje neshodují. Podle CBS si matka myslela, že je mrtvý, a postavila mu doma oltářík. Podle Hillenbrandové jednou na hoře našli tělo, matka ho identifikovala jako svého syna a úřady Ptáka prohlásily za mrtvého. Japonské zdroje naopak tvrdí, že matka věděla, že žije, a že se jednou za pár let objevil v restauraci, kde pracovala.

Zamperini mezitím doma v Kalifornii věřil, že je jeho trýznitel mrtvý. Uvnitř ale Pták žil dál. Zamperini se vrátil jako hrdina, jenže každou noc ho vídal ve snech. Snil o pomstě a pil. „Budil se s křikem a většinou šlo o to, že s Ptákem bojoval, nebo že se ho snažil uškrtit. Jednou v noci se probudil, jak obkročmo sedí na své těhotné ženě a škrtí ji, protože si myslel, že je to Pták,“ popsala Hillenbrandová.

Zamperiniho nakonec zachránil kazatel Billy Graham. Uvěřil, přestal pít a v říjnu 1950 odletěl do Tokia, do věznice Sugamo, kde seděli japonští váleční zločinci. Postavil se před své bývalé dozorce a každému z nich řekl, že mu odpouští. Ptáka mezi nimi nenašel.

V roce 1952 začala platit mírová smlouva podepsaná v San Francisku a Spojené státy pozastavily zatykače na podezřelé z válečných zločinů. Pták se vrátil mezi lidi jako svobodný muž. V roce 1956 otiskl prestižní japonský měsíčník Bungei šundžú jeho vzpomínky s výmluvným názvem „Nechci, aby mě soudila Amerika! Zápisky muže, který se sedm let skrýval a nakonec unikl soudu za válečné zločiny“.

Muž, kvůli kterému tolik lidí trpělo, si pak začal vydělávat jako pojišťovák. Prodával životní pojistky a zbohatl. Podle japonských zdrojů vlastnil v Tokiu byt za půldruhého milionu dolarů a na dovolenou jezdil k moři na australské Gold Coast. O válce skoro nemluvil, dokud se k němu v roce 1998 nedostali novináři z CBS.

Zamperini své setkání s ním nedostal, a tak udělal to jediné, co mohl. Napsal Ptákovi dopis. Stálo v něm, že mu způsobil velké utrpení, ale že mu odpustil. Odpověď nikdy nepřišla a dodnes se neví, jestli ho Watanabe vůbec četl.

Pak si Zamperini vzal pochodeň a v jednaosmdesáti letech uběhl kilometr ulicemi Naoecu, města, kde kdysi hladověl a trpěl. Lidé podél trati tleskali a fotili si ho. Zamperini se zastavil u pomníku, který tam Japonci postavili zajatcům. „Když jsem v roce 1945 odjížděl z Naoecu, bylo to pro nás tak strašné místo, že jsem se nedokázal ohlédnout. Ale až dnes odsud odejdu, věřte mi, ohlédnu se a nikdy nezapomenu,“ řekl.

Mucuhiro Watanabe zemřel 1. dubna 2003 ve věku pětaosmdesáti let. Zamperini ho přežil o jedenáct let a zemřel v roce 2014 ve věku sedmadevadesáti let. V témže roce přišel do kin film Angeliny Jolie Nezlomný, kde Ptáka hrál japonský rockový zpěvák Miyavi, a o čtyři roky později pokračování Nezlomný: Cesta vykoupení.

Dva muži, narození s rozdílem jediného roku. Jeden prožil půlku života ve strachu, nočních můrách a v alkoholu, než dokázal odpustit. Druhý nikdy nestanul před soudem, zbohatl a jezdil k moři. Kdo z nich byl nakonec svobodnější?

Zdroje:

https://ja.wikipedia.org/wiki/%E6%B8%A1%E9%82%8A%E7%9D%A6%E8%A3%95

https://en.wikipedia.org/wiki/Mutsuhiro_Watanabe

https://en.wikipedia.org/wiki/Louis_Zamperini

https://www.cbsnews.com/news/adrift-and-alone/

https://www.cbsnews.com/news/finally-the-ordeal-is-over/

https://www.npr.org/transcripts/131452279

https://allthatsinteresting.com/mutsuhiro-watanabe

https://www.mediaite.com/tv/japanese-prison-guard-who-tortured-unbroken-hero-zamperini-was-once-interviewed-by-60-minutes/