Článek
V sobotu 22. června 2002 se v pákistánské vesnici Mírwála v jižním Paňdžábu sešlo před domem mocného klanu Mastoiů několik stovek lidí. Bylo horko, den se chýlil k večeru a všichni čekali, jak dopadne spor dvou rodin. Z chudší rolnické části vesnice přišla asi třicetiletá Mukhtaran Mai s otcem a strýcem. Rodina ji vybrala, aby šla Mastoie poprosit o odpuštění pro dvanáctiletého bratra Šakúra. „Ostatní jsou na to moc mladé. Tvůj muž ti dal rozvod, nemáš děti, učíš Korán. Jsi úctyhodná žena!“ řekli jí podle jejích pamětí doma. A ona šla s důvěrou, jakou mívají děti. „Nespáchala jsem žádný zločin. Přestože je mé poslání nebezpečné, jsem si jistá. Vyrážím a tisknu Korán k prsům,“ vzpomínala.
Žádné odpuštění ale nepřišlo. Čtyři muži z klanu ji podle jejích slov „odvlekli jako kozu na porážku“ do nedaleké stáje a její otec se strýcem se jen bezmocně dívali, protože je drželi ozbrojenci. Venku Mastoiové podle zprávy Amnesty International jásali a z několika stovek přihlížejících nezasáhl nikdo. Asi po hodině ji vystrčili ven v cárech roztrhaných šatů a nahou ji hnali z vesnice domů. Otec ji zakryl svým šálem a odvedl ji pryč.
Tady měl její příběh podle místních zvyků skončit. Ženy takhle zneuctěné se v jižním Paňdžábu často zabijí a od Mukhtaran se čekalo totéž. „Vědí, že žena ponížená tímto způsobem nemá jiné východisko než sebevraždu. Ani nepotřebují použít zbraně. Znásilnění ji zabije. Znásilnění je nejvyšší zbraň, protože druhý klan zostudí navždy,“ napsala později. Jenže Mukhtaran se nezabila. Za tři roky jí kvůli tomu zakazoval cestovat do zahraničí sám prezident Pákistánu a americký časopis Glamour ji vyhlásil ženou roku.
Lež o chlapci z cukrové třtiny
Mírwála leží v okrese Muzaffargarh, asi sto dvacet kilometrů od Multánu, uprostřed bavlníkových a pšeničných polí. Nemá hotel, jen pár krámků s potravinami, cigaretami a limonádami. Vesnici tehdy ovládal bohatý klan Mastoi Balúčů a rodina Mukhtaran patřila k chudším rolníkům, kteří se mocných sousedů báli. Celé neštěstí začalo o pár hodin dřív. Podle pozdějšího vyšetřování odvlekli tři ozbrojení Mastoiové Mukhtaranina dvanáctiletého bratra Šakúra do pole s cukrovou třtinou a zneužili ho.
Když chlapec hrozil, že to doma řekne, předali ho Mastoiové policii a rozhlásili, že měl nemravný poměr s jejich sestrou Salmou, ženou kolem osmadvaceti let. Lékař později zjistil, že by toho chlapec nebyl ani fyzicky schopen, a vyšetřovací komise paňdžábského guvernéra potvrdila, že celý „poměr“ byl vymyšlený, aby se zakryl zločin na dítěti. To ale v červnu 2002 nikoho nezajímalo. Šakúrova rodina navrhla smír: on si vezme Salmu a Mukhtaran si na oplátku vezme jednoho z Mastoiů. Část Mastoiů souhlasila, jenže ne všichni. Podle místního pravidla se prý cizoložství trestá zase jen cizoložstvím.
Proč šla prosit zrovna Mukhtaran? Byla rozvedená (rozvod jí pomohl vymoci otec Ghulam Farid), neměla děti a ve vesnici ji vážili, protože učila děti Korán. A to včetně dětí z rodu Mastoiů! Číst přitom neuměla, celý Korán znala jen zpaměti. Právě negramotnost ji v příštích měsících a letech stála nejvíc, protože nerozuměla tomu, co jí policisté, úředníci a soudci předkládají.
Když ji otec přivedl domů, chtěla se zabít. Celou dobu ji hlídala matka a nedovolila jí to. Pak se v ní začal zvedat vztek a touha po pomstě. Jenže co mohla udělat? Neměla peníze, neměla zbraň a celá rodina se Mastoiů bála natolik, že nikdo ani nešel na policii. A nebyla zdaleka jediná. Jen v okrese Muzaffargarh bylo podle policejních záznamů v červnu 2002 znásilněno dvaadvacet žen, čtrnáct z nich skupinově. Jedna z nich se zabila, protože policie proti útočníkům nic nepodnikla.
Kázání, které všechno změnilo
Pak se stalo něco, s čím Mastoiové nepočítali. Místní imám v pátečním kázání veřejně prohlásil, že to, co se stalo, byl hřích, a pozval novináře, aby si promluvil s jejím otcem. Policie přijala oznámení až po sedmi dnech. A nebylo to žádné vítězství, protože policisté nutili Mukhtaran podepisovat prázdné papíry, do kterých pak sami dopsali úplně jiné verze jejího vyprávění. Ona je přečíst nemohla.
1. července 2002 o případu odvysílala zprávu BBC, za pár dní ho otiskl americký Time a z vesnické tragédie se stal světový skandál. Předseda pákistánského Nejvyššího soudu ho označil za porušení lidských práv a lidské důstojnosti a podle antropologa Akbara Ahmeda i za „nejohavnější zločin 21. století“. Vláda prezidenta Parvíze Mušarafa poslala Mukhtaran šek na půl milionu rupií, tehdy zhruba čtvrt milionu korun. „Byla bych spáchala sebevraždu, kdyby mi vláda nepomohla,“ řekla ministryni, která jí šek předávala. Místní státní zástupce to ale komentoval s mrazivou upřímností: „Tohle je velmi běžné. Pokaždé, když se to zveřejní, to aspoň na chvíli ustane, což je lepší než nic.“
1. září 2002 vynesl protiteroristický soud v Déra Ghází Chánu rozsudek, jaký Pákistán nečekal. Šest mužů, čtyři násilníci a dva členové rady, dostalo trest smrti, osm dalších soud osvobodil. Proč zrovna protiteroristický soud? Protože podle něj Mastoiové zastrašovali a terorizovali celé okolí. Muži, kteří zneužili jejího bratra, dostali v jiném procesu pět let vězení.
A co udělala Mukhtaran s penězi? Zbohatla, jak to později naznačoval i sám prezident? Kdepak! Postavila ve vesnici první školu pro dívky, protože do té doby tu žádná nebyla, a později přidala i školu pro chlapce. Ředitelkou se stala Naseem, která byla její největší oporou i nejlepší přítelkyní. Sama Mukhtaran se pomalu učila číst. Jak říkala, kdyby byla vzdělaná, uměla by se bránit mnohem dřív.
Zákaz letět
Jenže boj teprve začínal. 3. března 2005 zrušil Vrchní soud v Láhauru pět ze šesti rozsudků pro nedostatek důkazů a šestému zmírnil trest na doživotí. Mukhtaran a její rodina se báli, co bude, až se muži vrátí do vesnice. Následoval soudní ping-pong, ve kterém se člověk snadno ztratí. Federální šaríatský soud osvobozující rozsudek pozastavil, protože se podle něj měl případ soudit podle islámského práva.
Nejvyšší soud o tři dny později rozhodl, že na to šaríatský soud nemá pravomoc, a vzal si případ sám. V červnu 2005 pak nařídil znovu zatknout třináct mužů spojených s případem. A právě v těch dnech ji Amnesty International pozvala do Londýna, aby tam promluvila o násilí na ženách. Na letišti se ale dozvěděla, že nikam nepoletí, protože se ocitla na seznamu lidí se zákazem vycestování.
Úřady nejdřív tvrdily, že nechce letět, protože jí stůně matka (která ale nemocná nebyla). Pak to Mušaraf přiznal sám: nechtěl prý, aby v cizině šířila špatný obraz Pákistánu. Mukhtaran odvezli do Islámábádu, kde ji podle známé pákistánské právničky Asmy Džahángírové zuřivě sprdli, že je na ni prezident velmi rozzlobený.
Vzlykající ji pak drželi na tajném místě bez možnosti komukoli zavolat, i svému právníkovi. Doma se jí policejní ochrana změnila v něco jako domácí vězení. „Jsem prakticky v domácím vězení,“ stěžovala si 14. června na tiskové konferenci v Islámábádu. A když konečně dostala na americkém velvyslanectví vízum, vláda jí pas zabavila. Vrátili jí ho až za týden, pod tlakem z celého světa. Kdo zažil komunistické výjezdní doložky, ten tu logiku zná: nepouštět lidi ven, aby nekazili obraz státu!
„Nech se znásilnit a budeš milionářkou“
V září 2005 poskytl Mušaraf v New Yorku rozhovor deníku Washington Post a padla řeč i na Mukhtaran. „Musíte pochopit prostředí v Pákistánu. Stalo se z toho výdělečné podnikání. Mnoho lidí říká: Jestli chceš do zahraničí, dostat vízum do Kanady nebo občanství a být milionářem, nech se znásilnit,“ řekl. Když se zvedla vlna pobouření, tvrdil, že jen citoval jiné. Washington Post ale oznámil, že nahrávka rozhovoru jeho slova potvrzuje přesně. „Všichni Pákistánci museli sklopit hlavy hanbou,“ prohlásila opoziční poslankyně Sherry Rehmanová. Mukhtaran odpověděla po svém: „Ať si vezme všechno bohatství, které mi to přineslo, a dá mi spravedlnost.“
Prezidentovi se to vymstilo. V listopadu 2005 ji časopis Glamour vyhlásil ženou roku, v lednu 2006 vyšly ve Francii její paměti Déshonorée (Zneuctěná), které vyprávěla ve své mateřštině sarajki spisovatelce Marie-Thérèse Cunyové, a kniha vystoupala na třetí místo francouzských bestsellerů.
V Paříži ji přijal francouzský ministr zahraničí a v květnu 2006 promluvila v sídle OSN v New Yorku. „Kdo má morální odvahu a vnitřní sílu proměnit tak brutální útok ve zbraň na obranu dalších lidí v podobné situaci, je skutečný hrdina,“ řekl tam náměstek generálního tajemníka Šaší Tharúr. O jejím příběhu navíc vznikl dokument Shame, který získal cenu Emmy. A pak přišlo to nejdůležitější. 15. listopadu 2006 odhlasovala dolní komora pákistánského parlamentu změnu zákona o znásilnění, takže oběť už nemusela předvést čtyři mužské svědky činu, jinak hrozilo, že bude sama obviněna z cizoložství!
Mezitím se na ni tlačilo z domova. V prosinci 2008 jí ministr z jejího volebního obvodu jí podle jejích slov vzkázal přes strýce, ať obvinění stáhne, jinak u Nejvyššího soudu prohraje. V roce 2009 elektrárenská firma odpojila její školu a azylový dům pro ženy od proudu, údajně pro krádež elektřiny, přestože měla všechny účty zaplacené. A pak Mukhtaran překvapila celý svět.
15. března 2009 se vdala. Jejím mužem se stal o devět let mladší policejní strážník Násir Abbás Gabol, který patřil k její ochrance. „Nabídl mi sňatek, ale rázně jsem odmítla,“ řekla britskému Guardianu. Jenže Gabol byl už ženatý a měl s první ženou děti. Když ho Mukhtaran v roce 2007 odmítla poprvé, předávkoval se prášky na spaní. Pak začal vyhrožovat, že se s první ženou rozvede. A tady přišla na řadu další místní past. Jeho sestry byly provdané do rodiny první manželky a při rozvodu by je s dětmi vyhnali taky. „Tak jsem si ho vzala z humanitárních důvodů. Nechtěla jsem, aby se kvůli mně rozpadly tři rodiny,“ vysvětlila pro BBC Urdu.
Na její přání podepsal Gabol smlouvu, podle které první ženě připsal dům a pozemek, odevzdá jí většinu platu a s Mukhtaran bude trávit nejvýš pět dní v měsíci. „Je to dobrá žena. Mám ji ráda a budeme žít jako sestry,“ řekla novinářům agentury AFP první manželka. Mukhtaran se usmívala: „Říká, že se do mě zamiloval až po uši.“
Žila teď v domku s klimatizací, pohovkami a počítačem a ženich sliboval, že bude věrným vojákem jejího boje. „Jsem šťastný a děkuju Bohu, že jsem si vzal ženu, kterou zná celý svět,“ řekl. Do jeho vesnice se ale Mukhtaran stěhovat nechtěla. „V Mírwále jsem zažila bolest i štěstí. Nedokážu si představit, že bych odsud odešla,“ vysvětlila. Pákistánské aktivistky ale zuřily. Podle nich se z národní hrdinky stalo zklamání a ještě podporuje mnohoženství. „Nebudu svůj čin vysvětlovat. Nemůžu pořád dělat radost všem. Jen čas ukáže, že to, co jsem udělala, byla poslední možnost,“ odpověděla jim.
Verdikt, po kterém se bála vrátit domů
21. dubna 2011 rozhodl po letech čekání Nejvyšší soud. Doživotí potvrdil jen jedinému muži, Abdulu Khaliqovi, ostatní pustil na svobodu. Soud mimo jiné vytkl, že policie neudělala test DNA. „Jsem zklamaná. Proč jsem musela pět let čekat, když měl padnout takový rozsudek? Obžalovaní mohou zabít mě i mou rodinu, až se vrátí domů,“ řekla agentuře Reuters. Organizace Human Rights Watch mluvila o tom, že soud v jasném případu selhal. Do vesnice se tak měli vrátit muži, které léta obviňovala.
Tlak přitom nepolevoval ani předtím. V roce 2010 jí poslanec vládní Pákistánské lidové strany Džamšed Dastí podle jejích slov vzkazoval přes prostředníky, ať se s Mastoii dohodne, a sám přiznal, že ji ke smíru vyzýval. A temný stín padl i na lidi kolem ní. Právník Rašíd Rehmán z pákistánské komise pro lidská práva, který ji zastupoval a potvrzoval její svatební smlouvu, byl v roce 2014 v Multánu zastřelen. Tentokrát ale kvůli jiné kauze, obhajobě muže obviněného z rouhání.
A přesto se něco změnilo. Podle pákistánské komise pro lidská práva v roce 2010 nahlásilo znásilnění přes 2 900 žen, výrazně víc než v roce 2005. Pákistánky se přestávaly bát. Školu Mukhtaran nezavřela a už v roce 2009 chodilo do jejích tří škol v Mírwále kolem tisíce dětí. Její organizace provozovala i azylový dům pro ženy, které utekly před násilím, a poskytovala jim právní pomoc.
Pak přišel večer, který by si v roce 2002 nikdo nedokázal představit. 1. listopadu 2016 se v Karáčí konal závěrečný večer Fashion Pakistan Week a mezi modelkami návrhářky Roziny Munib, která svou kolekci nazvala Barvy života, vyšla na molo i čtyřiačtyřicetiletá Mukhtaran Mai. Měla na sobě světle zelenou vyšívanou svatební košili, stříbrné hedvábné kalhoty a šátek přes vlasy. Z blesků fotoaparátů byla zpočátku nervózní, ale pak se usmívala a po přehlídce se ochotně fotila s obdivovateli. Žena, kterou kdysi polonahou hnali vesnicí, teď kráčela pod reflektory před celou pákistánskou smetánkou! „Když jediný můj krok pomůže byť jediné ženě, budu moc ráda,“ řekla agentuře AP.
Návrhářka chtěla poslat jasný vzkaz: „Když se ti stane neštěstí, není to konec života.“ A jak odvážné to bylo, ukazuje i to, že jen o pár měsíců dřív v Pákistánu zardousil vlastní bratr známou internetovou celebritu Kandíl Balóčovou, protože prý zostudila rodinu. „Mým sestrám vzkazuji, že nejsme slabé. Máme srdce a mozek, i my přemýšlíme. A nevzdávejte se tváří v tvář nespravedlnosti, protože jednou spravedlnosti určitě dojdeme,“ dodala Mukhtaran.
Zdroje:
https://www.amnesty.org/en/wp-content/uploads/2021/06/asa330242002en.pdf
https://en.wikipedia.org/wiki/Mukhtaran_Mai
https://fr.wikipedia.org/wiki/Mukhtar_Mai
https://www.outlookindia.com/books/but-steel-shall-not-be-sullied-news-233280
https://bookreviews-peeks-blurbs.blogspot.com/2007/08/muktar-mai-in-name-of-honour.html
https://www.dawn.com/news/156850/take-my-riches-give-me-justice
https://www.taipeitimes.com/News/world/archives/2009/03/24/2003439231
https://www.ipsnews.net/?p=34572
https://csmonitor.com/World/Asia-South-Central/2011/0421/Pakistan-rape-case-acquittal-seen-as-setback-to-women-s-rights
https://hrw.org/node/98342
https://www.cbsnews.com/news/mukhtar-mai-pakistani-woman-once-sentenced-to-be-gang-raped-now-walks-the-fashion-runway/
https://globalnews.ca/news/3039715/pakistani-gang-rape-victim-walks-fashion-runway-in-karachi/





