Článek
Koncem května 1945, tři týdny po osvobození Amsterdamu, zazvonili u honosného domu na nábřeží Keizersgracht dva vyšetřovatelé. Majitel, pětapadesátiletý malíř a obchodník s obrazy, je usadil v salonu a nalil jim jenever. Ptali se zdvořile, šlo prý jen o formalitu. Spojenci totiž mezi poklady Hermanna Göringa našli neznámý obraz Johannese Vermeera a stopa vedla přes několik prostředníků k Hanu van Meegerenovi. Hostitel vysvětlil, že obraz koupil před válkou od zchudlé italské rodiny, která si nepřála, aby se její jméno kdy dostalo na veřejnost. Vyšetřovatelům se ta historka nelíbila, protože italská rodina, která tajně prodává národní poklad, jim zněla jako fašisté. Druhý den si pro van Meegerena přišli a odvedli ho do vězení jako kolaboranta, kterému hrozil dlouholetý trest, podle mimořádných poválečných zákonů v krajním případě i smrt.
„Nic nevím, nic nejsem“
Henricus Antonius van Meegeren se narodil v roce 1889 v Deventeru jako třetí z pěti dětí učitele francouzštiny a dějepisu. Kreslil odmalička a otci to vadilo natolik, že ho za trest nechával stokrát opisovat větu: „Nic nevím, nic nejsem, nic nedokážu.“ Malíř Bartus Korteling, který ho učil na střední škole, ho naopak naučil techniky starých holandských mistrů, především Vermeera, a moderní umění považoval za úpadek. Ten názor si van Meegeren nesl celý život.
Na otcovo přání začal studovat architekturu v Delftu, školu ale nedokončil. V roce 1913 dostal zlatou medaili za studii interiéru rotterdamského kostela, malovanou ve stylu 17. století, a brzy se z něj stal vyhledávaný portrétista bohatých Nizozemců i Američanů, kteří zimovali na Azurovém pobřeží. Jeho kresba ochočené laně princezny Juliány se v Nizozemsku stala velmi populární. Kritici ale měli jasno. Jeden z nich napsal, že van Meegeren „má všechny ctnosti kromě originality“. Malíř jim odpovídal v časopise, který sám spoluvydával, a moderní umění v něm nazýval uměleckým bolševismem.
V roce 1932 se s druhou ženou, herečkou Jo Oerlemansovou, přestěhoval do pronajaté vily Primavera v Roquebrune-Cap-Martin na francouzské Riviéře. Tam se šest let pokoušel vyřešit problém, na kterém ztroskotali všichni padělatelé před ním. Olejová barva tvrdne desítky let a znalci stáří obrazu zkoušeli tak, že na něj kápli líh. Čerstvá barva se rozpustila, třísetletá ne. Van Meegeren si podle historika Edwarda Dolnicka koupil pec na pizzu a zkoušel jednu směs za druhou, dokud mu barvy v žáru nehořely a netekly. Nakonec do nich přimíchal bakelit, první umělou hmotu, a obraz pekl při sto až sto dvaceti stupních, dokud barva neztvrdla jako kámen. Pak ho převalil přes válec, aby popraskal, a praskliny vyplnil tuší, která vypadala jako staletý prach.
Barvy ředil šeříkovým olejem, protože nežloutl, jenže silně voněl. V ateliéru proto pro jistotu držel vázy s čerstvým šeříkem, aby se návštěvy nedivily. Maloval štětci z jezevčí srsti, jaké používal Vermeer, a pigmenty si třel sám ze vzácného lapisu lazuli. Plátna kupoval pravá, ze 17. století, smyl z nich původní malbu a nechal jen síť starých prasklin.
Nejdůležitější ale nebyla chemie. Van Meegeren pochopil, že kopii známého Vermeera by znalci prohlédli, protože by ji porovnali s originálem a hledali rozdíly. Namaloval proto obraz, který na Vermeera vůbec nevypadal. Znalci tehdy věřili, že mladý Vermeer byl v Itálii a maloval biblické výjevy, jen se žádný z nich nedochoval. Van Meegeren jim ho dodal. V roce 1934 koupil bezvýznamné Vzkříšení Lazara ze 17. století, oškrábal ho a na jeho plátno namaloval Krista s učedníky v Emauzích. Kompozici si vypůjčil od Caravaggia, jehož obraz na stejné téma visí v milánské galerii Brera. Právě italský vliv totiž chtěli znalci u Vermeera vidět. Experti si podle Dolnicka neřekli, že obraz nevypadá jako Vermeer, a proto to asi Vermeer není. „Řekli, že to nevypadá jako žádný Vermeer, a proto byl Vermeer ještě větší génius, než jsme si mysleli,“ vysvětluje historik.
Ticho jako v kapli
V září 1937 přinesl advokát, van Meegerenův přítel, do vily v Monaku velký obraz Krista s učedníky v Emauzích. Prohlížel si ho Abraham Bredius, přes osmdesátiletý znalec Vermeera, kterému se v oboru přezdívalo „papež“. Bredius pak v prestižním Burlington Magazine napsal: „Je to úžasný okamžik v životě milovníka umění, když náhle stane před dosud neznámým obrazem velkého mistra. (…) Troufám si říct, že máme před sebou mistrovské dílo Johannese Vermeera z Delftu.“ Obraz koupila Rembrandtova společnost s pomocí bohatého rejdaře za 520 000 guldenů, v dnešních penězích přes sto milionů korun, a darovala ho Boijmansovu muzeu v Rotterdamu.
Kristus s učedníky v Emauzích – jeho nejslavnější padělek z roku 1937
V létě 1938 visel na výstavě k jubileu královny Vilemíny mezi 450 obrazy starých mistrů, včetně Rembrandta. Německý kritik napsal, že „v koutě, kde visel Vermeer, bylo ticho jako v kapli“, a obraz označil za duchovní střed celé výstavy. Podle prvního van Meegerenova životopisce se na něj autor přišel podívat také. Když se naklonil přes zábradlí, aby si prohlédl detail, dozorce ho napomenul, ať ustoupí. Van Meegeren se dlouho chystal, že se k obrazu veřejně přihlásí a znalce ztrapní. Za peníze si ale koupil vilu s dvanácti pokoji v Nice a s přiznáním začal otálet.
V roce 1939 se vrátil do Nizozemska a za války namaloval dalších pět „Vermeerů“, všechny s biblickými náměty. Byly horší než Emauzy, protože van Meegeren hodně pil a bral morfin. Na jednom z nich, Poslední večeři, si pro tvář svatého Jana vypůjčil hlavu Dívky s perlou, kterou dnes známe díky filmu se Scarlett Johanssonovou. Prošly přesto, protože pravé Vermeerovy obrazy ležely kvůli bombardování v krytech a znalci je neměli s čím porovnat. Navíc na trhu kvůli válce vládla panika, že národní poklady skončí v Německu. Jeden z obrazů, Umývání nohou, koupil nizozemský stát za 1,3 milionu guldenů. Dirk Hannema, tehdejší ředitel Boijmansova muzea, který obraz pro stát posuzoval, později u soudu přiznal: „Nikomu z nás se moc nelíbil. Ale báli jsme se, že ho prodají do Německa.“
Celkem si van Meegeren padělky vydělal mezi pěti a půl a sedmi a půl milionu guldenů, v dnešních penězích zhruba šest set až sedm set milionů korun. Chlubil se, že vlastní přes padesát domů a patnáct venkovských sídel, a pořádal večírky v době, kdy lidé v hladové zimě 1944/45 jedli tulipánové cibulky. Hitlerovi mezitím poslal výpravnou knihu svých kreseb s věnováním. K tomu se ale ještě vrátíme.
Göring platil kradenými obrazy
Vermeer patřil k malířům, které nacističtí papaláši toužili mít, i proto, že je nesmírně vzácný. Na světě je jen asi pětatřicet jeho obrazů, zatímco Rembrandt jich namaloval zhruba desetkrát víc. Hitler v roce 1940 koupil pro své plánované muzeum v Linci Vermeerovo Umění malby od hraběte Jaromíra Czernina z české šlechtické rodiny Czerninů z Chudenic. Říšský maršál Göring, který sbíral umění posedle a kradl ho po celé okupované Evropě, svého Vermeera neměl.
V roce 1942 se přes prostředníky dostal k obrazu Kristus a cizoložnice, dalšímu van Meegerenovu padělku. Zaplatil za něj 1,65 milionu guldenů, což byla možná nejvyšší cena, jaká se do té doby za obraz zaplatila. Hotovost ale nedal. Výměnou poslal zpátky do Nizozemska 137 obrazů, které předtím jeho lidé v zemi ukradli nebo levně vykoupili. Falešný Vermeer se stal jedním z klenotů jeho sbírky. V květnu 1945 ho našli spojenečtí specialisté na hledání uloupeného umění, kterým se dnes přezdívá památkáři podle filmu s Georgem Clooneym. V Göringových pečlivých záznamech stálo jméno obchodníka, a stopa vedla k van Meegerenovi.
Van Meegeren nejdřív trval na italské rodině, která mu obraz prodala. Vyšetřovatelé ho vyslýchali celé dny a nemocný muž, zvyklý na alkohol a morfin, to nakonec nevydržel. „Obraz v Göringových rukou není, jak si myslíte, Vermeer z Delftu, ale van Meegeren! Namaloval jsem ho já!“ vykřikl prý. Policisté si nejdřív mysleli, že se zbláznil, nebo že si vymýšlí, aby unikl trestu za kolaboraci. Van Meegeren se pak přiznal i k Emauzům a ostatním obrazům.
Znalci se bránili ze všech sil. Úřadující ředitel Boijmansova muzea řekl novinám, že přiznání nic nedokazuje a van Meegeren je podle něj „velký fantasta s velkou záští vůči nizozemským muzeím“. Restaurátor z Haagu tvrdil, že popraskaná barva je jasně stará, a kdyby obraz přece jen namaloval van Meegeren, musel by to být geniální malíř i geniální padělatel. Vyšetřovatelé tedy navrhli zkoušku, ať namaluje kopii Emauz. Van Meegeren prý odpověděl, že udělá něco lepšího a před svědky namaluje úplně nového Vermeera.
Vermeer pod dozorem šesti svědků
V létě 1945 ho převezli do domu, který si pronajala vláda, a dostal všechno, co potřeboval, od starého plátna až po pigmenty. Kolem něj se střídalo šest svědků za všechny zúčastněné strany a policisté ho doprovázeli, kamkoli se hnul. Chodili se dívat i novináři a fotografové, takže snímky drobného muže u stojanu obletěly noviny. Van Meegeren si vybral biblický námět jako u všech svých Vermeerů a maloval Mladého Krista v chrámu mezi učenci. Jeden ze svědků mu prý posloužil jako model pro tvář jednoho z nich.
Velké plátno bylo hotové během několika týdnů. Na jeho kvalitě se znalci neshodli, ale technika i rukopis odpovídaly ostatním padělkům. Van Meegeren navíc komisi předem řekl, jaké staré obrazy najde pod jeho Vermeery, a rentgen mu dal za pravdu. Pod Poslední večeří se ukázala lovecká scéna, o které svědek později dosvědčil, že ji van Meegeren koupil v roce 1940. Československá televize ten příběh mimochodem zpracovala v seriálu Dobrodružství kriminalistiky, kde van Meegerena hrál Andrej Hryc.
Rozhodla ale nakonec chemie. Mezinárodní komise pod vedením belgického chemika Paula Coremanse našla v barvách bakelit, který v 17. století nikdo neznal, a v ateliéru lahvičku s ním. Barva byla tak tvrdá, že na ni nepůsobil líh ani silné kyseliny, a praskliny na povrchu neodpovídaly prasklinám v podkladu. Obvinění z kolaborace padlo, protože padělek nemůže být národním pokladem. Van Meegerena zachránilo právě to, že byl podvodník.
Druhý nejoblíbenější muž v zemi
Soud začal 29. října 1947 v Amsterdamu. Van Meegeren, shrbený a vyhublý, šel ráno k soudu pěšky a cestou zdravil číšníky, vrátné a dělníky, kteří ho znali z hospod. Sál byl plný novinářů z celého světa. Přišli i zvědavci, kteří stáli frontu od rána, a lidé, které podvedl. Na stěnách visely všechny jeho padělky. Obchodník, který prodal Umývání nohou státu, vypověděl, že o obraze neměl žádné pochyby, protože hned poznal, že ho namaloval „stejný mistr jako Emauzy“. V tom měl pravdu, jen to nebyl Vermeer.
Předseda senátu se ho zeptal, proč obrazy prodával tak draho. „Musel jsem. Kdybych je prodal levně, hned by se poznalo, že jsou falešné,“ odpověděl van Meegeren. Prokurátor žádal dva roky vězení, soud mu 12. listopadu vyměřil rok. Novinářům pak prozradil: „Dva roky je za takovou věc nejvyšší trest. Vím to, vyhledal jsem si to v zákonech před dvanácti lety, než jsem s tím vším začal.“
Nizozemci ho milovali. V anketě z října 1947 skončil jako druhý nejoblíbenější muž v zemi, hned za premiérem a před princem Bernhardem, manželem následnice trůnu. Lidé v něm viděli chytráka, který vytřel zrak namyšleným znalcům a hlavně napálil Göringa. Sám se tak stylizoval, jako by Göringa podvedl schválně z vlastenectví. Göring se o padělku dozvěděl ve vazbě před norimberským procesem, a podle dobového svědectví „vypadal, jako by poprvé zjistil, že na světě existuje zlo“. Někteří historici ovšem pochybují, že mu to vůbec kdo stihl říct.
Van Meegeren čekal doma, až si pro něj přijdou, chodil po městě a vysedával v oblíbené kavárně. Dvacátého šestého listopadu, v poslední den lhůty pro odvolání, dostal infarkt. Zemřel v amsterdamské nemocnici 30. prosince 1947, ve věku osmapadesáti let. Jeho majetek šel do dražby, aby se z něj splatily daně a odškodnili kupci. Obraz, který namaloval před svědky, se prodal za tři tisíce guldenů, zatímco Göring dal za jeho Vermeera 1,65 milionu. Dnes visí v kostele v Johannesburgu. Druhá žena Jo si ponechala velkou část jmění, kterou na ni převedl při formálním rozvodu za války, a dožila se v pohodlí jednaadevadesáti let. Van Meegerenovy vlastní obrazy po soudu tak zdražily, že se je vyplatilo padělat. Dělal to i jeho syn.
Zdroje:
https://www.essentialvermeer.com/misc/van_meegeren.html
https://www.essentialvermeer.com/interviews_newsletter/lopez_interview.html
https://www.wunc.org/2008-07-12/how-mediocre-dutch-artist-cast-the-forgers-spell
https://www.boijmans.nl/en/collection/artworks/101464/the-men-at-emmaus
https://www.harvardmagazine.com/2008/09/a-liars-biography-html
https://development.byustudies.byu.edu/article/the-artist-and-the-forger-han-van-meegeren-and-mark-hofmann
https://treasuresontrial.winterthur.org/intent/van-meegeren/
https://www.verenigingrembrandt.nl/nl/kunst/de-emma%C3%BCsgangers-1
