Larisa Savická: 8 minut padala vedle mrtvého manžela, 3 dny trpěla v tajze a dostala za to 75 rublů

Amurská oblast leží na samém konci Sovětského svazu, osm tisíc kilometrů od Moskvy, a od Číny ji dělí jen řeka Amur. Nad tamní tajgou se 24. srpna 1981 ve výšce 5 220 metrů, tedy zhruba dvakrát výš, než se tyčí Lomnický štít, srazil dopravní An-24 Aeroflotu s bombardérem Tu-16. Zahynulo sedmatřicet lidí. Přežila jediná, studentka pedagogického institutu Larisa Savická. Ruské vydání Guinnessovy knihy ji později zapsalo hned dvakrát: jako člověka, který přežil pád z největší výšky, a jako člověka, který za své zranění dostal nejmenší odškodné.

Světový rekord přitom drží žena, jejíž příběh se odehrál u nás. Jugoslávská letuška Vesna Vulovićová přežila v lednu 1972 pád z deseti kilometrů nad Srbskou Kamenicí u Děčína. Larisa se s ní vždycky toužila setkat, protože jediná mohla vědět, jaké to je. Na to, co během pádu cítila, se jí novináři ptali ještě po dvaceti letech a její odpověď byla pokaždé podobná: „Nedoufala jsem, že se zachráním. Chtěla jsem jen umřít tak, aby to nebolelo.“

Narodila se 11. ledna 1961 v Blagověščensku jako Larisa Andrejevová. Tančila, krasobruslila a chtěla být lékařkou, jenže přijímačky na biologii na prestižní Moskevské státní univerzitě nestihla. Doma pak skončila na pedagogickém institutu, protože tam bylo nejméně zkoušek, ačkoli učitelkou být nikdy nechtěla.

Volodju Savického znala od vidění už ze školy, ale nikdy spolu nemluvili. Seznámili se až na rozlučce kamaráda, který odcházel na vojnu. „Krasavec to byl, takový statný. Měl dlouhé nadýchané vlasy a pořád chodil v obleku,“ popsala ho po letech. Studoval medicínu a ze začátku to mezi nimi nevypadalo na nic vážného. Pak se potkali na silvestrovské diskotéce, a když Larisa po zkouškovém odjela do Moskvy a tolik se jí tam líbilo, že několikrát měnila zpáteční jízdenku, Volodja ji celý týden každý den chodil čekat na nádraží. Po jejím návratu jí matka domluvila, že takhle se s klukem, který ji týden vyhlíží, nezachází.

O svatbě rozhodl jeden žert. Spolužák poznamenal, že už vypadají jako manželé, Volodja to vzal vážně a týž den ji požádal o ruku. Na matriku šli prakticky rovnou z přednášek. Svatbu měli koncem dubna 1981 doma, jen s rodiči a dvěma svědky. Před obřadem jí Volodja pošeptal „Teď tě unesou, ale neboj se“, podle starého zvyku ji opravdu unesli, a po návratu ji pak nesl v náručí do čtvrtého patra. Bylo mu devatenáct a už měl naplánované, kde budou bydlet, a dokonce vymyslel jména jejich budoucím dětem.

Kvůli zkouškovému a praxi odložili líbánky až na srpen. Chtěli k moři na Krym, ale poukaz nesehnali, a tak jeli po příbuzných. Nejdřív k jejím do přístavního městečka Bolšoj Kameň mezi Vladivostokem a Nachodkou, kde lovili platýse a Larisa trpěla dusným horkem, potom k jeho do Komsomolsku na Amuru. Ve Vladivostoku jí Volodja koupil hodinky Čajka s pozlaceným náramkem. Netušil, že právě ony jí za pár dní řeknou, jak dlouho ležela v bezvědomí.

Domů se jim nechtělo. Larisa později vyprávěla, že když Volodja přinesl letenky, řekla mu, že letět nechce. Vstávali brzy ráno, let se kvůli počasí o čtyři hodiny zpozdil a oba byli ospalí a podráždění. Dvoumotorový vrtulový An-24, jaký tehdy používalo i československé vojenské letectvo, odstartoval z Komsomolsku ve 13:56 místního času a na palubě bylo jen dvaatřicet lidí včetně posádky.

Letuška prosila cestující, ať se přesadí dopředu, ale Savičtí chtěli zůstat vzadu, protože tam je méně vibrací. Když se přesadili jiní lidé, posunuli se dokonce ještě blíž k ocasu. Sedadla, na která měli letenky, se později odlomila s jiným kusem trupu, a tam by podle Larisy nepřežil nikdo. Sedla si k oknu na levé straně, Volodja vedle ní, v síťce nad hlavou měli jablka a limonádu. Usnula dřív, než se letadlo odlepilo od země.

Ve středisku, které let řídilo, seděli civilní i vojenští dispečeři v jednom sále, oddělení jen skleněnou příčkou. Civilní měli na starosti dopravní trasy, vojenští prostor mimo ně. Zpráva o tom, že An-24 letí o čtyři hodiny později, se ale přes sklo nedostala, protože předpisy s výměnou takové informace vůbec nepočítaly. Ve tři odpoledne proto ze základny Zavitinsk podle plánu vzlétly dva bombardéry Tu-16, aby provedly průzkum počasí. Měly stoupat přes civilní linku, o které jim nikdo nic neřekl.

Obloha nad oblaky byla jasná a viditelnost přesahovala deset kilometrů. Přesto ve 15:21 a sedm vteřin, sedmdesát kilometrů východně od Zavitinsku, narazil druhý z bombardérů do dopravního letadla. Vyšetřovací komise později konstatovala, že vojenské řízení letů vůbec nesledovalo bombardéry na radaru a že civilní a vojenská strana si nepředávaly ani to nejzákladnější. Šestičlenná posádka bombardéru zahynula také.

Larisa se probudila do rány, jakou nedokázala k ničemu přirovnat. Teplota v kabině spadla během okamžiku z pětadvaceti stupňů nad nulou na třicet pod nulou a mráz ji pálil jako oheň. An-24 přišel o obě křídla i s nádržemi a o střechu a z letadla zbyla jakási loďka, do které hvízdal vítr. Ze sedadel kolem ní vypadávali lidé. Hned se podívala na Volodju a pochopila, že je konec. Úlomek ho zasáhl do hlavy a krev mu tekla po rukou, po prstech i po obleku.

„Najednou mi bylo všechno jedno. Žádný strach, žádné emoce. I to mě zachránilo. Přežila jsem, protože zemřel Voloďa,“ vyprávěla po dvaceti letech novinářům deníku Trud. Z ostatních cestujících si nepamatuje nic kromě zvuku. „Křik. Vytí lidí, kteří chápali, že umřou.“ Trup se pak rozlomil ještě jednou, přímo před jejich řadou. Larisu vymrštilo ze sedadla do uličky, udeřila se o přepážku a na chvíli omdlela. Když se probrala, nemyslela na smrt, ale na bolest, a napadlo ji, že když spadne takhle vleže, bude to strašně bolet.

Asi rok předtím šla s Volodjou úplně náhodou do kina na italský film Zázraky se dějí. Vyprávěl skutečný příběh Juliane Koepckeové, sedmnáctileté Němky, která v roce 1971 jako jediná přežila pád letadla nad peruánským pralesem a pak se jedenáct dní prodírala džunglí k lidem, jak později vyprávěla i v Herzogově dokumentu Křídla naděje. Samotná havárie zabírala ve filmu jen chvilku, ale jeden záběr si Larisa zapamatovala: dívka padá v sedadle mezi mraky a pevně se drží opěrek. Teď byly mraky i za jejím oknem.

Ležela v uličce a nad sebou uviděla prázdné sedadlo u okna. Vlezla do něj, nepřipoutala se a zapřela se rukama i nohama o podlahu a opěradlo. Sama říká, že to nejdřív udělala a teprve potom pochopila, co se stalo, jako by ji něco vedlo. Z rozbitého okénka sledovala krajinu pod sebou, protože chtěla „chytit zem“ a zapřít se ve správnou chvíli. Za sklem se míhaly mraky, pak všechno zbělelo jako v mléce a vítr řval tak, že neslyšela vlastní myšlenky.

Kus trupu, ve kterém seděla, měřil zhruba tři metry na čtyři, takže byl velký asi jako menší pokoj, a k zemi padal podle pozdějších výpočtů osm minut. Člen vyšetřovací komise, který ve své kariéře prošel přes sto padesát leteckých neštěstí, to později vysvětlil tím, že se trosky nezřítily jako kámen, ale klouzaly vzduchem podobně jako padající list a tím brzdily. Larisu přitom tlačilo střídavě do opěradla a do boků sedadla, a proto nevypadla, i když nebyla připoutaná. Osm minut jí připadalo jako věčnost. Pak se v okénku objevil zelený záblesk, Larisa pochopila, že je to tajga, a napjala celé tělo. Trup dopadl do březového háje, jednoho z mála měkkých míst v lese plném tvrdých jedlí.

Probrala se až večer. Hodinky Čajka od Voloďi pořád šly a podle nich spočítala, že byla v bezvědomí pět hodin. V uších jí zvonilo a dlouho nevěděla, jestli je to otřes mozku, nebo komáři. Než otevřela oči, potichu se zeptala: „Je tu někdo živý?“ Odpovědělo jí jen bzučení. Volodja seděl naproti ní, opřený o stěnu trupu, se zavřenýma očima, jako by se s ní loučil, a před ním stála láhev limonády, kterou za letu pil. Na stejném kusu letadla ležel ještě muž obličejem k zemi a v druhé řadě seděla žena s hlavou skloněnou na prsa. Další den smyl déšť Voloďovi krev z obličeje a Larisa uviděla, jak hluboká ta rána byla. Vzala bílý potah z opěrky hlavy a manželovi jím zakryla tvář.

V tajze bylo osm stupňů a pršelo. Larisa měla na sobě pletené šaty a lehký plášť a promokla na kost. Měla otřes mozku, zlomenou ruku a žebra a, jak se ukázalo až za několik týdnů, páteř zlomenou na pěti místech. Přesto vstala a šla, protože měla žízeň. Kousek od trosek našla starou zarostlou kolej po lesních nákladních autech a pila z louže, která se v ní udělala. Z kusu plechu, sedadla a potahů si postavila přístřešek a na hlavu si natáhla igelitový pytlík, aby jí komáři nežrali obličej. Jíst nemohla, protože jí náraz vyrazil téměř všechny zuby a nerozkousala by ani bobule. První noc slyšela v lese vrčení. Že tam opravdu chodí medvědi, jí potvrdili až záchranáři.

Když přestalo pršet, začaly nad lesem létat vrtulníky. Larisa našla červený potah ze sedadla a mávala jim. Piloti ji viděli, jenže kousek odtud tábořili geologové, a tak si mysleli, že si z nich dělají legraci. Nikdo nečekal, že by tu srážku mohl někdo přežít. Pátrací skupiny sbíraly těla a podle tvůrců pozdějšího filmu jim šlo hlavně o tajné trosky bombardéru.

Třetí den se Larisa vydala za zvukem, o kterém si myslela, že patří autům. Nikoho nenašla a vrátila se. „K tomu kusu letadla jsem se vracela jako domů. Věděla jsem, že k lidem dojít nemusím, ale u letadla mě určitě najdou.“ Teprve tehdy si vzpomněla, že Volodja nosil v kapse cigarety a sirky. Byly promočené, a tak je sušila na prsou a chystala se rozdělat oheň, aby kouř přilákal pozornost. Nejdřív si ale zapálila. A právě v tu chvíli vyšli z lesa vojáci.

Záchranáři hledali cíleně, protože jim chyběl jeden kus trupu a čtyři těla. Když místo mrtvých uviděli živou ženu, která na ně mluví, nedokázali ze sebe dostat souvislou větu. „Kromě ‚mu-mu‘ nevypravili ani slovo. Chápu je. Tři dny sundávat ze stromů kusy těl a pak najednou uvidět živého člověka,“ řekla Larisa později. Vypadala hrozivě. „Byla jsem celá barvy sušených švestek se stříbrným leskem. Barva z trupu byla neuvěřitelně přilnavá, máma mi ji pak měsíc vydlubávala. A vlasy mi vítr proměnil v chomáč skelné vaty.“

Mezi záchranáři byl Viktor Barabaš, který znal její rodinu. Podal jí kapesník, aby si otřela umazaný obličej, a Larisa ho má schovaný dodnes. Když jí řekli, že ji přenesou, odpověděla, že půjde sama. Nevstala. Jakmile uviděla lidi, tělo přestalo poslouchat. Vojáci museli pokácet několik bříz, aby mohl přistát vrtulník, a když ji do něj naložili, prosila je, ať ji nadzvednou, protože se chtěla podívat z okna. V Zavitinsku se pak dozvěděla, že hrob pro ni už je vykopaný. Úřady je nechaly kopat podle seznamu cestujících.

V zavitinské nemocnici dostala studenou kaši a noční košili. Lékaři ji rentgenovali, usoudili, že nic vážného nemá, a zlomenou páteř přehlédli. V Blagověščensku ji po měsíci propustili domů, odkud ji za čtyři dny museli odvézt zpátky na traumatologii, protože nedokázala sedět ani se narovnat a ležela jen schoulená do klubíčka. Psychologickou pomoc jí nikdo nenabídl. Na invaliditu nárok neměla. „Chápeme, že když se to sečte, jste invalidní. Ale každé zranění samo o sobě na invaliditu nestačí. Kdybyste měla jedno, ale vážné, to by bylo něco jiného,“ vysvětlovali jí lékaři z posudkové komise.

Státní pojišťovna Gosstrach jí po půl roce poslala jednorázové odškodné podle platného sazebníku. Pozůstalým po obětech letecké katastrofy se vyplácelo 300 rublů, přeživším 75. Průměrná sovětská mzda byla tehdy kolem 170 rublů, Larisa tedy za pád z pěti kilometrů dostala necelou polovinu měsíčního platu, v dnešních českých poměrech zhruba dvacet tisíc korun. Armáda, jejíž bombardér srážku způsobil, jí nedala nic. Podle Larisy úředníci nevěděli, do jaké kolonky ji zapsat: „Při leteckých katastrofách zranění nejsou, jsou jen mrtví. A kdo přežil, je svědek. Svědkům odškodné nenáleží.“ Penzi nedostala, protože byla studentka, a bez rodičů by prý umřela hlady.

O srážce přitom sovětské noviny nenapsaly ani řádek, protože šla na vrub armády. Larisu si KGB nepředvolala, ale promluvila s její matkou a doporučila jí, aby o katastrofě nikomu nic neříkala. První zmínka se objevila až v prosinci 1985 a překvapivě v listu Sovětskij sport, podle kterého Larisa spadla z pěti kilometrů na podomácku vyrobeném letadle, a to už v roce 1979. Vedle textu otiskli její fotografii a obrázek jakéhosi rogala. „Zřejmě o tom moc chtěli napsat, ale letecké neštěstí zmínit nesměli. Tak vymysleli, že jsem jako takový Ikaruška vzlétla na doma vyrobeném stroji, spadla z pěti kilometrů a přežila, protože sovětský člověk dokáže všechno,“ smála se tomu Larisa. Výsledky vyšetřování jí úřady předaly až po dvaceti letech.

Na nohy ji nakonec nepostavilo ministerstvo zdravotnictví, ale lidový léčitel z amurského městečka Svobodnyj, který s ní celý rok pracoval zadarmo, protože to pro něj byla zajímavá pacientka. Znovu jí zlomil špatně srostlou ruku a srovnával páteř. Chodit a sedět začala až po mnoha měsících. Zuby jí po deseti letech zaplatil neznámý člověk, který se o jejím osudu dozvěděl náhodou.

V bytě, kde žila s Volodjou, zůstat nemohla, protože jí tam podle jejích slov všechno odumřelo. V roce 1986 se jí narodil syn Georgij, kterému se doma říká Goša. O jeho otci nikdy veřejně nemluvila a chlapce vychovávala sama. Když byly Gošovi dva měsíce, zahynula Larisina matka při autonehodě. Po pěti letech Larisa s malým synem odešla do Moskvy, kde ji kamarádka nechala bydlet ve svém pokoji. Učila, přepisovala texty, prodávala knihy, měla malou firmu s obuví a pracovala v moskevské kanceláři výrobce minerálky Boržomi. Byla období, kdy hladověla.

Koncem 90. let se jednoho rána nedokázala zvednout z postele. Ochrnula, a lékaři to přičítali starému úrazu hlavy. Starat se o ni musel dospívající Goša, protože muž, se kterým tehdy žila, to nevydržel a odešel. V nejhorší chvíli jí přes moskevského korespondenta poslal tisíc liber neznámý Londýňan, který si o ní přečetl v britském listu Sunday Times. Larisa se znovu postavila na nohy a vystudovala psychofyziologii na Moskevské státní univerzitě.

Zdroje:

https://lenta.ru/articles/2020/10/08/vyzhila/

https://iz.ru/news/265070

https://www.trud.ru/article/09-08-2001/28172_vyzhila_chtoby_zhit.html

https://aif.by/timefree/history/chudesa_sluchayutsya_istoriya_edinstvennoy_vyzhivshey_v_strashnoy_aviakatastrofe

https://www.kp.ru/daily/217178.5/4281898/

https://www.themoscowtimes.com/archive/trapped-in-a-harrowing-midair-collision

https://www.woman.ru/real-life/lyubimaya-devochka-u-boga-kak-zhivet-spasshayasya-posle-padeniya-iz-samoleta-larisa-savickaya-id701624/

https://avia-museum.narod.ru/airdisasters/zavitinsk.html