Článek
Bylo kolem páté ráno 25. října 2003, když na letišti u sibiřského Novosibirsku přistál pronajatý Tu-134. Mělo jít jen o krátkou zastávku kvůli palivu. Pasažér za sebou měl turné po Samaře, Saratově a Nižním Novgorodu a spěchal do Irkutsku, kde měl přednášet. Jmenoval se Michail Chodorkovskij, patřila mu ropná společnost Jukos a jeho majetek se odhadoval na 15 miliard dolarů.
K letadlu přijely dva autobusy s tmavými skly, jeden ke schodům, druhý k ocasu. Ozbrojení muži z elitní jednotky FSB vyrazili dveře do přední kabiny. Mluvčí Jukosu později vzpomínal, že vbíhali dovnitř s výkřikem „Zbraně na zem!“ Jeden z nich pak vyzval Chodorkovského, ať jde s nimi. Ten souhlasil a bez odporu odešel. Ve 20 minut po sedmé už seděl ve zvláštním letadle do Moskvy. Na celém zatčení bylo nejpodivnější jedno. Chodorkovskij měl měsíce na to, aby zmizel. Neudělal to.
Ve školce mu říkali ředitel
Narodil se 26. června 1963 v Moskvě. Rodiče pracovali jako inženýři v továrně Kalibr na měřicí přístroje a rodina bydlela v komunálním bytě na Prospektu Míru. Školka, pionýrský tábor, rekreace, to všechno patřilo k závodu, a malý Míša brzy pochopil, kdo tu má největší moc. Děti ve školce mu přezdívaly „ředitel“, protože snil o tom, že jednou povede velkou továrnu.
Sovětskou moc rodiče nemilovali, ale syna před svými názory chránili, aby mu nezkomplikovali život. Vyrostl z něj přesvědčený komunista. Ve sklepě domu si zařídil chemickou laboratoř, kde pořád něco vybuchovalo. Výprask od otce dostal jen jednou, když s kamarády vylezl oknem ze čtvrtého patra na střechu školy.
V patnácti odmítl jet do pionýrského tábora, protože ho nebavily dětinské hry. Chtěl pracovat. Do továrny ho jako mladistvého nevzali, a tak nastoupil do pekárny. Prý ho nezajímaly peníze, ale to, jak pekárna funguje. Jednou holubi poničili několik bochníků a on je odmítl poslat do prodeje. Pohádal se kvůli tomu s dospělými kolegy a nakonec ustoupili oni. Z první výplaty si koupil džíny, z druhé gramofon.
V osmnácti nastoupil na moskevský chemický institut Mendělejeva a studoval s vyznamenáním. Každé léto jezdil se studentskými stavebními oddíly, sklízel zeleninu, česal hrozny v Moldávii a stavěl domy na Sibiři. V devatenácti se proti vůli matky oženil se spolužačkou Jelenou. Když se jim v červnu 1985 narodil syn Pavel, viděl ho jen oknem porodnice. Ženě poslal lístek s návrhem jména a o pár dní později odjel jako velitel oddílu na stavbu železnice Bajkal–Amur, odkud se vrátil až na konci léta.
Na vědeckou dráhu ho nevzali. Když se rektor ptal, proč si profesor nechce tak skvělého studenta nechat na katedře, ten odpověděl bez okolků: „Míšovi nerostou ruce ze správného místa, experimentální chemii dělat nemůže.“ Tajný vojenský podnik, kam chtěl nastoupit, ho podle životopisců odmítl, protože měl v pase po otci uvedenou národnost „Žid“. Zbyla mu kariéra v komsomolu.
Spal v autě, dokud ho nevzala k sobě
V komsomolské kanceláři institutu potkal v roce 1986 osmnáctiletou Innu, která studovala večerně. On byl v té době ženatý. Dvořil se jí tak vytrvale, že přespával ve svém autě, dokud si ho nevzala k sobě. Inna o dva roky později tragicky přišla o starší sestru a Michail jí podle jejích slov nahradil otce i sestru najednou. S Jelenou se rozešel v dobrém, později se dokonce zapojila do kampaně za jeho propuštění. S Innou začali žít v roce 1990, nejdřív se jim narodila dcera Nasťa a teprve pak se vzali.
Mezitím Gorbačovova perestrojka otevřela dveře, o kterých se starší generaci ani nesnilo. První podnik, kavárna pod hlavičkou komsomolu, zkrachoval. Pak s kamarády založil centrum vědecko-technické tvořivosti mládeže. Pod nevinným názvem dováželi a přeprodávali počítače a podle některých zdrojů i padělaný alkohol. Z centra vyrostla banka Menatep, jedna z prvních soukromých bank v zemi, kam nastoupila i Inna jako expertka na devizové obchody. Stát bance svěřil dokonce i peníze pro oběti Černobylu.
Proč do toho nešli zkušení ředitelé ústavů, kteří měli mnohem víc možností? Chodorkovskij to později vysvětlil jednoduše: oni si pamatovali, jak skončily předchozí pokusy o uvolnění, totiž zničenou kariérou nebo vězením. On byl příliš mladý, aby si to pamatoval.
Matka byla opatrnější. Znala historii dvacátých let, kdy soukromé podnikatele nejdřív chvíli trpěli a pak je pronásledovali. Synovi řekla, že z toho nic dobrého nevzejde. Odpověděl jí: „Mami, teď je všechno jinak.“ V srpnu 1991 pak stál při pokusu o převrat na barikádách před moskevským Bílým domem a krátce nato sepsal se svým nejbližším přítelem Leonidem Něvzlinem kapitalistický manifest, podle kterého je čas přestat žít podle Lenina.
Ropné impérium vydražil v aukci, kterou sám pořádal
Na konci roku 1995 Jelcinova vláda zoufale potřebovala peníze. Půjčila si je od bank a jako zástavu jim dala akcie největších podniků. Všichni věděli, že stát půjčky nikdy nesplatí. Aukci na ropnou společnost Jukos organizovala Chodorkovského banka a vyhrála ji firma, za kterou stála tatáž banka. Za 309 milionů dolarů tak získal víc než tři čtvrtiny společnosti, která měla dluhy přes tři a půl miliardy.
Že devadesátá léta nebyla čistá, nikdy nepopíral. Privatizaci po letech nazval podvodem, i když podle něj nechtěným. „Úplatky jsme dávali taky, ale ne sedmdesát procent,“ přiznal novináři Juriji Duďovi.
Na oligarchu přitom žil skromně. Nekupoval jachty ani vily na Azurovém pobřeží, s rodinou jezdil na dovolenou do Finska. V roce 1999 se jim narodila dvojčata Gleb a Ilja. Rodina bydlela v lesním areálu u Moskvy, kterému se říkalo Jablečný sad a kde v sedmi domech žili i vrcholní manažeři Jukosu. Večery trávil grilováním s kolegy, po nocích četl do dvou do rána.
Jen matka byla neklidná. Doma měla všude rádio, jedno dokonce v koupelně, a pořád čekala na nějakou strašnou zprávu. Byla si jistá, že se dějiny zopakují a její syn skončí špatně.
V srpnu 1998 se Rusko finančně zhroutilo. Banka Menatep padla a Jukos se ocitl na kraji bankrotu. Chodorkovskij později v dopisech spisovatelce Ludmile Ulické vzpomínal, jak v jeho závodech dělníci omdlévali hlady a on za to cítil osobní odpovědnost. Tehdy se podle svých slov začal měnit.
Ve stejném roce se na firmu snesl stín, který se jí drží dodnes. Starosta sibiřského Něftějugansku Vladimir Petuchov tvrdil, že Jukos neplatí městu daně a on nemá z čeho vyplácet učitele a lékaře. Na protest vyhlásil hladovku. Několik dní po jejím konci, 26. června 1998, šel pěšky do práce a neznámí útočníci po něm vypálili dávku ze samopalu. Byl to den Chodorkovského pětatřicátých narozenin a odpůrci firmy mluvili o „dárku oslavenci“. Za vraždu později dostal doživotí šéf bezpečnosti Jukosu Alexej Pičugin a v nepřítomnosti i Něvzlin. Chodorkovskij jakoukoli účast odmítá.
Z krize vyšel jako jiný šéf. Najal západní poradce a auditory a z Jukosu udělal nejprůhlednější ruskou firmu, která těžila pětinu ruské ropy. Začal také rozdávat. U Moskvy založil internát pro nadané sirotky a děti padlých vojáků a vedením pověřil vlastní rodiče, které kvůli tomu vytáhl z penze. Jeho nadace Otevřené Rusko platila internetové kavárny v provinciích i školení novinářů.
Hádka s Putinem v přímém přenosu
Dne 19. února 2003 se v Kremlu sešel prezident Vladimir Putin s nejbohatšími podnikateli. Běžely televizní kamery a tématem byla korupce. Chodorkovskij dostal za úkol připravit zprávu a vzal to vážněji, než bylo zdrávo.
Promítal grafy, podle kterých skoro polovina Rusů věřila, že korupce prorostla až do nejvyšších pater moci. Pak přešel ke konkrétnímu obchodu. Státní ropná firma Rosněfť krátce předtím koupila malou společnost Severní ropa za dvojnásobek tržní ceny. Chodorkovskij otevřeně řekl, že za tím celá podnikatelská veřejnost vidí korupci.
Záběry z jednání, které použil americký režisér Alex Gibney v dokumentu Citizen K (2019), ukazují prezidenta bez obvyklého klidu. Putin se vrtí na židli a rozzlobeně mává perem. Pak udeřil zpátky: zeptal se, jak vlastně Jukos přišel ke svým obrovským zásobám ropy, a připomněl jeho problémy s daněmi. Debatu ukončil větou, která se stala slavnou: „Vracím vám váš puk.“
Chodorkovskij se po hádce nijak nekrotil. Na jaře se dohodl s Romanem Abramovičem, že spojí své ropné firmy, a z Jukosu se měl stát čtvrtý největší ropný gigant světa. Zároveň vyjednával s Američany, že jim velký kus firmy prodá. V Kremlu to nesli o to hůř, že ze svých peněz sponzoroval i opoziční strany.
V létě začalo zatýkání. Nejdřív šéf bezpečnosti Jukosu, 2. července pak Chodorkovského nejbližší společník Platon Lebeděv. Něvzlin navrhoval jediné rozumné řešení: sbalit peníze, odjet a vyjednávat ze svobody. Sám to udělal a odletěl do Izraele.
Chodorkovskij zůstal. Útěk by podle něj vypadal jako přiznání viny. Novinářka Masha Gessen dodala, že odjet ve chvíli, kdy jeho přítel sedí ve vězení, by v jeho očích bylo nemorální. Místo útěku vyrazil na cestu po ruských regionech, setkával se s gubernátory a přednášel studentům. K výslechu na generální prokuraturu se nedostavil a o den později stálo jeho letadlo v Novosibirsku.
Z letiště ho kolona s majáky odvezla rovnou na prokuraturu. Po třech hodinách výslechu měl na stole obvinění podle sedmi paragrafů, od podvodu po daňové úniky, a v devět večer ho soud poslal do vazby. Moskevská burza musela poprvé ve své historii na hodinu přerušit obchodování, protože akcie padaly volným pádem. První noc strávil ve věznici Matrosskaja Tišina, v malé cele s dalšími čtyřmi muži.
Matka se o zatčení dozvěděla od manžela. Po zatčení Lebeděva ji to nepřekvapilo. Hned jela za Innou a vnoučaty a zůstala u nich delší dobu. Inna později přiznala, že tehdy měla pocit, jako by přišla najednou o otce, bratra i manžela. Devět měsíců brala sedativa, nemohla jíst ani spát a každé ráno ukázala váha o kilo míň, až léky vysadila sama.
Když ho v létě 2004 přeložili do jiné cely, spoluvězeň si všiml, že nový soused přišel se dvěma velkými taškami a první dva dny jen ležel a skoro nejedl. Pak se zařídil. Pronajal si ledničku a naplnil ji jogurty, kvůli čerstvému vzduchu v cele hučely tři větráky. Jedl jednou denně, vězeňskou polévku vynechával a četl fantasy. Celé cele platil posilovnu i nákupy ve vězeňském obchodě.
Proces u moskevského Mešanského soudu trval skoro rok a do soudní síně ho vodili do kovové klece pro obžalované. Rozsudek měl 662 stran a soudci ho předčítali nahlas celé dva týdny, podle obhajoby schválně co nejpomaleji, aby lidi přestalo bavit sledovat ho. Dostal devět let, odvolací soud trest snížil na osm. Firmu, kterou budoval, mezitím úřady rozprodaly a její nejcennější část skončila ve státní Rosněfti.
Rukavice u uranového dolu
Na podzim 2005 ho převezli do pracovní kolonie v Krasnokamensku, 550 kilometrů za Čitou, kousek od uranového dolu. Muž, který ještě před dvěma lety řídil ropné impérium, skončil v šicí dílně, kde se vyráběly pracovní rukavice. Spal v baráku s ostatními a často trávil dny v ledové samotce.
Důvody, proč ho tam posílali, by se hodily do absurdního divadla. Jednou se mu porouchal šicí stroj, a tak šel do vedlejší místnosti za mechanikem. Dostal trest za svévolné opuštění pracoviště. Jindy ho poslali na pět dní do samotky za zakázané dokumenty, které se ukázaly být vyhláškami ministerstva spravedlnosti o tom, jak se má ve vězení žít. Dalších sedm dní dostal za to, že pil čaj na nepovoleném místě se spoluvězněm Alexandrem Kučmou. O podmínečné propuštění později přišel mimo jiné proto, že odmítal chodit na kurzy šití.
Jak se ve vězení cítil, o tom mluvil nerad. Podmínky odmítal popisovat s tím, že se neliší od ostatních vězňů. Sám o sobě řekl: „Jsem silný logikou, ne emocemi.“ Spisovatelce Ulické se svěřil jen s jedním překvapením: že se v samotce soustředí lépe než kdekoli jinde. Blízké přátele mezi vězni neměl, ale respektovali ho. Zařídil v kolonii pořádnou knihovnu a negramotným spoluvězňům psal dopisy domů.
V noci ze 13. na 14. dubna 2006, necelý měsíc po onom zakázaném čaji, Chodorkovskij spal, když se na něj Kučma vrhl s podomácku vyrobeným nožem a sekl ho do obličeje. Měl rozříznutý nos a lékaři ho museli sešít. Předtím mezi nimi nebyl žádný spor. Trestní oznámení nepodal, podle advokáta by to odporovalo zákonům lágru. Kučma nejdřív tvrdil, že se bránil obtěžování. O pět let později, už na svobodě, prohlásil, že ho k útoku donutili cizí lidé, kteří za ním do kolonie přišli, zbili ho a vyhrožovali mu smrtí.
Televize na zdi
Inna za ním jezdila čtyřikrát do roka. Letěla do Čity a odtud ještě patnáct hodin vlakem. Na tři dny dostali pokoj v dlouhém baráku se společnou kuchyní a sprchou, kde se scházely i rodiny ostatních vězňů. Návštěvu si dělili: první den patřil matce, druhý Inně s dcerou Nasťou, třetí jen Inně. O čem budou mluvit, si plánovali předem, aby neztratili ani minutu.
Když jednou přijela Nasťa, u brány se při rutinních bezpečnostních otázkách málem rozplakala. Dvojčata Inna zpočátku nebrala, nechtěla, aby otce viděla ve vězeňském oblečení. Později je vozila, i když se vždycky uvolnila až po pár hodinách, a tou dobou se už zase loučili.
Ostatní manželky byly zpočátku v šoku, s kým sdílejí kuchyň. Jedna matka jiného odsouzeného dokonce zaklepala na jejich dveře. Byla přesvědčená, že takový boháč musí mít na pokoji televizi, a chtěla se podívat. Chodorkovskij ji pozval dál a ukázal jí holou zeď, kde by televize visela.
Inna dál nosila diamantové hodinky, které jí koupil v lepších časech, doma už ale sledovala ceny v supermarketu. Manžel se podle ní ve vězení naučil starému lágrovému pravidlu: „Nevěř, neboj se, nepros.“
Matka za ním letěla šest hodin do Čity, zůstala pět dní a syna viděla jednou. Když ho objala, ucítila, jak po hladovce zhubl, ale nic neřekla. V létě 2008 pak přes noviny poprosila prezidenta Medveděva o jediné: aby syn mohl 9. října, v den jejich zlaté svatby, sedět s nimi doma u stolu. Nemohl.
Už v únoru 2007, krátce předtím, než mohl žádat o podmínečné propuštění, dostal nová obvinění. Spolu s Lebeděvem měli ukrást prakticky všechnu ropu, kterou firmy Jukosu za pět let vytěžily. Jeho obhájkyně se ptala, za co tedy klient sedí poprvé, když podle prokuratury nebylo z čeho platit daně.
Proces se táhl skoro dva roky. V závěrečné řeči promítal Chodorkovskij grafy, tentokrát o těžbě a cenách ropy, stejně jako kdysi v Kremlu. V posledním slově řekl: „Nejsem ideální člověk, ale jsem člověk idejí.“ Dodal, že ve vězení umřít nechce, ale pokud bude muset, udělá to bez zaváhání.
Pár dní před rozsudkem Putin v televizi prohlásil, že zloděj má sedět ve vězení. Rozsudek byl tak dlouhý, že ho soudce četl vsedě, a znělo čtrnáct let. Asistentka soudce později tvrdila, že verdikt nepsal on a že ho přivezli hotový z vyššího soudu.
Inna v té době řekla, že v osvobození nevěří a že manžel jí jen řekl, ať připraví věci. „Šiju pro něj ty mundúry, oblečení do lágru,“ popsala. Michail ji přemlouval, ať s dětmi odjede do Švýcarska, ona ale chtěla děti vychovat v Rusku a zůstala.
Z nenáviděného oligarchy se mezitím stávala ikona. Německý režisér Cyril Tuschi o něm pět let točil dokument Chodorkovskij, zločinec nebo mučedník? (2011). Těsně před premiérou na berlínském festivalu mu neznámí pachatelé vykradli kancelář a odnesli počítače s hotovým filmem.
Bunda, pas a letadlo do Berlína
Od roku 2011 seděl v kolonii v karelské Segeži, kousek od finských hranic, kde se vězni nesměli scházet víc než ve třech. Na podzim 2013 za ním přijeli muži z tajných služeb, bez advokátů. Řekli mu, že jeho matka má rakovinu a horší se, a že se proti němu chystá třetí proces. Dne 12. listopadu napsal Putinovi žádost o milost. Jeho vlastní advokáti o ní netušili.
Za kulisami mezitím dva a půl roku tajně vyjednával bývalý německý ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher. Dne 19. prosince Putin překvapivě oznámil, že vězni udělí milost. Druhý den zastihla zpráva Chodorkovského při práci. Dozorci mu řekli, ať si sbalí věci. Letecky ho dopravili do Petrohradu, kde dostal zimní bundu a pas a přímo na letištní ploše přestoupil do soukromého letadla, které zařídil Genscher.
Odpoledne přistál v Berlíně. Po deseti letech byl volný, ale v cizí zemi. Matka, kvůli které o milost žádal, tam nebyla. Z berlínské kliniky ji propustili jen pár dní předtím a vrátila se do Moskvy, takže rodiče a syn Pavel přiletěli až další den. O dva dny později předstoupil před novináře v muzeu u Checkpoint Charlie, bývalém hraničním přechodu mezi východem a západem, a prosil, aby ho nikdo nebral jako důkaz, že v Rusku už nejsou političtí vězni.
Usadil se ve Švýcarsku, kde už žila Inna s dětmi. K podnikání se nevrátil, deset let za mřížemi mu podle jeho slov vzalo chuť na byznys úplně. Matka Marina zemřela 3. srpna 2014 a pohřbili ji v Koralovu, kde léta vedla internát. Novinářka Irina Jasinová napsala, že se syna dočkala a pak jí došly síly. Ještě v létě 2013, když slavil ve vězení padesátiny, Marina prohlásila: „Syn nevyjde, dokud je Putin u moci.“ Ven se nakonec dostal, domů už ale ne.
Zdroje:
https://www.vanityfair.com/news/politics/2012/04/vladimir-putin-mikhail-khodorkovsky-russia
https://www.kommersant.ru/doc/423197
https://edcaesar.co.uk/mikhail-khodorkovsky-the-visit-the-independent/
https://novayagazeta.ru/amp/articles/2009/09/11/41403-ulitskaya-hodorkovskiy-bez-protokola
https://khodorkovsky.com/resources/prison-conditions/
https://meduza.io/feature/2015/07/01/delo-ob-ubiystve-mera-nefteyuganska-korotko
https://www.rferl.org/a/khodorkovsky-released-press-conference/25208099.html
https://www.themoscowtimes.com/2026/06/08/khodorkovsky-jailed-10-years-in-absentia-over-war-fakes-a92954
