Umírali hlady mezi pytli rýže. Botanici z obleženého Leningradu nesnědli ani hrst ze své sbírky

Obležení Leningradu, dnešního Petrohradu, trvalo od září 1941 do ledna 1944 celých 872 dní a podle nejstřízlivějších odhadů si vyžádalo tři čtvrtě milionu životů. Většina lidí nezemřela pod bombami, ale hlady. Úředníci a ti, kdo nepracovali, dostávali první zimu na příděl 125 gramů chleba denně, tedy zhruba tolik, kolik váží tři rohlíky, a i ten chléb byl napůl z otrub. Ve stejném městě přitom stál ústav, který založil botanik Nikolaj Vavilov, a v něm ležela největší sbírka semen na světě, kolem čtvrt milionu vzorků obilí, luštěnin, ořechů a hlíz.

Její strážci se rozhodli, že ji nesnědí, ani kdyby to mělo stát jejich život. Jeden z těch, kteří přežili, na to později vzpomínal slovy: „Nesníst sbírku vůbec nebylo těžké. Ani trochu! Protože sníst ji bylo nemožné. Bylo to dílo našeho života, dílo života našich druhů.“

Nikolaj Ivanovič Vavilov se narodil 25. listopadu 1887 v Moskvě do kupecké rodiny. Jeho otec vyrůstal na vesnici, kde se neúrody střídaly s nouzí, a ze sedmi dětí, které se v rodině narodily, se dospělosti dožily jen čtyři. Hladomory jeho dětství, z nichž jeden zabil čtyři sta tisíc lidí, v něm zanechaly posedlost, která ho už neopustila: chtěl, aby se Rusko jednou dokázalo samo nasytit. Na moskevské zemědělské akademii byl známý tím, že všude nosil v kapse ochočenou ještěrku, a diplomovou práci napsal o slimácích, kteří ničí úrodu na polích. Jeho mladší bratr Sergej mezitím studoval fyziku a ani jeden z nich tehdy netušil, jak daleko od sebe je osud jednou zanese.

V roce 1921 se Vavilov přestěhoval do Petrohradu, aby tam převzal oddělení užité botaniky. Podle britského novináře Simona Parkina, který příběh ústavu v roce 2024 jako první podrobně zrekonstruoval, ho tam čekalo nemilé překvapení. Předchozí sbírku semen v hladových letech po revoluci snědli sami zaměstnanci. Vavilov začal od nuly a za necelých dvacet let vybudoval na Isaakijevském náměstí největší semennou banku na světě. Podnikl kvůli ní přes sto expedic na pět kontinentů, od afghánských horských stezek po habšské lesy, kde se prodíral za divokými kávovníky, a jeho heslem bylo „Život je krátký, musíme si pospíšit.“ Do roku 1941 nashromáždil se svými lidmi kolem 250 000 vzorků očíslovaných v plechových krabičkách, ze kterých se daly šlechtit odrůdy odolné proti suchu, mrazu i chorobám.

Vavilovovu vědu postavenou na dědičnosti obdivovali po celém světě a jedno z prvních velkých uznání přišlo z Československa. Dne 19. června 1936 ho Vysoká škola zemědělská v Brně jmenovala čestným doktorem. Byl to vůbec první čestný doktorát, který v cizině dostal, a pro genetika nemohl přijít z významnějšího místa, protože právě v brněnském klášteře objevil augustiniánský mnich a pozdější opat Gregor Mendel zákony dědičnosti. Do auly ale Vavilov nedorazil a poslal jen projev, který za něj přečetl děkan, a dopis: „Nemoc mi v poslední chvíli zabránila, aby se mi splnilo vroucí přání navštívit Brno, domov moderní genetiky.“

V Moskvě se tou dobou dral k moci agronom Trofim Lysenko. Tvrdil, že rostliny se dají „převychovat“ během jediné generace, a Mendelovu genetiku odbýval jako výmysl katolického mnicha, který do sovětské vědy nepatří. Sliboval obilí za polovinu času, než kolik potřebovala Vavilovova trpělivá práce, a Stalinovi se takové sliby líbily mnohem víc než opatrné pokusy.

Vavilov se Lysenkovi postavil veřejně, i když věděl, čím riskuje. V březnu 1939 na bouřlivé schůzi v ústavu pronesl větu, která se později stala slavnou: „Půjdeme na hranici, budeme hořet, ale svého přesvědčení se nevzdáme.“ O osm měsíců později, v noci z 20. na 21. listopadu 1939, ho do Kremlu pozval Stalin. Podle vzpomínek Vavilovova kolegy Jakuševského ho diktátor místo pozdravu uvítal posměšnou otázkou, jestli se bude i nadále zabývat kytičkami, lístečky a jinými botanickými hloupostmi, a kdo se tedy postará o vyšší úrodu. Židli mu nenabídl, a tak Vavilov stál uprostřed pracovny a vestoje mu vykládal, na čem jeho ústav pracuje a k čemu je sbírka dobrá. Podle Parkina měl pocit, že mluví do kamenné zdi. Byla to jejich poslední schůzka. Od té chvíle už bylo jen otázkou času, kdy si pro něj přijdou.

V létě 1940 vedl Vavilov expedici na novou sovětskou západní Ukrajinu, kde chtěl sbírat staré místní odrůdy pšenice. 6. srpna byla jeho skupina u Černovic, které Moskva o pár týdnů dřív zabrala Rumunsku, a jela ve dvou autech. To, ve kterém seděl jeho zástupce Vadim Lechnovič, cestou třikrát píchlo kolo. Na silnici je pak zastavila černá limuzína, takzvaná „emka“, a muži v drahých oblecích se vyptávali, kde je akademik Vavilov. Když ho našli, řekli mu, že ho naléhavě shaní Moskva k telefonu. Vavilov si v ubytovně odložil batoh a odjel s nimi. Botanik Bachtějev, který s ním chtěl jet, vzal za kliku zadních dveří a zvedl nohu, aby si přisedl, ale jeden z mužů ho bez varování udeřil.

Pozdě večer přišli do studentské ubytovny, kde expedice nocovala, dva mladíci a ptali se po Lechnovičovi. Podali mu lístek psaný Vavilovovou rukou: „Milý Vadime Stěpanoviči, vydejte doručitelům mé věci v souvislosti s povoláním do Moskvy.“ Pod textem stál čas, 23 hodin 15 minut. Lechnovič věci vydal a svého šéfa už nikdy neviděl. Netušil, že za rok bude právě on v zamrzlém Leningradu hlídat to nejcennější, co po Vavilovovi zbylo. Akademika mezitím 10. srpna odvezli vlakem přes Kyjev do Moskvy, do vězení tajné policie NKVD na Lubjance.

První výslech začal 12. srpna 1940 v půl druhé odpoledne. Na otázku, jestli se přiznává, že je špion a člen protisovětské organizace, Vavilov odpověděl: „Nepřiznávám. Špionem ani členem protisovětské organizace jsem nikdy nebyl.“ Hned další výslech ale začal dvacet minut po půlnoci a podobně to pokračovalo celé měsíce. Vyšetřovatel Alexandr Chvat ho vyslýchal hlavně v noci, nenechával ho spát a sezení trvala deset i třináct hodin v kuse. Za jedenáct měsíců se podle Vavilovových vlastních slov sešli čtyřistakrát a strávili spolu 1 700 hodin, což je přes sedmdesát dní a nocí výslechu bez jediné přestávky. Už 24. srpna Vavilov „přiznal“, že od roku 1930 patřil k protisovětské organizaci. Obvinění ze špionáže ale odmítal až do konce.

Týden po německém útoku na Sovětský svaz nechal další vyšetřovatel zničit jako „bezcenné“ 92 složek Vavilovových zápisků z cest, fotografie i rukopisy. Soud 9. července 1941 trval několik minut, proběhl bez svědků i obhájce a skončil rozsudkem smrti zastřelením. Vavilov pak čekal na popravu v cele smrti moskevské věznice Butyrka, zatímco se německé armády valily k Leningradu, kde jeho lidé balili sbírku.

Ústav měl kromě budovy v centru i pokusné stanice za městem. Nejcennější byla ta v Pavlovsku, asi pětačtyřicet kilometrů od Leningradu, tedy zhruba jako Benešov od Prahy. Na jaře 1941 tam vysadili 1 200 vzorků brambor z Evropy i Jižní Ameriky a agronom Abram Kameraz každý den zatahoval a zase roztahoval závěsy, aby jihoamerickým odrůdám napodobil kratší den, na jaký byly zvyklé z domova. Koncem srpna, když se k Pavlovsku přiblížila fronta, vykopal s kolegyní Olgou Voskresenskou celou sbírku pod německou dělostřeleckou palbou. Tlaková vlna ho jednou srazila k zemi, on ale vstal a pracoval dál. Brambory odvezli do Leningradu, uložili je do sklepa ústavu a Kameraz v září odešel na frontu.

Zbytek sbírky se chystali poslat do bezpečí. Muže mezitím povolali na frontu nebo ke kopání zákopů, a tak hlavně pracovnice ústavu celé léto vybíraly vzorky a balily je do dvojitých beden. Vagon se 100 000 vzorky, dohromady asi pěti tunami semen, vyjel koncem srpna na Ural, kvůli náletům se ale sotva vlekl a za pár dní Němci obsadili železniční uzel, přes který vedla jediná trať na východ. Vagon se vrátil a půl roku pak stál na odstavných kolejích, než ho vojáci vyložili a bedny odvezli zpátky do ústavu. Osmého září se kolem města uzavřel blokádní prstenec. Podle pověsti, kterou dodnes vyprávějí petrohradské průvodkyně, si Hitler nechal předem natisknout pozvánky na vítěznou hostinu v hotelu Astoria, který stojí na stejném náměstí jako ústav.

S příchodem mrazů hlavní vchod zatloukli a okna v přízemí zabednili. Místnosti se sbírkou zapečetili a zavedli pravidlo, na kterém pak stalo všechno ostatní: dovnitř nesměl nikdo sám. Chodilo se jen v komisích po třech nebo čtyřech lidech, aby nikdo nemusel o samotě bojovat s pokušením a aby jeden hlídal druhého. Klíče ležely v trezoru vedoucí leningradské skupiny, dveře měly dva zámky a voskovou pečeť. Jednou týdně je za přítomnosti hlavního kurátora Rudolfa Kordona otevřeli a zkontrolovali plechové krabice. Kordon nosil klíč od vchodu stále u sebe a podle kolegů v ústavu doslova bydlel, ve dne i v noci, až do prolomení blokády.

Leden a únor 1942 byly nejhorší. Teploty padály až ke čtyřiceti stupňům pod nulou, v budově nebyla voda ani elektřina, a protože střepiny vytloukly okna, pracovalo se za zatlučenou překližkou při petrolejkách. Do budovy se navíc stáhla hejna krys a myší. Shazovala krabice z regálů, ty se při pádu otevřely a hlodavci pak sežrali, co se vysypalo. Vyčerpaní lidé proto začali svazovat krabice provazy do těžkých balíků, se kterými už krysy nepohnuly, a klínovali je mezi regály, až zaplnili osmnáct místností. Na jaře se do budovy několikrát vloupali zloději vylomenými okny, ztráty ale byly malé.

Nový ředitel a část lidí odjeli v lednu a únoru 1942 po ledu přes Ladogu do evakuace a v batozích si odvezli malou část sbírky. Ve městě zůstal vést to, co z ústavu zbylo, Nikolaj Rodionovič Ivanov, odborník na luštěniny a Vavilovův blízký přítel. Ženám, které v budově držely hlídky, rozdal kožené řemeny, aby si z nich mohly vařit polévku. Na jaře se ve skladu našla lněná semena, kterým už prošla doba klíčivosti, takže pro sbírku byla bezcenná, a někdo navrhl, aby je snědli. Ivanov podle Parkina odpověděl: „Vím, že by to nebylo porušení. Sotva chodíme. A přesto s tím nemůžu souhlasit.“ Trval na tom, že každý vzorek se musí uchovat nejméně deset až dvacet let, a nevyslyšel ani pokyn ředitele z evakuace, aby se nešetřilo ničím, co by mohlo pomoci lidem. Válka jednou skončí, říkal, a pak se nás zeptají, jaké jsme měli právo sbírku neochránit.

Pravda byla, že by se nikdo neptal. Po válce to přiznal i Dmitrij Pavlov, který měl za blokády na starosti zásobování celého města: „Ústav se ve zmatku válečných let ztratil. Úřady na něj tehdy neměly čas. Věděli to i jeho zaměstnanci, mohli se sbírkou naložit podle svého uvážení a nikdo by se jich nezeptal.“ Botanici se místo toho rozhodli sbírku zachránit.

Na jaře 1942 vysadili brambory na polích příměstských statků, jen dva tři kilometry od německých pozic, na dostřel nepřátelských děl, a na podzim pak Lechnovič strávil osmatřicet nocí na poli, aby úrodu uhlídal před zloději. S Voskresenskou zároveň učili Leningraďany pěstovat brambory v parcích i na Marsově poli v centru města a za tři měsíce jich vyškolili 841.

Vavilov o ničem z toho nevěděl. V polovině října 1941, když v Moskvě vypukla panika z blížících se Němců, ho s dalšími vězni naložili do transportu a 29. října dorazil do věznice číslo 1 v Saratově na Volze, víc než osm set kilometrů od Moskvy. Zavřeli ho do sklepní cely pro odsouzené k smrti spolu s filozofem Ivanem Lupolem a dalším vězněm. Za celý rok je ani jednou nevyvedli na procházku, nedostávali mýdlo a nemohli si nic koupit. Vavilov přesto psal a mezi výslechy a nemocemi pracoval na knize o dějinách světového zemědělství, kterou po jeho smrti spálili. V dubnu 1942 napsal Berijovi, šéfovi tajné policie, že obvinění proti němu je postavené „na smyšlenkách, lživých faktech a pomluvách“.

V červnu 1942 mu trest smrti změnili na dvacet let táborů. Celu ale neopustil a jeho zdraví se rychle hroutilo. Ve věznici vypukla úplavice, prodělal zápal plic a dostával k jídlu hlavně rozmačkané zelí a plesnivou mouku. Jeho žena Jelena Barulinová, sama botanička a odbornice na čočku, byla se synem Jurijem evakuovaná právě do Saratova. Žila ve stejném městě a posílala mu balíky do Moskvy, protože netušila, že je jen kousek od ní. Ani on o ní nevěděl.

Na konci ledna 1943 ho přenesli do vězeňské nemocnice a 26. ledna v sedm hodin ráno zemřel. Úřední záznam uvedl jako příčinu selhání srdeční činnosti a soudní lékař připsal, že vězeň byl silně podvýživený. Muže, který chtěl nasytit svět, pohřbili do společného hrobu, a to jen týden poté, co Rudá armáda poprvé prolomila blokádu Leningradu.

O otcově smrti se v létě 1943 jako první dozvěděl Vavilovův starší syn Oleg, mladý fyzik, který pak otevřeně říkal, že otcovým vrahem je Lysenko. V únoru 1946 zahynul za nevyjasněných okolností v kavkazských horách a bylo mu sedmadvacet let. Strýc Sergej se mezitím stal prezidentem Akademie věd SSSR, tedy nejvyšším vědcem země, která jeho bratra nechala umřít hlady. V lednu 1951 odjel do Saratova hledat bratrův hrob a dva týdny po návratu zemřel.

Nikolaje Vavilova soud rehabilitoval v srpnu 1955 a v závěrečné zprávě stojí, že vyšetřovatel Chvat byl známý falzifikátor. Lysenko si přesto udržel moc až do roku 1964 a jeho učení se rozšířilo po celém východním bloku včetně Československa. V roce 1950 komunisté v Brně odstranili sochu Gregora Mendela z náměstí před klášterem a přestěhovali ji do kouta zadního nádvoří, kam se veřejnost nedostala.

Sbírka, kterou Vavilovovi lidé uhlídali, přežila. Ztratily se teplomilné rostliny jako banány, skořice nebo fíky a část vzorků, kterým za blokády prošla klíčivost, a desítky tisíc dalších později ukradlo komando SS z pokusných stanic na Ukrajině a Krymu. Hned po prolomení blokády botanici rozeslali sto tisíc vzorků k výsevu po celé zemi a podle Parkina bylo v roce 1967 osivem odvozeným ze sbírky oseto přes čtyřicet milionů hektarů. Dnes má ústav, který nese Vavilovovo jméno, přes 320 000 vzorků a devět z deseti z nich nenajdete v žádné jiné vědecké sbírce na světě.

Zdroje:

https://www.theguardian.com/world/2024/nov/12/food-source-famine-leningrad-seed-bank-nikolai-vavilov

https://www.vir.nw.ru/wp-content/uploads/2018/09/blokada3.pdf

https://www.vir.nw.ru/v-osazhdyonnom-leningrade/

https://www.moneycontrol.com/books/book-extract-the-forbidden-garden-of-leningrad-by-simon-parkin-article-12998213.html

https://usmzr.zf.mendelu.cz/wcd/w-zf-usmzr/video/mendel-vavilov_cz.pdf

https://www.svoboda.org/a/32526330.html

https://history.wikireading.ru/h3Gzlv7nPT

https://www.spb.kp.ru/daily/27678/5067371/