Článek
Tak to ale není. Pořád nevím, co s malým dítětem dělat, jak si s ním hrát, jak se zachovat, když brečí v podstatě bezdůvodně. Mám strach, abych mu neublížila, nemám nekonečno trpělivosti a na konci dne si často připadám úplně ohmataná, vyčerpaná a mám pochybnosti o tom, jestli jsem dobrá matka.
Snažím se. Ale myslet si, že porodem se všechno změní, je blbost. Je to jako kdybyste si mysleli, že když nesnažíte matematiku a s vypětím sil vystudujete účetnictví, najednou ji po složení státnic budete milovat. Každý má vlohy na něco jiného a jsou ženy, které se v mateřství našly, jiné, jako třeba já, malé děti nechápou. A i přes veškerou snahu to s nimi nejde podle očekávání.
Samozřejmě, některé věci opravdu přijdou s hormony a tím, že je vaše dítě to nejroztomilejší na světě. Tak se některé situace dají zvládnout spíš než s cizími dětmi. Třeba přebalování, to, že je dítě prakticky pořád upatlané, slintá na vás (nebo blinká), ale i to, že vás tahá za vlasy nebo s láskou mlátí do břicha. Takže ano, dá se říct, že něco přeci jen pravda je a ženy se porodem zázračně promění v matky, které tohle všechno (a mnohem víc) zvládají. Protože musí. Co jiného by měly dělat? Nechat dítě nepřebalené? Hladové? Zavřít ho do nějaké bubliny, aby se mu nic nestalo?
Myslet si ale, že se povaha ženy najednou změní a všechno bude jiné, je naivní. Z kariéristky se těžko přes noc stane žena v domácnosti, které ke štěstí stačí mít doma uklizeno. Lidé se mění jen těžko. Někdo má větší vůli ke změně, zapře se, dá do ideální představy mateřství všechno a pak vidíte kolem sebe vyhořelé matky, co říkají jak po x letech, že konečně začínají znovu žít nebo že se vrátily ke koníčku, který je dříve tolik naplňoval.
Být matkou je nepředatelná zkušenost. Každé dítě je jiné a každá žena je jiná. Důležité je si uvědomit, že se všechny snažíme, abychom udělali pro své děti to nejlepší, co dokážeme. I s pocitem toho, že to možná nestačí a neděláme dost. Někdy to ale víc už prostě nejde.
