Článek
Když sleduji svého dvouletého syna, závidím mu jeho bezprostřednost a umění se dát do řeči v podstatě s kýmkoli. Ano, nejsou to žádné filozofické debaty a většinou se u toho strká s jiným dítětem o hračku, ale i tak je to nějaká forma komunikace a nebojí se jít si půjčit hračku, co se mu líbí od někoho neznámého.
Já naproti tomu bych se třeba i chtěla seznamovat, hledat si nové přátele, ale nejsem schopná se k tomu donutit. Doma před zrcadlem mám vždycky silácké řeči, jak to dneska bude jiné, někdy jdu až tak daleko, že si přemýšlím, jak bych mohla navázat nějakou konverzaci, ale když pak přijde na věc, nedostanu ze sebe ani slovo.
Chybí mi asi nějaká dovednost, jak zapříst nezávazný hovor a třeba i toho druhého trochu víc poznat, aniž bych s ním denně seděla v kanceláři nebo ve škole, kde je komunikace v podstatě nutností. Jenže jak se seznámit, když vás okolnosti nenutí?
Myslela jsem si, že když jsem se konečně seznámila s partnerem, se kterým chci být do konce života, mám vyhráno. Konec seznamkám nebo návštěvám baru s cílem někoho takříkajíc ulovit. Jenže najednou jsem na rodičovské dovolené a sociální kontakt mi chybí mnohem víc, než jsem čekala. Jenže nemůžu spoléhat na to, že do kanceláře nastoupí nová sympatická kolegyně nebo že zázračně začnu chodit na kroužek s dítětem, kde se na mě všechny ostatní maminky vrhnou a budou si chtít povídat. Tak to samozřejmě nefunguje, ne každý řeší to samé jako já, kde se vlastně seznámit s někým novým, kdo mi lidsky sedne. A k tomu ideálně aby nová známá měla podobně staré dítě, které si bude rozumět s mým synem.
Dokonce jsem si nedávno skutečně stáhla seznamku pro matky, které stejně jako já nemají v okolí dostatek kamarádek se stejně starými dětmi, se kterými by mohly trávit čas, když jsou ostatní v práci. Jsem na seznamce pro maminky teprve krátce, takže nemohu funkčnost zcela hodnotit, ale jistá frustrace se mi vrátila. Čekání na zprávy, obava zda někomu padnu do oka, oťukávající zprávy pořád na stejné brdo. Ach jo, vážně jsem myslela, že už to mám za sebou.
Snažím se ale přemýšlet i mimo své zajeté koleje, hledám různé akce a koníčky pro dospělé. Uvažuji, že bych začala pravidelně sportovat v nějakém sportovním klubu, kde doufám, že by mohla být nějaká parta super lidí. Byla jsem na setkání pro pletařky, protože to je jeden z mých velkých koníčků nebo si pohrávám s myšlenkou, že bych si našla alespoň nějakou brigádu, kde bych měla možnost se potkat s někým novým.
Jsem skutečně jediná, kdo se neumí seznamovat? Když si vzpomenu na přátele, kteří hledají marně své protějšky nebo kámošky, co jsou samotné s dítětem na vesnici, nemůže to být přeci jen můj problém. Slyším často opakované „jsem introvert“ nerada se seznamuji s novými lidmi, ale je to opravdu ten důvod? Není to jen tím, že vlastně nevíme, jak navazovat nové vztahy, protože nás celý život dávali do nějakých kolektivů a nebyli jsme tak nuceni se o něco pokoušet samotní?
