Rukopis psaný na barikádách

Hlavní autorkou celého projektu a publikovaného textu je Yuliia V. Vernyhorova, ukrajinská paleontoložka z Kyjeva. Mezi klíčovými spoluautory nalezneme také několik vědců z Ústavu geologie a paleontologie a Ústavu geochemie, mineralogie a nerostných zdrojů Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.

V průběhu mladších třetihor se na území Evropy až k Černému a Kaspickému moři rozlévalo moře, jehož výběžek, východní Paratethys, se přibližně v oblasti Íránu spojoval s Indickým oceánem. Spolu se Středozemním mořem představovalo významnou spojnici Indického oceánu a Atlantiku a díky proudění teplých vodních mas v subtropické až rovníkové oblasti zabezpečovalo udržování poměrně vysokých teplot vzduchu nad kontinentem. „Je velmi zajímavé a důležité toto moře studovat, protože přerušení zmíněného propojení, spolu s dalšími faktory, způsobilo postupné ochlazování severní polokoule, které vedlo až k dobám ledovým,“ popisuje tematické zasazení studie profesorka Katarína Holcová.

Ve střední a západní Evropě vědci velmi dobře zpracovali dostupná data ohledně tohoto moře, ale ve východní Evropě (Moldavsko, Ukrajina, Rusko, Gruzie, Kazachstán) je situace opačná. Jakékoliv vzorky z této oblasti jsou proto velmi zajímavé a výzkum by se měl zaměřovat především na profily v oblasti Krymu, které jsou pro paleontology nejdůležitější – takzvaně typové. „Na konci 80. let jsem měla příležitost se na typovou lokalitu podívat. Tenkrát jsme na místě strávili čtrnáct dní, ale sovětští kolegové nám nepovolili odebrat vzorky,“ vzpomíná na neúspěšnou expedici profesorka Holcová. Po anexi Krymu v roce 2014 začali na profilu intenzivně pracovat ruští vědci.

V roce 2017 se profesorce Holcové ozvala Yuliia Vernyhorova z Kyjeva, vědkyně zabývající se paleontologií a stratigrafií. Její vědecká činnost byla až do roku 2014 zaměřena na studium neogénu Kerčského poloostrova, včetně vědecké podpory geologického průzkumu Kerčského poloostrova a východní části Krymského poloostrova v letech 2008-2014. Ještě před rokem 2014 se jí povedlo odebrat z krymského profilu vzorky. „Yuliia si uvědomuje význam svých vědeckých zkušeností a důležitost materiálů získaných z této oblasti. Celá situace kolem výzkumu krymských profilů ji velice trápila,“popisuje profesorka Holcová. Díky prestižnímu grantu paleontologické společnosti (Sepkoského grant) mohla Yuliia přijet na Univerzitu Karlovu do Prahy (a následně i do Mnichova na Ludwig-Maximilians-Universität) a v roce 2018 dokonce přivézt cenný materiál. „S posvátnou úctou, téměř jako relikvie, přinesla takové vcelku malé vzorky,“ popisuje profesorka Holcová setkání s ukrajinskou vědkyní a dodává: „ještě s dalšími kolegy jsme se shodli, že si i s takto malými vzorky prostě musíme poradit a pokusíme se z materiálů dostat co nejvíc dat.“

Vědci z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy zpracovali mikropaleontologii a aplikovali na vzorky pokročilé geochemické metody. Spoluautorka z Mnichova (Prof. Dr. Bettina Reichenbacher, Department für Geo- und Umweltwissenschaften, Paläontologie & Geobiologie, Ludwig-Maximilians-Universität München) zpracovala statoakustické útvary z vnitřního ucha ryb (otolity), které autorům ukázaly, jak to v mladších třetihorách vypadalo ve vodním sloupci studovaného moře. Další kolegové zpracovali pyly, které v sedimentu zůstaly a na jejich základě vypočítali teploty, srážky a další údaje, díky kterým bylo možné rekonstruovat podobu krajiny na souši. „Materiál, který Yuliia přinesla, měl významný geopolitický aspekt, ale byl pro nás velice zajímavý i vědecky. Dosud nikdy nebyla zpracovaná rekonstrukce toho, jak vypadala krajina na souši,“ vysvětluje profesorka Holcová. Střední Evropa si tou dobou užívala nejteplejší období za posledních 15 milionů let, rostly tu husté lesy, palmy a bylo tu poměrně vlhko. Proto bylo zajímavé zjistit, jak v té době vypadala krajina na okraji obrovského kontinentu a jestli se již v průběhu třetihor projevovaly rozdíly mezi pobřežním a vnitrokontinentálním klimatem.

Jedním z nejzajímavějších výsledků práce je, že se v mladších třetihorách v oblasti Krymu nacházely stepi. „To jsme opravdu nečekali, protože travnaté biotopy jsou poměrně mladé,“ komentuje výstup studie profesorka Holcová a dodává: „V této oblasti ale zjevně byla stepní vegetace už před těmi čtrnácti miliony let, kdy to ve střední Evropě vypadalo úplně jinak.“ Dále se ukázalo, že krymská oblast nebyla pro komunikaci mezi Indickým a Atlantickým oceánem klíčová, zřejmě se jednalo spíše o jakousi zátoku. „Přímá komunikace mezi těmito vodními masami musela jít někudy jinudy a ty nejzajímavější sedimenty tedy bohužel buď nemáme vůbec zachované, nebo je neumíme najít, protože jsou v takových oblastech, jako třeba Írán, kde se k nim z politických důvodů nemůžeme dostat. Zabýváme se územím, kde se dotýkáme bolesti lidstva a tak si čím dál tím vážíme toho, co máme tady u nás,“ vysvětluje profesorka Holcová.

Yuliia Vernyhorova v článku také shrnula práci, kterou ukrajinští vědci udělali po osamostatnění země, kdy začali publikovat v ukrajinštině. Autorka se proto snažila shrnout i přechozí výsledky kolegů, kteří na profilu také pracovali, ale jejich studie jsou pro zbytek světa kvůli jazykové bariéře špatně dostupné a málo známé. Výzkum i samotný článek je tak opravdu komplexní a trvalo proto poměrně dlouho, než došlo k jeho dokončení.

„Úplně ikonické bylo, že jsme text a stylistiku rukopisu dokončili kolem 20. února 2022. Kolegyně z Brna nesledovala aktuální zprávy a ráno 24. února Yulii poslala finální úpravy článku,“ popisuje profesorka Holcová napjatou situaci: „Mně už mezitím jedna kolegyně psala, co se stalo a poté jsme řešily, že bychom měly nějak zareagovat, protože jsme viděly, do čeho jsme Yulii článek poslaly. V tu chvíli jsme si tu doopravdy všichni mysleli, že je se článkem konec, protože Yuliia bude mít jiné starosti.“ Ale ukázalo se, že opak je pravdou a vědkyně se do článku pustila snad s ještě větší vervou. Prý potřebovala i něco jiného kromě veškeré hrůzy, kterou ve válkou sužované zemi každý den zažívá. Práce na článku pro ni znamenala vidinu, že ta strašná situace jednou skončí a ona bude zase dělat vědu.

„Když se zrovna dostala na internet, tak s námi Yuliia pořád zůstávala v kontaktu. Překvapilo nás, že na tom článku pořád usilovně pracovala,“popisuje situaci profesorka Holcová: „Když přišly finanční podpory pro ukrajinské vědce, hned jsem Yulii nabídla, aby i se syny přišli do Prahy.“ Jenže Yulia nabídku odmítla. Rozhodla se, že nemůže přijmout evakuaci a považuje za nutné zůstat v Kyjevě a pomoci své zemi zvítězit. „Spolu s manželem jsme pomáhali na kyjevských barikádách. Každý den, sedm dní v týdnu, jsme chodili do humanitárního štábu na hlavním kyjevském nádraží a jako dobrovolníci přijímali a odesílali humanitární zásoby, rozdělovali připravené potraviny pro uprchlíky, zraněné v nemocnicích, lidi v protiatomových krytech a ukrajinské obránce na předměstí Kyjeva,“ popisuje Yuliia Vernyhorova. Na konci jara 2023, po osvobození severu Ukrajiny, pokračovali Yuliia s manželem ve své humanitární misi. Spolu s dalšími aktivními dobrovolníky se stali součástí charitativní organizace „Obnova“ a dodnes se souběžně se svou hlavní činností věnují humanitárním projektům na pomoc lidem postiženým ruskou invazí a také pomáhají zajišťovat ukrajinským obráncům potřebné věci, které přibližují ukrajinské vítězství.

Situace se stále neměnila, ale Yuliia Vernyhorova spolu se spoluautory pokračovali v úpravách a postupném vylepšování článku a nakonec ho zdárně dokončili a publikovali. Okolnosti vzniku rukopisu ocenila i redakce časopisu a Yuliinu článku udělila Open Access (článek je na internetu volně dostupný – pozn.red.). Stejně jako redakce, i spoluautoři oceňují a vysoce vyzdvihují statečnost, kterou autorka projevila, když práci na rukopisu nevzdala a článek dokončila.

Odkaz na studii: Vernyhorova, Y. V., Holcová, K., Doláková, N., Reichenbacher, B., Scheiner, F., Ackerman, L Rejšek J., De Bortoli L., Trubač J.,& Utescher, T. (2023). The Miocene Climatic Optimum at the interface of epicontinental sea and large continent: A case study from the Middle Miocene of the Eastern Paratethys. Marine Micropaleontology, 102231. https://doi.org/10.1016/j.marmicro.2023.102231