V zajetí démonů 4: poslední rituály (filmová recenze)

Není ostudou, mít strach, ale člověk by se jím neměl nechat zcela ovládnout (paralyzovat). Původní funkcí strachu je, chránit nás před reálným nebezpečím a tím mobilizovat tělo i mysl a připravit se na boj nebo útěk. Někdo se nerad bojí a raději se snaží, vyhýbat situacím, kde by strach mohl „vystrčit růžky“. Jiní naopak vyhledávají situace, které strach vyvolávají. Takovým „bezpečným přístavem“ mohou být strašidelné filmy, horory. Můžeme se při nich třást strachy, ale být v bezpečí domova nebo kina, takže se nám doopravdy nemůže nic stát (samozřejmě, platí jen v případě, že jsme fyzicky i duševně zcela zdraví).

Osobně mám horory rád, již od útlého dětství. Ani neumím přesně říct proč, ale prostě to tak je. To mrazení v zádech, to napětí, leknutí a následná úleva, to je prostě super. Znám zpaměti všechny klasiky žánru: od Vymítače ďábla, přes Osvícení, Poltergeista, Pátek třináctého, Kukuřičné děti, Carrie, Misery, až třeba po Helloween nebo Noční můru v Elm street. Zábavné jsou i „crossovery“, kde se horor kombinuje s jinými žánry (sci-fi, krimi, akční, komedie), ostatně kdo by neznal legendy typu: Vetřelec, Predátor, Dětská hra, Evil dead, Venom apod.?

Jelikož téma už bylo postupem času notně vytěženo, najít dnes kvalitní kousek, je čím dál těžší. Jsme zavalení kvantitou nevalné produkce a mizerných kvalit, ale naštěstí se tu a tam objeví talentovaní tvůrci, kteří to mají v ruce a umí. Za všechny například: James Wan, Scott Derrickson, Mike Flanagan nebo Zach Cregger - objev posledních let (Barbar, Hodina zmizení). A právě ten prvně jmenovaný stojí za celou řadou nových „bubáků“ a „franšíz“, které děsí diváky a současně je uznávají i kritici (Saw, Insidious, The Conjuring, The Nun, Annabelle).

S podtitulem „Poslední rituály“ jde o aktuální příspěvek do žánru hororu (James Wan už zde nestál za kamerou – stejně jako u předešlého dílu, „jen“ produkoval). Vše začíná na samotném startu kariéry Warrenových v roce 1964, během jejich prvního případu a současně v době, kdy Lorraine byla již ve vysokém stupni těhotenství (těsně před tím, než se narodila Judy). Po působivém úvodu skáčeme až do roku 1986, kdy Ed a Lorraine již dávno pověsili své „řemeslo“ na hřebík a společně užívají zaslouženého důchodu a těší se ze své, již dospělé dcery Judy. Odpočinek ale nemá dlouhého trvání a Warrenovi musí zpět do akce, prošetřit záhady v domě Smurlových – kteří jsou terorizováni něčím zlým a velmi nebezpečným…

Rovnou přiznávám, že celou sérii „The Conjuring“ mám moc rád a osobně ji považuji za to nejlepší ve svém žánru za poslední dekádu. Ústřední duo Ed a Lorraine Warrenovi v podání Patricka Wilsona a Very Farmigy, jsou opět výteční a jejich chemie pořád skvěle funguje. Jsou to bez debat hlavní tahouni celé série a čtvrtý díl je zároveň jejich labutí písní (bude se mi stýskat). Tento díl je navíc rozšířen o důležitou a nosnou rodinnou linii, kde hraje důležitou úlohu i dcera Judy (Mia Tomlinson), která současně prožívá svůj první vážný vztah s Tomym (Ben Hardy). Kromě hororu se nám tak „čtyřka“ rozšiřuje o další žánry (drama, romantika), což není vůbec na škodu (bohužel to ale až tak úplně nefunguje, viz dále). Napětí je solidní, lekačky ucházející, tempo jakžtakž - občas nám totiž trochu „padá řetěz“. Fanoušky série určitě potěší závěr, kde se symbolicky sešly hlavní postavy všech předchozích dílu, včetně mini camea samotného „otce“ série Jamese Wana.

Jak již bylo naznačeno výše, ač jsem fanouškem série (a Wanovy tvorby obecně), zde musím být současně i dost kritický, protože je toho prostě víc, co se tentokrát nepovedlo! Film má tři zásadní problémy, které jsou velice úzce propojeny.

Tím prvním je žánrová rozpolcenost. Jak jsem již zmínil, „čtyřka“ není čistokrevnou duchařinou, ale snaží se míchat víc žánrů. To samo o sobě není na škodu, jenže tady to bohužel moc nefunguje. Romanticko-dramatická linka rodiny Warrenových je fajn a sama o sobě by fungovala. Stejně tak ryze hororová linka v domě Smurlových je v pohodě. Ale to jejich vzájemné propojování prostě jako celek nejde dohromady, je zkratkovité a občas i nelogické. Vše spěje do velkého finále, které pro mě bylo – upřímně, dost zklamáním (chaotické, uspěchané, slabé).

Druhá potíž je v režii, která je v mnoha ohledech odfláknutá. Michael Chaves nemá jasno, co chce vlastně točit: horor nebo rodinné drama? Je to sice dobrý rutinér a šikovný řemeslník, natočil například La Llorona (Prokletá žena), předchozí díl Conjuring 3: Na ďáblům příkaz nebo Sestru 2. Jenže Chaves zkrátka není Wan, chybí mu jeho vize, nadhled a cit pro perfektní načasování. Navíc, lekačky jsou neoriginální a předvídatelné (baf!).

Do třetice, tou největší slabinou je šíleně přepálená stopáž. Dvě a čtvrt hodiny je v daném žánru šílenost, co by i mnohem zkušenějším tvůrcům mohla snadno zlomit vaz. Mnoho scén je zbytečně natahovaných a díky tomu je ve filmu hrozně moc hluchých scén a divák má tak občas tendenci, koukat na hodinky (což je už samo o sobě hodně špatné znamení). Sestříhat celý film o 30 minut a vyházet hromadu vaty, spád a dynamika by byla mnohem lepší a hned by se na to koukalo příjemněji.

Shrnu-li předešlé klady a zápory, tak to vlastně vyznívá dost negativně, že? Přesto The Conjuring 4 – Last rites, není špatným filmem, byť v rámci hororu jde spíš o průměr. Retrospektivní vyprávění a současně důstojné rozloučení s Warrenovými je super. Celý nápad s úvodem tam, kde to všechno začalo a koncem, kde to pomyslně končí, je taky skvělý tah, byť ne zcela dotažený. Pokud se rádi bojíte, máte slabost pro duchařiny nebo jste fanoušci Jamese Wana a jeho univerza (za mě je to 3× Ano), budete víceméně spokojeni – byť s výhradami. Na druhou stranu, je nutné smířit se s tím, že kvalit prvních dvou filmů (nebo podobné, též solidní série „Insidious“) The Conjuring 4 prostě nedosahuje, což je škoda, protože potenciál tu byl. Takže klidně vyrazte do kina, ale veškerá očekávání nechce doma. Pak si to užijete. Pěknou zábavu.