Článek
Podíváme-li se na dlouhodobé výsledky mezinárodních srovnávání, pak jsme od počátku reforem 2004 spadli někde blízko průměru. Nedávno vyšel komentář MŠMT, který se snaží působit pozitivně (nadprůměr), nicméně je zřejmé, že si uvědomili dlouhodobý trend. Ten je pro nás negativní. Dokonce také náš finský didaktický vzor zažívá též dlouhodobý pád. Jak je to možné? Přeci podle široce propagovaného přístupu byl tenhle model tím správným pro 21. století a moderní. Reformy 2004 se chytila řada pedagogických akademiků, úředníků, metodiků a samozvaných spasitelů školství. Výsledek přes veškeré vynaložené úsilí a zdroje? Čistá nula. Ke stejnému závěru dochází i letošní zpráva NKÚ, jejíž výstup zaměřený na efektivitu vynaložených prostředků ke zvyšování úrovně školství za poslední monitorovací období je pro naše školství velmi špatný. Podle současných kroků MŠMT se mi zdá, že tuto zprávu ani nečetli nebo ji raději dali hodně hluboko do šuplíku a jedeme dál v zajetých kolejích. Je ticho po pěšině. Proč asi? Z politického hlediska je velmi těžké si přiznat, že jsme promrhali hodně času a financí pro nulový posun.
Proč se nepoučíme od vítězů?
Dlouhodobě vítězí v úrovni školství Asie (Singapur, Japonsko, Jižní Korea). Zatímco my se utápíme v jalových diskuzích o řízení školství a jeho obsahu, asijské země se nám vzdalují. Spíše to vypadá, že 21. století nebude patřit nám, ale Asii. Co je důvodem tohoto stavu? Proč momentálně taháme za kratší konec? Důvodů je více. Jako jeden z hlavních vidím v kulturní tradici a nastavení společnosti ve vnímání vzdělanosti, postavení školy a autority učitele. V tomto ohledu zaostáváme nejvíce. Osobně pochybuji, že by naše děti a rodiny dokázaly zvládnout podmínky úspěšných zemí v Asii. Naše společnost jednoduše není nastavená na asijský dril a oběti. Současný pedagogický mainstream však drží zavedený směr, který je zcela odlišný. Jediným státem Evropy, který alespoň trochu drží s Asií krok, je Estonsko. Je tedy zcela zřejmé, že to jde. Když to zvládla jedna postsovětská republika, u které by to nikdo nečekal, proč ne my?
Jak jsme na tom dnes?
Nyní se v komunitě šíří hlasy toužící po dalších změnách. Když čtu myšlenky různých reformních spolků, zdá se mi, že jsme zkrátka nepoučitelní. Promrhali jsme čtvrtinu 21. století s výsledkem, že jsou potřeba další reformy nebo něco stále nastavovat a měnit, což by nás stálo další finance, podobně jako nezvládnutá inkluze. Naopak, tenhle čas jsme už měli vidět pozitivní výsledky změn z roku 2004. Všem je jasné, že zázrak se nekoná. Jdeme přesně v duchu konceptu Teorie nevzdělanosti podle Konrada Liessmanna. Školství prochází slepými uličkami, kterými nás provází politici, úředníci od ministerstva po zřizovatele, různí metodici, lektoři a všelijací samozvaní spasitelé školství. Není čas si přiznat selhání?
Existuje naše vlastní česká cesta?
Jistěže existuje. Dokonce jsme ji i měli, ale od roku 2004 jsme ji úspěšně opustili. Naše polistopadové školství těžilo z náročné výuky faktů. Žáci byli v tomto poměrně dobře vybaveni a ve své době si dovedli se získanými informacemi poměrně dobře poradit. Často podsouvaná vyjádření, že žáci byli chodící encyklopedie bez užitku, jsou naprosto scestná. Pokud mohu srovnat, tak žáci a studenti z přelomu tisíciletí na tom byli v logickém úsudku a schopnostech práce s informacemi mnohem lépe než dnešní. Přibližně tomu odpovídají i trendy v rámci dlouhodobého mezinárodního srovnání (OECD, PISA). Posledních 20 let jsme promrhali budováním něčeho, co se dnes ukazuje jako neefektivní a nekonkurenceschopné. Není to jen otázka financí. Těch by bylo dostatek a rozepíši se o tom jindy. Je to hlavně otázka nastavení systému výuky, kde hyperkorektnost a hyperpozitivita vykonávají svoji medvědí službu. Místo toho, abychom vzali systém před rokem 2004 a lehce jej modifikovali ke zvýšení efektivity a mezinárodní konkurenceschopnosti, jsme provedli revoluci a propadli se do průměrnosti. Data o tom existují. Nejde to zamlčet. Tak to prostě je. Hlavním architektem současného stavu našeho školství je triumvirát MŠMT ("vládce"), NPI a jeho předchůdce ("ideový kazatel") a ČŠI ("inkvizitor"). Vyvinutý tlak na učitele skrze mnohdy nesmyslné změny přinesl dnešní negativní trend. Myslím si, že stále máme šanci na zlepšení a úspěch. Nemusíme kopírovat neúspěšné. Ve školách je stále silná generace zkušených učitelů, kteří jsou schopni situaci napravit. Znám takových spousty a jsou opravdu dobří. Potřebují akorát schopného ministra, který se nebojí. Kdysi tady jeden byl a ve svém pojednání o stavu českého školství je až neuvěřitelně nadčasový (Velká iluze českého školství, Piťha, 2008). Text pana profesora by se měl vytesat do kamene a povinně učit na všech fakultách s pedagogickým vzdělávacím programem. Je to jen pár stran a přeci vydají za stohy reformních spisů.
